Lidovky.cz

Odměňování vědců: Jak se přiblížit nejrozvinutějším zemím?

USA

  14:29
Systém odměňování vědeckých pracovníků značně ovlivňuje efektivitu jejich práce. Jak by měl fungovat? Mají mít vědci pevně dané platy, nebo se rozptylovat sháněním časově omezených peněz z grantů? Jak systém funguje v Česku a jak v zahraničí?
Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež...

Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež jsou v oblasti výzkumu nejrozvinutější? Chceme se jim přiblížit? foto: Richard Cortés, Česká pozice

Bývá to výbušné politické téma, jež plní i komentářové stránky médií: Jak má být nastaven systém odměňování vědeckých pracovníků, z nichž většina působí v ústavech Akademie věd a na vysokých školách? Názory se různí, včetně toho, jakému typu výzkumu by se měli věnovat. Rozhodnutí, jež v tomto ohledu přijímá vláda, jsou často kritizována jako nesystémová a málo kvalifikovaná, navíc závislá na vůli politických reprezentací, které se příliš často mění.

Zvolený systém přidělování finančních prostředků, kde jsou klíčovou složkou výdajů osobní náklady, má přitom značný vliv na efektivitu vědecké práce, a tedy i na dosažené výsledky. Názory na financování vědy na vysokých školách a ve veřejných výzkumných institucích, kde většinu tvoří ústavy Akademie věd ČR, lze s určitým zjednodušením vymezit dvěma pohledy.

Levo-pravá polarita

Levá část politického spektra a intelektuální vrstvy veřejnosti obecně zastávají názor, že vědci mají být odměňováni především z institucionálních prostředků se zajištěním stability alespoň ve střednědobém výhledu, aby měli klid na práci bez přílišného rozptylování shonem za grantovými zdroji financování. Bez ohledu na míru využitelnosti v krátkodobé perspektivě má mít přitom své nezastupitelné klíčové místo základní výzkum.

Tato polarita v názorech na povahu vědecké práce a jejího vztahu ke společnosti a ekonomice se pak promítá i do politiky odměňování

Pravicová liberální část politického spektra se kloní převážně k účelovému a časově omezenému přidělování finančních prostředků, o něž se má soutěžit, a to včetně značné části těch, které jdou na osobní náklady kmenových vědců. Tento pohled sdílejí i kapitáni průmyslu lobující za upřednostnění honorování aplikovaného výzkumu jako předstupně k inovacím v českých podnicích.

Tato polarita v názorech na povahu vědecké práce a jejího vztahu ke společnosti a ekonomice se pak promítá i do politiky odměňování. Diskuse, v níž by snahou mělo být dosažení konsenzu pro optimální konfiguraci v rozdělování finančních prostředků, není samozřejmě specifikem České republiky a existuje i v zahraničí. Je proto užitečné porovnat současný systém odměňování vědců ve státních institucích v Česku se situací v zahraničí, především se zeměmi, které patří v oblasti výzkumu mezi nejvíce rozvinuté. A to na základě dvou kategorií vědeckých pracovníků: kmenových a dočasných.

Kmenoví pracovníci: Autonomie institucí

První kategorie sdružuje badatele s vědeckým titulem, kteří již potvrdili své schopnosti a mají stálé místo výzkumného pracovníka či vysokoškolského učitele. To mladí vědci obvykle získávají po navazujících smlouvách na dobu určitou – podle platné legislativy s úhrnnou délkou do deseti let. Do roku 2009 platila ovšem pro vysokoškolské učitele výjimka ze zákoníku práce dovolující neomezené řetězení smluv na dobu určitou, obvykle s pětiletým trváním, a to i pro docenty a profesory.

