Obyvatelé Červeného Újezdu, vesnice na půli cesty mezi Mostem a Lovosicemi, se bouří a sepisují petice. Přidávají se i obyvatelé sousedních obcí. Bývalý areál Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR se má dle kolujících pověstí zaplnit stovkami Romů z okolních měst, zejména z Duchcova. Z malé vesnice by pak vznikla sociálně vyloučená lokalita par excellence. ČESKÁ POZICE se vypravila na obhlídku zařízení.
Vstupujeme do fantaskního světa. Těžce mentálně postižený ve špinavých teplákách a vytahaném tričku mě prosí o cigaretu, když ji nedostane, přichází po chvíli další žádat o totéž. Kolem projíždí starší paní na kolečkovém křesle. Romská rodina prochází branou objektu obehnaného vysokým plechovým plotem, vydává se na procházku do vesnice. Další Romové posedávají poblíž, obklopují vrátnici spolu s necelou desítkou jinak „postižených“ lidí. Stojím před vrátnicí, přijel jsem, abych viděl vnitřek.
Vrátný je přísný, nevpustí cizího člověka do objektu bez povolení od vyšší instance, přestože by vpustit měl – na webu stojí, že „areál je otevřený pro veřejnost“.
Přede mnou se rozprostírá Domov na kopci, bývalý uprchlický tábor na kraji Červeného Újezdu, vesnice o sedmdesáti čtyřech obyvatelích. V prostoru za plotem tu pospolu žijí lidé s různým typem postižení a také Romové. Všeho všudy něco kolem jednoho sta lidí ve dvou třípatrových domech (jejich kapacita může být asi 500 až 600 osob). Jeden dům pro osoby s potřebou asistenční péče, druhý pro lidi bez této potřeby. O té druhé budově hovoří vrátný jako o „ubytovně“.
Sociálně vyloučení mají radost ze sociálního vyloučení
Oba průvodci mi říkají totéž – jsou tu šťastní. Mají prý levné a pěkné ubytování, klid i zábavní program, mimo plot nic nepotřebují.„Jste první, kdo se mnou alespoň nějak slušně komunikuje, kdo se přišel podívat,“ říká mi do telefonu jednatel společnosti Domov na kopci s.r.o. Pavel Fousek (nemovitost patří jeho přítelkyni Lucii Zocherové), když prosím o vpuštění. A vyhoví mi.
U vrátnice si mě po chvíli vyzvednou dva vyslaní mluvčí: Rom, kolem padesátky, představil se mi jako pan Gregor (pobírá sociální dávky, ale tváří se jako svého druhu správce, pomáhající majiteli), a „běloch“ – Marcel, který mi hned v první větě oznamuje, že přežil dvě mrtvice. Na příkaz majitele jsem proveden jejich byty – čisté, dvoupokojové s kuchyní a sociálním zařízením. I chodba a schodiště jsou čisté. Vůbec, v areálu ležícím ve II. zóně CHKO je čisto; trávník, vysoké stromy, pořádek.
Oba průvodci mi říkají totéž a podobnými slovy – jsou tu šťastní. Mají prý levné a pěkné ubytování. (Pavel Fousek: „Za byt chci 6500 korun včetně elektřiny, vody atd., vše ostatní si mohou nechat.“ A ať si to prý srovnám s cenami pro Romy za „chatrče“ v některých městech, třeba v blízké Bílině.) Mají tu klid i zábavní program, případně mohou využít místní jídelnu. Je to svět sám pro sebe, mimo plot nic nepotřebují. Ani práci. Pobírají sociální dávky, byť pan Gregor říká, že v okolním lese by se snad nějaké zaměstnání najít dalo. Sociálně vyloučení jsou nakonec vlastně šťastní, že jsou sociálně vyloučení.
