Lidovky.cz

Odkaz Radima Palouše: Ve světověku pečujme o duši

  18:21
Ve věku nedožitých 91 let zemřel 10. září český filosof, žák Jana Patočky, pedagog a komeniolog, mluvčí Charty 77 a v letech 1990 až 1994 rektor Karlovy univerzity. Na svého učitele vzpomínají Zuzana Svobodová, David Krámský a Aleš Prázný.

Radim Palouš přednáší 29. listopadu 2007 na Univerzitě Pardubice o Sókratově dialogu. foto: Foto Lukáš BáchorČeská pozice

Svého celoživotního přítele charakterizoval Jaroslav Kohout následovně: „Nevím, jak jiní, ale mně, když slyším, že jde o Radima Palouše, je asi jako kavaleristickému koni při zvuku polnice: vzchopím se a hnal bych se kupředu.“ Znali se od gymnaziálních let, účastnili se společně Pražského povstání, studovali spolu filosofii, čelili komunistické zvůli a po roce 1989 se oba vrátili jako učitelé na univerzitu, která se po dlouhé době vymanila z ideologického područí marxismu-leninismu.

Už jako student gymnázia Radim Palouš s přáteli interpretoval beletristická a filosofická díla. Kromě toho se věnoval skautingu a sportu. Po válce se zapsal ke studiu filosofie na pražské filosofické fakultě. Jeho učitelem se stává Jan Patočka a uvádí ho do světa filosofie.

Tři základní oblasti

Spolu s Patočkou to bylo i Masarykovo a Komenského dílo, které Palouše přivádělo k promýšlení třech základních oblastí člověka – vzdělání, politiky a náboženství. Poté, co se tyto tři oblasti ocitly v rukou komunistické strany a probíhaly ideologické čistky, je Patočka vykázán z univerzity.

Spolu s Patočkou to bylo i Masarykovo a Komenského dílo, které Radima Palouše přivádělo k promýšlení třech základních oblastí člověka – vzdělání, politiky a náboženství

Aby mohl Palouš – nemarxista – působit během komunismu jako učitel, vystudoval chemii. Později následuje svého učitele Patočku a v době, kdy je Československo okupováno ruskými vojsky, se statečně politicky angažuje v zápase o lidská práva. Následuje ztráta zaměstnání na vysoké škole, časté výslechy a kriminál. Po celou dobu je mu spolehlivou oporou jeho žena Anna a jejich dva synové, Martin a Jan.

Filosofie v té době žije mimo univerzitu – v bytových seminářích a v Kampademii, jak se svými přáteli – Václavem Havlem, Zdeňkem Neubauerem, Danielem Kroupou, Tomášem Halíkem a dalšími – nazvali intelektuální společenství, které se po vzoru Platónovy Akadémie utvářelo v Praze na Kampě. Na významu nabývá paralelní polis, která je činem prohloubení odpovědnosti za celek. Právě otázka celku byla Paloušovým ústředním filosofickým pojmem, který prostupoval jeho dílo.

Globální věk

Patočkova prima filosofia (první filosofie), jak nám s oblibou Palouš říkával, byla vlastně „prima filosofie“, která ho uvedla nejen do dějin filosofie, ale především do filosofování samého. Patočka byl pro Palouše živým zprostředkovatelem filosofické tradice, která přes Husserla sahá až k samotnému Sókratovi, jehož často vykládal právě v souvislosti s výchovou a vzděláním.

Ve své filosofii dějin nazval Palouš současnost světověkem – nežijeme již v eurověku či v jiných „separovaných érách“, ale v globálním věku, v němž se otřásly základy mnoha věr a ideologií

Ztotožnil se s Patočkovým uchopením filosofie jako péče o duši. I když se dnes ve věku vědo-techniky leckomu může zdát, že mluvit o duši je cosi nemístného, pro Palouše byla péče o duši jádrem, na němž krystalizovala Evropa jako duchovní útvar. Jde o myšlenku vzdělanosti jako vzestupu k obecnému, jako odstupu od vlastního pohledu a vycházení vstříc druhému. V tomto smyslu nebyla Paloušovi vzdělanost ničím neutrálním, nýbrž zaujetím ve smyslu věrnosti pravdivému.

