Narodil jsem se v roce 1977. Devět let po dějinných událostech srpna 1968, který tak značně proměnil tuto zemi. O vstupu „bratrských armád“ Varšavské smlouvy jsem – asi jako každý občan-nepamětník – něco přečetl v novinách i knihách a nakoukal v televizi. Ale ještě nikdy mě tragické události onoho roku nezasáhly natolik jako včerejší noční „simulovaný přenos“ Českého rozhlasu (ČRo) na sociání síti Twitter. Má adresu @Srpen1968a nyní již více než dva tisíce followerů.
„Zpravodaj ČTK v Budapešti je mezi prvními, kdo slyší o plánované noční invazi. Volá mu anonym a žádá, ať to řekne velvyslanci,“ zní odpolední tweet z 20. srpna. Pak už se dění zrychluje, novinky na účtu, které zhruba odpovídají časům před 45 lety, přibývají. Je jen pár hodin před půlnocí. Československo čeká nekonečná noc a velmi divné, nebratrské ráno:
- „Na letišti v Brně-Tuřanech dosedl neočekávaný sovětský letoun Antonov An-24. Posádka v uniformách Aeroflotu odmítla cokoliv vysvětlit.“
- „Dva sovětské tanky a dva obrněné transportéry narušily hranici u Vejprt. Chvíli pokračovaly na České Hamry, pak se vrátily do NDR.“
- „Na letišti v Praze dosedá další sovětské letadlo, tentokrát Iljušin Il-14 ze Lvova. Vystupuje z něj asi 25 civilistů, jedou do města.“
- „Armády pěti zemí Varšavské smlouvy v počtu 160 000–200 000 vojáků a 4600 tanků vpadly do Československa.“
Byť je to 45 let poté, jsou v těch historických faktech emoce. Jakoby znovu prožívané, žité a prociťované. Obzvlášť když ve zprávičkách maximálně o 140 znacích nechybějí odkazy na zvukové záznamy ze SoundCloudu a dokumenty. Takhle nějak si představuji nenásilné vzdělávání, s emocemi a upoutáním pozornosti nejen u mladých, kteří bez iPhonů nedají ani ránu. Ležet kolem půlnoci v tiché místnosti s chytrou krabičkou na uchu připomíná ty chvíle s tranzistoráky, které znám jen z vyprávění svých rodičů a prarodičů. Mráz běhá po zádech, dějiny se valí do srdce...
- „Do rozhlasu přišel jeho bývalý ředitel a požadoval okamžitě odvysílat prohlášení na podporu okupace. Hlasatelé to odmítli a zamkli se.“
- „V obci Ipeľské Predmostie na jihu Slovenska postřelili maďarští vojáci příslušníka VB, který jim odmítl vydat zbraň.“
- „Rozhlas upozorňuje posluchače, ať nevypínají rádio, nechodí spát a naopak vzbudí příbuzné a sousedy, neboť se čeká důležitá zpráva.“
- „Všemu lidu Československé republiky – hlasatel Vladimír Fišer oznamuje, že je země okupována.“
- „První incidenty v Liberci. Vojáci reagují střelbou ze samopalu. Do hlavy postřelí například 20letého Miroslava Vlčka, naštěstí přežije.“
Letos to byla jen hra. Šel jsem spát. Ale ráno po sedmé hodině už opět sledoval, co se v republice (i přímo na Vinohradech u budovy rozhlasu) právě „dělo“:
- „,Vysvětlujte těm 19letým – 20letým hochům, že v této zemi byl klid. Až do tohoto okamžiku,‘ radí redaktor Jiří Dienstbier posluchačům.“
- „Sovětští vojáci střílejí na budovu Národního muzea, neboť se mylně domnívají, že je to rozhlas.“
- „Lidé brání rozhlas vlastními těly, na místě jsou stovky občanů. Střelba a rachot tanků pronikají do vysílání.“
- „Při obraně rozhlasu je okupanty zastřeleno několik lidí, další umírají nebo jsou raněni při výbuchu tanku a požáru blízkého domu.“
- „Sovětští vojáci vtrhli do rozhlasu na Vinohradské a obsadili operativní studio. Vysílání skončilo.“
S očima upnutýma na nejnovější tweety odjíždím do práce. A kupuji si – místo Rudého práva z 21. srpna 1968 s provoláním ke všemu lidu – ranní Lidové noviny, kde mají otvírák s titulkem: „Levice má volnou cestu k moci“. Ač se stalo zvykem médiím veřejné služby spíše nadávat, co kde opomněly a na kolik nás přijdou na poplatcích, tentokrát je třeba Českému rozhlasu „vyseknout“ poklonu a poděkovat. A to nejen za „znovuprožité“ dějiny na Twitteru.