Ať si prý zkusím sehnat takový byt v Bílině nebo v Mostě, pokračuje pan Gregor. Pro Romy není k mání, vysoká kauce, přemrštěné ceny nájemného... Fousek argumentuje, že má u sebe Romy, kteří v Bílině platili nájem 4500 korun za každou osobu. Jestli jsou ostatní byty stejné jako ty, které jsem viděl, skutečně si obyvatelé asi nemohou stěžovat. Snad jen, že je nesnášejí místní obyvatelé, kteří proti nim sepisují petice, stěžuje si pan Gregor.
Místní nechtějí stovky Romů v obci
Jedná se o „romský problém“. Říkat mu jinak by bylo přemalovávání.Protesty 74 obyvatel Červeného Újezdu, 70 obyvatel blízkého Mukova nebo dvou stovek lidí z Měrunic sílí. Všichni se obávají, že se v areálu objeví zhruba pět set Romů z Duchcova, kudy pochodují protiromští demonstranti – taková pověst totiž koluje a šíří se také v Duchcově, navíc v areálu už jedna duchcovská rodina bydlí, což pověsti jen utvrzuje. Místní mají strach o svůj majetek, o svou bezpečnost, o to, že se víska promění ze dne na den v hrůzyplné místo, z něhož nebude úniku – i nemovitosti se rázem stanou neprodejné.
Starostka Hrobčic, pod které Červený Újezd spadá, Jana Syslová, se chce bránit: „Nabádáme občany, aby hlásili i drobné incidenty. Policii totiž nikdo nepůjde hlásit, že našel v pět ráno na zahradě ve svém autě cikána.“
Starostka Měrunic Jitka Nová se přidává. Přiznává, že obce mají omezené pravomoci takovou situaci řešit, vlastně se prý může něčeho dosáhnout „pouze změnou územního plánu“. Do celé věci se vložil i Ústecký kraj, který nabídl obcím podporu v řešení situace. Hejtman Oldřich Bubeníček prohlásil: „Musíme pracovat podle zákona. Přestože se vám může zdát, že je to zdlouhavé.“
Když se bavíte s lidmi z Červeného Újezdu a okolních vesnic, člověku okamžitě dojde podstatný rys: jedná se o „romský problém“. Bylo by pomýlené říkat mu „sociální“, lidé svůj odpor zkrátka definují jako odpor proti přistěhování Romů, nikoli proti přistěhování „asociálů“. Říkat mu jinak by bylo přemalovávání.
Chybí kolaudace i registrace pro poskytování sociálních služeb
Potíž Pavla Fouska nespočívá jen v odporu obcí proti jeho podnikatelskému záměru, Fousek se totiž pohybuje na velmi nepevné půdě. Tak třeba: ačkoli už zhruba půlrok používá jeden z domů jako „ubytovnu“, vůbec nemá kolaudaci k ubytovacím službám. Proto se teplický úřad práce, jak mi potvrdila jeho ředitelka Martina Bečvářová, rozhodl, že nebude vyplácet místním „klientům“ doplatek na bydlení. Provozovatel nedisponuje ani povolením k poskytování sociálních služeb – tudíž osoby se zdravotním postižením by tu vůbec neměly být. „Pečovatelky“ jsou zaměstnané jako „uklízečky“ či „pokojské“, říká mi dokonce starostka z Měrunic Jitka Nová.
Magistrát hlavního města Prahy (firma Domov na kopci s.r.o. sídlí v Praze) už také společnosti udělil pokutu 250 tisíc korun za neoprávněné poskytování sociálních služeb. Pavel Fousek se odvolal, ale ministerstvo práce a sociálních věcí pokutu potvrdilo. Městský úřad v Bílině, konkrétně odbor životního prostředí, zahájil řízení pro nefunkční čističku odpadních vod…
„A co je vlastně lepší? Když to bude v Bílině nebo v jiném městě, kde se o ty Romy nikdo nebude starat, nebo když to bude v areálu pod kontrolou?“
Tábor je výstižné slovo. I vesničané, když se jich zeptáte na cestu, říkají jednomyslně: „Myslíte lágr?“Fousek k tomu nejprve říká jediné: „Nebudu se k tomu vůbec vyjadřovat, komunikuji o tom už pouze se zahraničními médii, těm českým už nevěřím.“ Nicméně nakonec je sdílnější. Cítí se obětí perzekuce, prý si v areálu podává jedna kontrola ruku s druhou, bílinský úřad mu nic nechce dát písemně, kolaudaci samozřejmě má, ale ukázat ji nemůže atd.