Obdobná situace je v Rusku, kde mají dočasné pracovní smlouvy i špičkoví vědci, ale značně odlišná v západních zemích

Obdobná situace je v Rusku, kde mají dočasné pracovní smlouvy i špičkoví vědci, ale značně odlišná v západních zemích. Tam jsou mladí vědci přijímáni ve vysoce konkurenčním prostředí, kde na jedno místo kandiduje několik vážných uchazečů se zkušeností z minimálně jedné postdoktorální stáže na jiném pracovišti.

Ve Francii a Velké Británii se pak stávají permanetními zaměstanci obvykle po roční formální zkušební lhůtě. Na univerzitách v USA a Kanadě existuje čtyř- až šestileté zkušební období, po kterém assistent professor dostane místo do „držení“ (tenure) a stává se z něj associate professor, nebo je propuštěn. Specifická situace je v Německu, kde na univerzitách mají skutečnou definitivu především profesoři a stálá místa jsou podstatně dostupnější ve výzkumných organizacích.

Autonomní mzdová politika

Odměňování vědeckých pracovníků v České republice je v kompetenci jednotlivých univerzit a veřejných výzkumných institucí, jež autonomně určují svoji mzdovou politiku v rámci rozpočtových možností organizace. Vedle tarifní mzdy, která odpovídá kvalifikačnímu zařazení a senioritě pracovníka, a funkčních přídavků má velkou váhu osobní ohodnocení pracovníka určované převážně jeho nejbližší hierarchí. To může plat i zdvojnásobit – vzhledem k tomu, že mzdová tarifní pásma jsou široká a jejich spodní hranice bývá až překvapivě nízká (pro vysokoškolského profesora i méně než 30 tisíc korun měsíčně).

Kmenoví pracovníci museli mít do letošního roku pracovní úvazek na projektech, jež získaly podporu od Grantové či Technologické agentury ČR

Institucionální prostředky pro osobní náklady jsou obvykle doplňovány účelovým financováním ze státních či vlastních zdrojů, které mohou skladbu mezd ovlivnit, případně je navýšit. Přispívá k tomu fakt, že kmenoví pracovníci museli mít do letošního roku pracovní úvazek na projektech, jež získaly podporu od Grantové či Technologické agentury ČR, čímž se část institucionálního financování zaměnila za účelové.

Například v roce 2014 činily osobní náklady pracovišť Akademie věd 4,8 miliardy korun na zhruba osm tisíc zaměstnanců, přičemž z vlastní rozpočtové kapitoly byly kryty pouze z 56 procent. Trend je přitom klesající: od roku 2011 došlo ke snížením o deset procent, což souvisí i s postupným snižováním institucionální podpory Akademie věd. Její výzkumníci zároveň vysoutěžili u Grantové agentury kolem 1,5 miliardy korun – tato suma odpovídá zhruba polovině objemu celkových prostředků, které agentura na projekty vydává, a významně přispívá i ke krytí osobních nákladů.

Dlouhodobá dohoda

V anglosaských zemích mají univerzity v mzdové politice rovněž značnou autonomii, stanovení výše platu je ale předmětem pevné dlouhodobé dohody mezi zaměstnavetelem a vědcem. V Německu při určování platů mají naopak rozhodující slovo jednotlivé země (Länder). Ve Francii, kde jsou kmenoví pracovníci jak univerzit, tak i řady výzkumných organizací státními zaměstnanci, je pak platová škála stanovena jednotně. U výzkumných organizací analogických Akademii věd, jakými jsou v Německu Helmholz Gemainschaft či Max Planck Gesellschaft a ve Francii Centre national de la recherche scientifique (CNRS), jednotlivé výzkumné jednotky nejsou právnickými osobami a mzdová politika je řízena centrálně.