Ve své filosofii dějin nazval Palouš současnost světověkem – nežijeme již v eurověku (tedy ve starověku, středověku, novověku), či v jiných „separovaných érách“, ale v globálním věku, v němž se otřásly základy mnoha věr a ideologií. Příchod světověku ohlašovaly události, jako byla světová válka či světová ekonomická krize, především však jej Palouš spojuje s cestou člověka na Měsíc (1969).

Škola

Budoucnost nabývá stále více rysu nezbadatelného tajemství, které narušuje všechny představy o automatickém pokroku. Člověk světověku se odlišuje od všech předchozích lidstev – ve světověku začíná lidstvo znovuobjevovat staré pravdy, které kdysi opustilo. Ve světověku jde o smysl dějin celého lidstva.

Škola podle Palouše nemá být pohlcena pouze „jeskynní výchovou“ pro každodenní využitelnost, nemá být spoutána „okovy imanence“

Demokracie, která se prosazuje, je charakteristická uměním zůstávat u otázky a vzájemné porady. V tomto smyslu vyžaduje, aby byl občan vzdělán, aby se uměl radit s ostatními, aby se naučil, že pravdu může nahlédnout i ten druhý. Palouš říká, že jde o znovuobjevení duše. Bytostným orgánem demokratické výchovy má být škola.

Proto Palouš charakterizoval světověk jako čas výchovy, a proto měla škola tak významné místo v jeho životě a myšlení. Palouš jako učitel vychovával a vzdělával žáky na škole základní, střední i vysoké. Škola podle Palouše nemá být pohlcena pouze „jeskynní výchovou“ pro každodenní využitelnost, nemá být spoutána „okovy imanence“.

Otázky

Svým zájmem o etymologii připomínal, že pojem škola (scholé) je původně záležitostí ne-děle, ne-dělání, povznesení se z všednodenního obstarávání. Vytržeností z každodennosti má být škola příležitostí pro výchovu a vzdělání. Každodennosti se člověk nemůže vzdát, v řádu veškerenstva má své nezbytné místo. Ale člověk by z ní měl vyhlížet, překračovat ji svým myšlením a jednáním a být schopný odstupu od toho, do čeho ho strhává duch doby – to se má učit především ve škole.

Své přednášky Palouš často začínal otázkami, ať už se jimi pokoušel prolomit strnulou atmosféru, či získat pozornost studentů

Proto Palouš připomínal, že řecká paideia i křesťanské educatio bylo zakotveno transcendentně. Školu nelze zcela omezit pouze tím, co se momentálně hodí – vůči tomu má naopak zůstat v jistém smyslu „heretická“. Své přednášky Palouš často začínal otázkami, ať už se jimi pokoušel prolomit strnulou atmosféru, či získat pozornost studentů.

„Jak vyjádřit jádro?“ ptal se, studentů, aby podnítil jejich myšlení. Jindy, když přednášel o interpretaci Holanovy básně „Ale je hudba“, zahájil svůj výklad k úžasu všech rytmickým bubnováním na desku katedry...

Rektor Karlovy univerzity

Když byl po revoluci Radim Palouš zvolen rektorem, znovu učinil otázku ideje univerzity předmětem společenské diskuse. Počátkem devadesátých let spolu s Jiřím Fialou připravil sborník Obnova ideje univerzity (1993), v němž představil úkol a poslání univerzity v současnosti. S Petrem Vopěnkou zastával názor, že univerzita nemá jen vybavovat studenty znalostmi a dovednostmi, které využijí v praktickém životě, ale má je i významně duchovně obohatit.

Palouš jako rektor nereformoval pouze Univerzitu Karlovu, ale zakládal i Českou konferenci rektorů a připravoval půdu pro společné setkání ve věci obnovy demokratického ducha společnosti

Vysoká škola, jak říkával, není vysoká proto, že je nejvyšší na úřední stupnici škol, ale protože zdolává vrcholy poznání. Palouš jako rektor nereformoval pouze Univerzitu Karlovu, ale zakládal i Českou konferenci rektorů a připravoval půdu pro společné setkání ve věci obnovy demokratického ducha společnosti.

Přednášel na akademické půdě i mimo ni. Na světových univerzitách, z nichž mu mnohé udělily čestný doktorát, přednášel často právě o Komenském. Svým religiózně-filosofickým zázemím mu výborně rozuměl a nechal ho promlouvat k současnému člověku. Palouš vykládal Komenského ve zcela jiném světle, než bylo dosud běžné.

