Japonský premiér Šinzó Abe předminulý týden vyzval na Davoském ekonomickém fóru k omezení zbrojení ve východoasijském regionu dříve, než se vymkne kontrole. Vztah Japonska a Číny také přirovnal ke vztahu Anglie a Německa před vypuknutím první světové války.
Japonští političtí představitelé ujišťují svět, že pro Japonsko jiný než mírový vývoj v tomto regionu nepřichází v úvahu. Nárůst nákladů na obranu Země vycházejícího slunce však k jistým otázkám vybízí.
Nárůst výdajů na obranu
Abeho vyjádření pro světová i čínská média jsou jasná. Japonsko přísahá na trvalý mír, pro tuto zemi a Čínu je navzdory názorovým rozdílům v některých oblastech nutné uklidnění a „normalizace vztahů“, a pokud ne přátelská, pak alespoň korektní spolupráce. Aktuálně připravovaný japonský rozpočet na obranu však hovoří také jasně: po několika desetiletích stagnace znatelně roste.
Aktuálně připravovaný japonský rozpočet na obranu hovoří jasně – po několika desetiletích stagnace znatelně rosteJaponsko se chystá nejen rozšířit flotilu ponorek, torpédoborců, v roce 2014 nakoupit čtyři nové letouny F 35A a posílit monitorovací a pozorovací kapacitu, ale i zřídit speciální obojživelnou jednotku pro operace na vzdálených ostrovech. Celkový požadavek japonského ministerstva obrany na letošní rok činí 4,819 bilionu jenů (zhruba 935 miliard korun). Na obranu země, která dle své stále platné ústavy „armádu nemá“, jde tedy téměř celý rozpočet České republiky.
Co do počtu vojáků v aktivní službě jsou japonské obranné sbory Džieitai s 247 tisíci muži a ženami ve zbrani 24. nejsilnější armádou světa. Podle výše výdajů na obranu je však Japonsko páté. Nárůst výdajů na obranu má přitom pokračovat přinejmenším dalších pět let tempem pěti procent, a v tomto období dosáhnout celkově 240 miliard dolarů.
Národní bezpečnostní strategie země
S tím alespoň počítá loni v prosinci Abeho vládou schválená „Národní bezpečnostní strategie země“. Definuje nejen posílení vojenské spolupráce Japonska s USA, ale explicitně i cíl – „především posílit vlastní akceschopnost“, zejména s ohledem na obhajobu národních zájmů vůči sílící Číně.
Celkově by tím japonským obranným sborům mělo přibýt sedm torpédoborců, některé z nich vybavené střelami Aegis, šest ponorek (flotila jich bude mít 22) a 20 stíhaček, čímž jich letectvo bude mít k dispozici dvě stě osmdesát. V rozpočtu jsou však také zřejmé úspory. Prodlužuje se čas mezi pravidelnými generálními opravami techniky a delší má být i životnost výzbroje.
Bezpečnostní strategie definuje posílení vojenské spolupráce Japonska s USA i cíl – „především posílit akceschopnost“Finanční prostředky na dozbrojení tím prakticky budou ještě o něco vyšší. V intencích uplynulých deseti let, kdy výdaje na obranu neustále klesaly, však jde o značný nárůst, přestože celkové armádní výdaje jsou stále pod úrovní roku 2000.
Zbrojení Číny
Rostou i zbrojní výdaje Číny. Zatímco v roce 2003 náklady na její obranu činily zhruba 30 miliard dolarů, dnes jsou téměř čtyřnásobné. Čína během velmi krátké doby dokázala vybudovat základ moderně vyzbrojené armády. Její aktuální vojenské možnosti sice stále značně zaostávají za těmi USA, nicméně trend a rychlost inovací a rozvoje armády Čínské lidové republiky (ČLR) je v současnosti světovým unikátem.
Pentagon odhaduje, že čínské námořnictvo je již dnes se 79 válečnými plavidly a 55 ponorkami největší vojenskou silou v Asii. Čína se dále po vlastní ose pouští do pokusů se stealth technologiemi pro bojové letouny a její armáda také zřejmě jako jediná disponuje „protilodní“ balistickou střelou. Ta dokáže účinně ohrozit americké letadlové lodě na vzdálenost, která zásadně omezuje možnosti letectva USA v Číně.