Finanční prostředky získávané od národních grantových agentur či z mezinárodních programů jsou pak využívány především na mzdy pracovníků zaměstnaných dočasně

Zásadním rozdílem oproti Česku je především fakt, že jak na univerzitách, tak i ve zmíněných výzkumných organizacích jsou osobní náklady kmenových pracovníků financovány výhradně na institucionální úrovni. Například v ročním rozpočtu CNRS ve výši 3,3 miliardy eur představuje státní dotace 2,5 miliardy, z nichž jde 80 procent právě na osobní náklady 25 tisíc stálých zaměstnanců. Finanční prostředky získávané od národních grantových agentur či z mezinárodních programů jsou pak využívány především na mzdy pracovníků zaměstnaných dočasně – užívání těchto účelových peněz k navyšování platů kmenových pracovníků není běžné a často je i formálně zakázáno.

Největší grantová agentura k podpoře základního výzkumu v Evropě – Deutsche Forshungsgemainschaft – disponuje rozpočtem 2,7 miliardy eur ročně; nositelé projektů, bez nároku na mzdu, mohou být pouze vědci z německých univerzit, neboť financování výzkumných organizací se provádí mimo grantovou podporu. Kontrastem je situace v Rusku, kde jsou tarifní platy vědců ve státním sektoru velmi nízké (pro ruskou akademii věd je to v přepočtu mezi osmi a 15 tisíci korun měsíčně) a k jejich navýšení jsou systematicky využívány především grantové prostředky.

Dočasní pracovníci: Podpora mobility

Do této kategorie patří doktorandi, postdoktorandi a hostující badatelé. Nejpočetnější skupinou jsou doktorandi pobírající v Česku stipendia z institucionálních prostředků, jež vysoké školy dostávají od ministerstva školství na financování tří- až čtyřletých postgraduálních programů. V kompetenci jednotlivých fakult je stanovení výše stipendia a jeho nárůstu v závislosti na aktivitě doktoranda a pokroku dizertace. Obvykle se jedná o měsíční nezdanitelnou částku v rozmezí od šesti do deseti tisíc korun, která je někdy kombinována s částečným pracovním úvazkem hrazeným z grantu, jenž v ideálním případě přímo souvisí s tématem doktorské práce.

Nízká úroveň příjmu a jeho určitá arbitrárnost se odrážejí v malé motivaci doktorandů a úrovni desertací, obhajobu absolvuje pouze asi polovina uchazečů o doktorský titul

Nízká úroveň příjmu a jeho určitá arbitrárnost se odrážejí v malé motivaci doktorandů a úrovni desertací, obhajobu absolvuje pouze asi polovina uchazečů o doktorský titul a mnozí odcházejí již v průběhu postgraduálního studia. Žádná systematická snaha řešit tento neuspokojivý stav, trvající po mnoho let, zatím není patrná.

Analogický systém funguje v Rusku, kde je situace ovšem ještě méně příznivá: ministerská stipendia jsou oproti českým poloviční a slabší je rovněž doplňková grantová podpora. Proto je tam odpad ještě vyšší a úspěšnost v postgradualním studiu činí pouhých 20 procent. Zcela jinak je tomu v západních zemích, kde jsou doktorandi a postdoktorandi motorem vědeckých týmů a často početně převyšují kmenové vědecké pracovníky. Většina doktorandů pobírá pevnou zdanitelnou mzdu, stanovenou na celostátní či univerzitní úrovni, která je většinou nad 1500 eury a bývá hrazena z různých typů grantových prostředků. Případy nedokončení doktorátu, který má finanční podporu, nejsou časté.

Ve Francii ministerstvo vysokého školství a výzkumu přímo poskytuje univerzitám institucionální prostředky na podporu části doktorských prací. Těmi je financováno kolem dvanácti tisíc vybraných doktorandů – jak Francouzů, tak cizinců –, kteří pobírají hrubou mzdu ve výši 1650 eur po tři roky a do čtyř let po zahájení disertace se u nich očekává prakticky stoprocentní úspěšnost. Jedná se přitom o méně než třetinu z celkového počtu financovaných doktorandů ve Francii.