A pak Fousek dodává: „A co je vlastně lepší? Když to bude v Bílině nebo v jiném městě, kde se o ty Romy nikdo nebude starat, nebo když to bude v areálu pod kontrolou? A já si svůj majetek umím zkontrolovat.“
Areál má opravdu na první pohled (a na základě toho, co jsme viděli) nádech pěkně udržovaného tábora. Tábor je výstižné slovo. I vesničané, když se jich zeptáte na cestu, říkají jednomyslně: „Myslíte lágr?“ Je tam skutečně pořádek jako v táboře, vlastně celkem pěkné místo, řeklo by se.
Areál dosud nevydělával
Pavel Fousek konstatuje, že mu provozování objektu vůbec nevydělává. Měsíčně ho prý stojí stojí 800 tisíc korun, zatímco od ubytovaných získá jen nějakých 700 tisíc (z doplatků na bydlení nebo z příspěvku na péči a z jiných sociálních dávek, které pomáhá svým „klientům“ obstarávat). Pak ještě dodá, že to možná sice nebude tak úplně ztráta, že ještě pronajímá nějaké budovy v objektu, ale že zisk to tedy rozhodně nebude.
Zřejmě právě tato kalkulace dovedla Pavla Fouska a oficiální majitelku (a Fouskovu přítelkyni) Lenku Zocherovou k tomu, aby svůj „podnik“ rozšířili o jiné typy ubytovaných než jen osoby zdravotně postižené, tedy o sociálně slabé Romy, třeba i z Duchcova. Byl by velký luxus, aby areál, pořízený v roce 2010 za 8,6 milionu korun, dlouhodobě nepřinášel zisk. To by Fousek se Zocherovou byli svatou dvojicí, nikoli podnikateli.
A ještě jedna drobnost na okraj – když se Fousek hájí, že pronajímá dvoupokojový byt v „táboře“, kam se pouští veřejnost na návštěvu jen po svolení, levně (za oněch 6500 korun), pak jen srovnání: Měrunice vlastní tři byty (1+1) pro osoby sociálně slabé, a to za dva tisíce korun plus ceny služeb a energií.
Červený Újezd: Vize budoucnosti?
Co však návštěvníkovi utkví nejnaléhavěji? V Červeném Újezdu je zkoncentrováno do jednoho „lágru“ všechno, co není k „užitku“. Lidé, kteří nemohou nebo nechtějí pracovat, intelektuálně nedostačující, neadaptovatelní, neúspěšní...
V Červeném Újezdu je zkoncentrováno do jednoho zařízení všechno, co není k „užitku“A majoritní zdravá a relativně úspěšná společnost na to nemusí denně hledět, poměřovat se s tím. Je to odklizeno. V útulné dobrovolné internaci mimo civilizovaný svět tu přežívají duševně nebo mentálně nemocní, tělesně postižení, Romové.
Společná internace lidí zavržených – žebráků, šílenců, dříve například nemocných leprou – a péče o ně nejsou inovativním nápadem Pavla Fouska ani dnešní doby. O internačních zařízeních v hluboké minulosti, které plnily funkci zneviditelnění sociálního problému, psal třeba už v šedesátých letech francouzský filozof Michel Foucault v Dějinách šílenství. Do Foucaultem popisované podoby chybí ale ještě něco: minulí internovaní (pravda: nedobrovolně internovaní) byli nuceni pracovat.
Možná si dnešní sociální (nebo lépe řečeno romský) problém skutečně zaslouží úvahu nad povinností práce, třeba jejího motivačního svázání s výplatou sociálních dávek, alespoň jejich části nebo bonusů. Samozřejmě ale – jak by řekli místní – bez „lágrů“…