Zatímco v roce 2003 čínské náklady na obranu činily zhruba 30 miliard dolarů, dnes jsou téměř čtyřnásobnéUSA zřejmě právě v reakci na čínský rozmach chtějí v oblasti Tichého oceánu do roku 2020 soustředit 60 procent sil svého vojenského námořnictva. A také usilují o nové spojence v regionu. USA se snaží zásadně posílit spojenecké vazby především s Indií, Malajsií, Thajskem, Filipínami a Singapurem.
Obrana území, nebo nová vojenská mocnost?
Za situace, kdy si Čína nárokuje část – dle japonského názoru – výsostného území japonského souostroví Senkaku (čínsky Ťiao-jü) a v dostřelu raket naprosto nevyzpytatelného režimu Severní Koreje, je snaha zvýšit vlastní bezpečnost otázkou zdravého rozumu. Čínou přiznaný vojenský růst je enormní, přičemž je třeba počítat s tím, že ani zdaleka ne všechny informace související s obranou sděluje světu. O čínské přestavbě sovětské letadlové lodi na „hotel“ ostatně detailně informovala i ČESKÁ POZICE.
Japonsko proto na vývoj svého souseda reagovat musí – ponechat vše na „atomovém deštníku“ USA ve sporech o jednotlivé ostrovy opravdu nemůže. Musí mít schopnost efektivně na výzvy svého souseda reagovat, aniž by do sporu musely vstupovat USA. Potud je současné posilování japonské připravenosti v podstatě legitimní. Je ovšem otázkou, chce-li premiér Abe dosáhnout jen této mety, nebo zda míří dál. Druhá možnost je totiž také ve hře, i když o ní japonská vláda otevřeně nemluví.
Příkladem budiž přírůstek ve výzbroji námořních obranných sborů plánovaný na rok 2015 – do výzbroje japonských obranných námořních sil by se měl dostat torpédoborec třídy širane vybavený drony na základě vrtulníků. A ministerstvo obrany do budoucna uvažuje o využití pozorovacích bezpilotních letadel s pevnými křídly, která budou schopná z torpédoborců vzlétat a na jejich palubách opět přistávat. Tento záměr již řadu otázek vyvolává:
- Jde skutečně jen o jiný typ vypouštění pozorovacího bezpilotního letounu z lodě, nebo o předstupeň letadlové lodi?
- Potřebuje Japonsko k obraně svého území letadlovou loď?
Spolupráce s Indií
Společně s vojenskou silou jde i ta ekonomická. Japonským firmám, naprosté špičce v mnoha oborech, dosud výrobu zbraňových systémů na export znemožňovaly zvyklosti s odkazem na článek 9 japonské ústavy. Ten zemi zapovídá nejen vytvoření regulérní armády, ale i jakékoliv nasazení japonských ozbrojených sil mimo její území.
V případě spolupráce s Indií by se japonským firmám otevřel přístup na zbrojní trh, kterému dosud vládly společnosti z Ruska, USA a IzraeleJaponský premiér Abe se rozhodl změnit i tuto oblast. Byla-li nakonec nerealizovaná dodávka japonské munice pro jihokorejské jednotky působící pod hlavičkou OSN v Súdánu jen Abeho prvním pokusem, předminulý týden v Indii získal v oblasti mezinárodního obchodu se zbraněmi ostruhy. Indie koupí 15 kusů japonského obojživelného letounu US-2 za 1,65 miliardy dolarů.
Montáž letounu by se měla uskutečnit v zemi dodání, čímž by se Indii otevřela byť částečná, navzdory tomu jistá cesta k japonským vojenským technologiím. A pro Japonsko by padlo kolosální tabu. Dotažení dohody zdánlivě nic nebrání. Indie má zájem jak o japonské technologie, tak o investice. V případě úspěšné spolupráce by se japonským firmám otevřel přístup na ohromný zbrojní trh, kterému dosud vládly společnosti z Ruska, USA a Izraele.