Komenského universalismus

Na rozdíl od převládajících didakticko-pedagogických výkladů, zdůraznil nejen jeho filosofickou hloubku, ale – na rozdíl od Patočky – také jeho religiózní význam. Takto celostně a s důrazem na přirozený svět vykládal Palouš Komenského známý latinský výrok „Omnia sponte fluant absit violentia rebus“ (Ať vše plyne dle své určenosti nenarušováno nepřirozeným umrtvováním).

Komenského universalismus přiváděl Palouš do svých úvah o univerzitě – neměla se rozvíjet jako nahodilý shluk oborů, které jsou ponořeny pouze do sebe

V tomto smyslu Palouš připomínal Komenského pojetí světa jako školy Boží moudrosti, a rovněž poukazoval na opomíjený význam školy stáří, kdy „člověk stárne do samoty“. Podobně jako Komenskému i Paloušovi šlo o obecnou poradu o nápravě věcí lidských. Komenského universalismus přiváděl Palouš do svých úvah o univerzitě – neměla se rozvíjet jako nahodilý shluk oborů, které jsou ponořeny pouze do sebe.

Palouš se zabýval pedagogikou i didaktikou, ale jeho hlavním oborem byla filosofie výchovy, kterou od devadesátých let rozvíjel spolu s Jaroslavou Peškovou na Pedagogické fakultě UK v Praze, kde zřídil katedru filosofie a filosofie výchovy. Jako rektor UK prosazoval, aby se na každé fakultě univerzity přednášela filosofie jako fundament univerzitní vzdělanosti.

Náboženství a filosofie

Radim Palouš vždy zdůrazňoval, že filosofie je řeckého původu a obsahuje dvě věci – lásku (filia) a moudrost (sofia). Buď je možné podřadit lásku moudrosti, nebo moudrost lásce. „První variantu lze vyjádřit takto: milovat moudrost, tedy toužit po ní, usilovat o ní, chtít, dobývat moudrost. Druhou variantu lze vyjádřit takto: moudrost lásky, tj. jde o lásku, která je cestou k životní moudrosti; moudrost je pouze následným produktem opravdového milování.“

Náboženství jako ukotvení v řádu světa poskytovalo Paloušově filosofii optimismus – nevedlo ho k flagelantství ani k odvratu od světa, ale naopak

Univerzita nemůže zapomenout na své dějinné poslání, které je neodlučně spjato s filosofií: setrvávat na pokorné cestě hledačů pravdivého náhledu. S tím je spjata mimořádná odpovědnost a úloha univerzity ve společnosti. Univerzita jako „alma mater“, říkal Palouš, znamená vysoký cíl – nesobeckou a nevypočítavou sebevydanost věci samé.

Filosofie i náboženství se dotýká smyslu lidského života individuálního i politického. Náboženství jako ukotvení v řádu světa poskytovalo Paloušově filosofii optimismus – nevedlo ho k flagelantství ani k odvratu od světa, ale naopak.

Radimovo slovo

Svým náboženským pohledem na svět Palouš leckoho v naší nepříliš nábožensky ukotvené společnosti provokoval. Podobně jako Masaryk totiž ukazoval, že náboženství nelze při vážném promýšlení lidského osudu pominout, neboť hovoří jasně tam, kde se otřásá a mizí smysl života. Současně v sobě uchovává řád a smysl pro tajemství, kterému vědotechnikou formovaný člověk přestává rozumět.

Radimovo slovo bylo jasné ano, či ne – a to ve chvílích, kdy mnozí byli spoutáni váhavostí. Bylo tím, nač se bylo možné spolehnout i navzdory nepříznivému osudu.

A jak ukázal Masaryk, náboženství upevňuje mravnost, bez níž by se společnost vydala všanc nihilismu. Tím vším se náboženství podstatně dotýká moderního člověka. Paloušova víra však neulpívala na sebejistých dogmatech, byla prostoupena filosofií dialogu. Patočka totiž představil Paloušovi filosofii jako překračovaní daného, jako schopnost transcendovat.

Právě v tom spočívala často Paloušova moudrost: dokázal v rozhodujících chvílích posoudit situaci, odvážně a spravedlivě jednat, jak se o tom přesvědčili mnozí nejen v souvislosti s činností Občanského fóra. Jeho slovo bylo jasné ano, či ne – a to ve chvílích, kdy mnozí byli spoutáni váhavostí. Radimovo slovo bylo tím, nač se bylo možné spolehnout i navzdory nepříznivému osudu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.