„Závist dávno před námi se zrodila,“ praví jedno ruské přísloví. A to je třeba mít stále na paměti – zejména v době, kdy si Evropané navykli na sociální jistoty a u druhých vidí i třinácté, čtrnácté a někde dokonce též patnácté platy... Ve víkendových Lidových novinách biolog Jan Zrzavý vhodně připomněl experiment z Yerkesova centra pro výzkum primátů, který dle něj může „osvětlit pravou podstatu mizerného času, v němž žijeme“. Týká se opic druhu malpa hnědá (cebus apella), jež vědci v Emory dlouhodobě zkoumají.
Profesor Zrzavý to blíže nespecifikuje, ale nejspíše má na mysli pokus se sociálním chováním malp, o němž v září 2003 referoval prestižní časopis Nature s titulkem „Opice odmítají nerovné odměny“. Autory byli Sarah Brosnanová a Frans de Waal. Malpy jsou výjimečně inteligentní a zvídavé; zřejmě je to tím, že mají mezi primáty jednu z největších mozkoven v poměru ke zbytku těla. Lépe je na tom jen člověk.
Oč šlo? Primatologové naučili malpy vyměňovat kamínky za plátky okurek. Když malpa odevzdala na požádání šutříček, dostala od vědců odměnu.
„Opice dostala víc, než měla předtím, a byla tudíž šťastná. Pak (ale) vedle postavili ještě jednu klec, aby na sebe opice dobře viděly, a hráli pořád stejnou hru, jen v nové kleci odměňovali opice bobulemi hroznového vína, což je mnohem lepší než okurka,“ píše českobudějovický profesor Zrzavý, jenž se zabývá evoluční biologií a fylogenezí.
Když opice stávkuje...
A co se nestalo. Opice „okurková“ viděla, že nedostává tu nejlepší odměnu. Už není šťastná. Hněvá se a pokus bojkotuje. „Všimněte si, prosím, že opici s okurkou nikdo nic nevzal; pořád je na tom líp, než byla, když se pustila do kšeftu s kamínky; je na tom stejně dobře jako byla před chvílí, když byla spokojená se svou okurkou. Jenže mezitím pojala myšlenku, že má nárok na hroznové víno,“ píše Zrzavý a dodává, že pocit křivdy je i jedním z motorů našeho lidského chování.
Ukřivděných je nyní plné Česko, plná Evropa, plný svět. Každý by chtěl lahodnou kuličku hroznového vína, protože ji u druhých buď viděl, anebo ji sám dokonce dostával. Kdo by se v takové situaci spokojil s pouhou „okurkou“, že ano?
Abychom se ale vrátili k příslovím, kurdská lidová moudrost zná jedinou medicínu na křivdy a závist – poušť bez hranic. Takže buďme šťastní, když zbudou alespoň ty „okurky“. Také by nám na pomyslné „poušti“ mohly zůstat jenom kamínky, které už nám nikdo za nic lepšího nevymění.