Obnova národního sebevědomí
Premiér Abe by také v Indii mohl najít zásadního spojence. Indická rivalita s Čínou, a nikoli stejně palčivá společná historie jako v případě východoasijských zemí hraje ve prospěch Abeho. Propojení vojenské spolupráce s nalezením zásadního odbytiště pro japonské technologické společnosti může pro Abeho představovat velmi úspěšný krok při hledání cesty z japonských ekonomických problémů.
Abe by tím, alespoň v Japonsku, nikoho nepřekvapil. Sám prohlásil, že rozvolnění pout japonské armády a zbrojního průmyslu svázaného především článkem 9 japonské ústavy považuje za svou životní výzvu. A k ní se evidentně postavil čelem. Stejně Abe volá po obnovení japonského národního sebevědomí.
Více než 70 procent Jihokorejců má špatný nebo spíše špatný vztah k Japonsku, zejména kvůli jeho výkladu událostí před druhou světovou válkou a během níCo se však mnoha Japoncům může jevit jako sympatické hledání vlastní identity a nového objevování zdravého vlastenectví a národního sebevědomí, Čína a Jižní Korea sledují s rostoucí nevolí. Je však třeba přiznat, že Abeho vláda v cestě za svým cílem na pocity nejbližších sousedů ohledy nebere.
Napjatý vztah s Jižní Koreou
Japonsko-korejský územní spor o ostrov Takešima/Dokdo nejnověji uchopilo japonské ministerstvo školství nezvykle asertivně, když zveřejnilo manuál, jak o problému vyučovat na školách. Tento krok pochopitelně vyvolal ostře odmítavou reakci jihokorejského souseda. Navíc ministerstvo školství volá po zohlednění postoje současné vlády při výuce moderní historie.
Problematických momentů ve východoasijském regionu je několik, největší pozornost však přitahuje zásadně odmítavý postoj japonského premiéra Abeho k nově předloženým jihokorejským požadavkům na omluvu a kompenzace za nucenou prostituci korejských žen v japonských vojenských táborech za druhé světové války.
Abeho odmítavý postoj vést na toto téma jakoukoliv diskusi nejnověji podpořil při své první tiskové konferenci nový ředitel japonské veřejnoprávní televize NHK, což vyvolalo debatu o nezávislosti vysílání i v samotném Japonsku. Za této situace proto nepřekvapuje, že více než 70 procent Jihokorejců má špatný nebo spíše špatný vztah k Japonsku, a to zejména kvůli jeho výkladu událostí před druhou světovou válkou a během ní. Taková nálada mezi dvěma nejbližšími spojenci USA v regionu opravdu není dobrá.
Důsledky střetu
Ve východoasijském regionu se zvyšuje síla armád, přičemž staré a přetrvávající problémy ohledně výkladu historie generují stále další zraňující emoce a extremistům na obou stranách poskytují zbytečné argumenty. A to za mocenského rozložení, které v moderní historii nemá precedent.
- Poprvé v historii Čína střídá Rusko a oťukává míru americké dominance v Tichém oceánu.
- A rovněž poprvé v historii se japonská vláda rozhodla posílit svůj vojenský potenciál, sice stále v alianci s USA, ale do jisté míry nezávisle na nich.
Bylo by dobře, kdyby druhá i třetí největší ekonomika světa nadále dokázaly nepřeceňovat své schopnosti a nepodceňovat svého sousedaČína má sebevědomí na rozdávání. Japonsko a Japonce pak sebevědomím nepřestává dopovat jejich současný premiér Šinzó Abe. Bylo by dobře, kdyby druhá i třetí největší ekonomika světa nadále dokázaly nepřeceňovat své schopnosti a nepodceňovat svého souseda.
Mohly by totiž podlehnout pokušení ponechat první ekonomiku světa – USA – ze hry a své problémy si vyříkat přímo a „bez rukavic“. Důsledky případného střetu těchto dvou titánů – Japonska a Číny – by však byly opravdu hrozivé.
