Život světoznámého polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana, který se narodil 19. listopadu 1925 v Poznani a zemřel letos 9. ledna v 91 letech v Leedsu, byl nesmírně bohatý. Než zakotvil ve Velké Británii, prošel z rodného Polska přes Sovětský svaz, kam utekl před nacismem a horoval pro marxismus, do Izraele – byl židovského původu a rodina jeho ženy zažila holocaust, což se částečně promítlo i do Baumanova sociologického díla.
Baumanova interpretace holocaustu jako produktu, respektive degenerace lidské racionality, nikoli mašinerie a byrokracie výhradně třetí říše, se strukturálně liší od analýzy třeba americké politické filozofky německo-židovského původu Hannah Arendtové (1906–1975). Je však stejně nadčasová.
Migrační předpověď
Baumanovo pojetí patologické epizody dějin holocaustu coby předzvěsti globalizované společnosti a přechodu mezi modernou a druhou, tekutou modernitou je působivé a platí dnes víc než jindy. Kritikou konzumerismu a společnosti, jíž vládne konzumní kultura, coby průvodního jevu globalizace přispěl k definici a vymezení významu a pojetí globalizace, již neviděl černobíle. Vzpomeňme okrajově Marxovu teorie peněz jako fetiše ve společnosti, jejichž kumulace a hromadění jedněmi odcizuje druhé.
Přibližně v roce 2010 profesor sociologie Bauman a předpověděl, že budoucí migrační problémy nebudou řešitelné lokálně, nýbrž pouze celospolečensky a makroekonomicky |
Baumanova inklinace k marxismu za jeho pobytu v Sovětském svazu ve čtyřicátých letech 20. století to částečně vysvětluje. Jeho analýza a kritika bezbřehého a všudypřítomného konzumu v kapitalismu je obstojnou a svébytnou paralelou k myšlenkám Frankfurtské školy kulturního kriticismu i k levicovému proudu existenciální filozofie, například Jeana-Paula Sartra (1905–1980).
Přibližně v roce 2010 profesor sociologie Bauman a předpověděl, že budoucí migrační problémy nebudou řešitelné lokálně, nýbrž pouze celospolečensky a makroekonomicky. Odtud je i pojem glokalizace německého významného německého sociologa Ulricha Becka (1944 –2015), který odmítal koncepci postmoderny a hovořil namísto ní o reflexivní moderně, přičemž na globalizaci pohlížel konstruktivně kriticky.
Partikularismus kulturní identity
Bauman podobně jako Beck hovoří o první moderně vrcholící mimo jiné druhou světovou válkou a následně o druhé modernitě, jež se komprimací a kondenzací zkapalnila, rozmělnila a přetavila v tekutou modernitu, jejíž dvojznačnost Bauman analyzoval. Třeba v osmdesátých a devadesátých letech namísto rozlišení přítel a nepřítel (bipolární rozdělení světa za studené války) či hodní a zlí používá známý a cizí, případně rezidenti, turisté za prací a bezdomovci.
Podle Baumana partikularismus kulturní identity je všudypřítomný a sílící individualismus a transformace společnosti do kvazi umělého kyberprostoru neobohacují vývoj ve smyslu dialektického pokroku |
Podle Baumana partikularismus kulturní identity je všudypřítomný a sílící individualismus a transformace společnosti do kvazi umělého kyberprostoru neobohacují vývoj ve smyslu dialektického pokroku. Mnohdy totiž není diskuse vedena konstruktivně a jsou deformovány sympatie anebo dehonestovány odlišnosti, což odlidšťuje mezilidské vztahy.
V globální kapitalizaci společnosti není prostor pro hodnoty ani lidskou důstojnost. Komprese času a prostoru je enormní a neustále roste. Vztahy, dříve trvalé, jsou v nové modernitě degradovány na momentální saturování potřeb a pak nastává náhlý konec. Baumanovi šlo vždy zejména o morální rozměr lidské existence.
Baumanův význam lze shrnout slovy antického filozofa Protágora z Abdér, představitele raných sofistů: člověk je mírou věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. Bauman již sice nežije, odkaz jeho génia však zůstává nadále živý v jeho díle a myšlení lidstva stejně jako memento holocaustu, s nímž se mistrně konfrontoval a umně vědecky vyrovnal.