Zahraniční vklad

Pro systém výzkumu a vývoje, kde mají doktorandi a postdoktorandi důležité místo, se rozvinuté země snaží k rozšíření a zkvalitnění lidských zdrojů přitáhnout mladé odborníky ze zahraničí. Podpora takovéto mobility je považována rovněž za součást vědecké diplomacie, která je v mnoha zemích jedním z rozměrů zahraniční politiky. Bez ohledu na to, zda návštěvníci v hostitelské zemi zůstanou či se vrátí domů, jsou dlouhodobým vkladem k prohlubování mezinárodních kontaktů na úrovni elit.

Málo postdoktorandů přijíždí do Česka rovněž proto, že grantové prostředky, jak jsme zmínili výše, jsou ze značné části čerpány ke krytí osobních nákladů stálých pracovníků

Česká republika – přes solidní vědeckou úroveň mnoha pracovišť – však v tomto směru rozhodně není atraktivní destinací. Na úrovni doktorandů je překážkou fakt, že současný systém odměňování nemůže zahraničnímu uchazeči předem zaručit rozumnou výši příjmu. Navíc je většina doktorských programů akreditována v češtině, což v řadě vědeckých oborů, kde komunikačním jazykem je výhradně angličtina, postrádá veškerou logiku. Chce-li zahraniční uchazeč absolvovat doktorská studia v angličtině, je často vyžadováno, aby platil, což je absurdní. Málo postdoktorandů přijíždí rovněž proto, že grantové prostředky, jak jsme zmínili výše, jsou ze značné části čerpány ke krytí osobních nákladů stálých pracovníků.

V tomto kontextu je třeba zmínit neúspěšnou výzvu ministerstva školství z konce roku 2013, jejímž cílem bylo založit pod vedením zahraničních vědeckých kapacit nové týmy k posílení regionálních výzkumných a vývojových center, podobně jako to před několika lety provedli v Rusku. Pro výzvu byla alokována miliarda korun s povinností vyčerpat prostředky již do konce roku 2015. Na osobní náklady vedoucího zahraničního vědce byla vyčleněna částka do čtvrt milionu korun měsíčně, korespondující s čtyřnásobkem průměrné hrubé mzdy výzkumného pracovníka Akademie věd (47 400 korun). Přesto byl zájem nevalný a vybráno bylo jen osm z necelé dvacítky podaných projektů. Ministerstvo si to nakonec „rozmyslelo“ a celou akci zrušilo, což je postup velmi nestandardní.

V řadě oborů patří čeští vědci do širší světové špičky, a tak není pravděpodobné, že se do regionů vypraví „buditelé“ z ciziny, kteří budou tuzemskou úroveň výrazně převyšovat; ekonomická udržitelnost takovýchto týmů po vyčerpání grantu je navíc iluzorní. Do zkvalitnění nově založených center by bylo logické zapojit pracoviště Akademie věd jako plnohodnotného partnera, což by ovšem předpokládalo harmoničtější vztahy mezi akademií a univerzitami, než jaké mezi nimi panují nyní.

Český hybrid

Rovněž by bylo účelné navýšit finanční podporu doktorandům – a směřovat ji na pracoviště schopná zajistit úspěšné zakončení dizertací na evropské úrovni

Z porovnání vyplývá, že současný stav postavení a odměňování vědců v Česku je určitým hybridem mezi primitivním ultraliberálním přístupem aplikovaným v současném Rusku a podstatně promyšlenějším systémem rozvinutých západních zemí, kde je účelový podíl financování podstatně nižší než u nás.

Aby se Česko mohlo přiblížit těm druhým jmenovaným, je žádoucí zajistit institucionální podporu výzkumu na takové úrovni, jež by umožnila přehodnotit využívání grantových prostředků. Rovněž by bylo účelné navýšit finanční podporu doktorandům – a směřovat ji výhradně na pracoviště schopná zajistit úspěšné zakončení dizertací na evropské úrovni. A v neposlední řadě je třeba podstatně zvýšit atraktivitu Česka pro mladé vědce ze zahraničí.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.