Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Odkaz Jana Husa: Palacký, Masaryk a česká náboženská otázka

  3:26
Církevní reformátor, upálený 6. července 1415, předal dalším generacím touhu po přesahu vlastní omezenosti. Úkolem je transcendovat se tím, co otec národa označoval za božnost a první československý prezident za nekonečnost.
Zleva Jan Hus, František Palacký, Tomáš Garrigue Masaryk.

Zleva Jan Hus, František Palacký, Tomáš Garrigue Masaryk. foto: ilustrace Richard Cortés

Podle prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka jsou Češi národem mistra Jana Husa. Ten byl kazatelem, rektorem Karlovy univerzity, teologem i češtinářem, ale do dějin se zapsal především jako reformátor, který o více než sto let „předstihl“ své následovníky – německého zakladatele protestantismu Martina Luthera či švýcarského představitele křesťanské reformace Jana Kalvína – a byl 6. července 1415 upálen.

Co ale znamená, nazývá-li Masaryk Čechy národem Jana Husa a poměřuje-li jejich duchovní vývoj jeho životní poutí? Masaryk ve svých textech o Husovi zdůrazňuje, že hranice, na níž byl upálen, dosud nebyla rozmetána. Z toho vyplývají v podstatě dva závěry:

  • Husovo dílo nebylo zatím včleněno do duchovního života, o nějž se Masaryk velmi obává, když připomíná „drsné slovo Ježíšovo“: „O ducha se máme starati. A bojím se, že i my jsme mrtvi, že nedbáme duchovního světa.“
  • Z dosud nerozmetané hranice může přeskočit jiskra a zažehnout nový duchovní život. Přinejmenším k tomu se upíná Masarykova naděje.

Vůdčí idea

Masaryk ve svém hodnocení Jana Husa – jednoho ze zakladatelů českého národa – navazuje na práci „otce národa“ Františka Palackého Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě. Hus je v ní pojednáván jako teolog, kazatel a reformátor, jehož dílo dalo českému národu vůdčí ideu. Palacký pak považuje národní obrození, které propuká v jeho době i díky jemu samotnému, za nové uzrání této ideje.

V pojetí „otce národa“ Františka Palackého je Jan Hus teolog, kazatel a reformátor, jehož dílo dalo českému národu vůdčí ideu

Současníka, který se často dočítá, že Češi jsou nejateističtějším národem na světě, může překvapit, že je tato idea, jež propůjčuje českému duchu jedinečnost, spojená se zbožností. Je to národ proniknutý tím, co Palacký nazývá „božnost“ a Masaryk „bažení po nekonečnosti“. Právě proto, že bylo v Češích náboženské cítění tolikrát otřeseno, má tento národ k náboženství obzvlášť privilegovaný, niterný vztah. Ten však nevychází z bezprostřednosti, ale objímá myšlení, a proto není poznamenán lacinou sentimentalitou.

Většina současných historiků by sice nesouhlasila, že právě v Husově době se začal formovat český národ, a jeho vznik by umístili do přelomu 18. a 19. století, období osvícenství i českého obrození, ale je třeba se zamyslet nad tímto, dnes spíše menšinovým názorem. Platí totiž stále v tom, že Husovo dílo ožilo či znovu vzplálo v myslích těch, kdo byli stejně jako Palacký u obrody českého národa, nebo těch, kteří se stejně jako Masaryk zasloužili o vznik Československa a o jeho politické i duchovní zakotvení.

Dva sklony ducha

Takzvanou božnost Palacký považuje za základ člověka, přičemž z ní vzlíná myšlení, které se vůči božnosti může a částečně i má obrátit. Tento obrat proti původně bezmyšlenkovité božnosti vykonal dle Palackého interpretace se všemi politickými i společenskými důsledky právě Jan Hus, který proti vnější autoritě postavil kritické myšlení a svědomí.

Obrat proti původně bezmyšlenkovité božnosti vykonal dle Palackého interpretace se všemi politickými i společenskými důsledky Jan Hus

Z Palackého hlediska je příznačné, že se požadavek církevní nápravy ozval v církvi samotné. Myšlení se probouzí z božnosti, aby se od ní osamostatnilo a získalo reflektující odstup. Toto probuzení vedlo sice k postupnému rozpolcení křesťanského světa, ale podle Palackého bylo toto rozpolcení zdravé a nezbytné. Vznikla tím podvojnost, která je základní vlastností všeho duchovního a rozkročená mezi sklonem nechat platit, co je dané, a sklonem vše dané podvracet kritickým přezkumem.

Palacký zdůrazňuje, že oba tyto sklony ducha mohou být živé a pravdivé jen vůči svému protějšku. Dějiny jsou přitom bohaté na příklady toho, kdy bylo dáno zapravdu jen jednomu duchovnímu pohybu, neboť člověk má sklon se přimykat pouze k jedné z obou polarit. Udržet se v tomto sváru protichůdných sklonů je totiž mnohdy bolestivé, namáhavé a únavné, ale jen v něm je duch živý a může dávat svůj nejlepší plod – pravdu. Hus jí byl věrný, mnozí jeho následovníci se jí však vzdálili a poddali se „pohodlnému a přitažlivému“ fanatismu, boření všeho daného a násilnostem.

Náboženský problém

Svár reformačního principu a katolicismu, svobody a podrobení se autoritě, vychází ze samotného ustrojení lidského ducha. Člověk coby duchovní bytost je rozkročen mezi dvěma světy, kterým vládne jim vlastní nutnost – nezbytností bojovat za vlastní svobodu a stejně naléhavou nezbytností spoléhat se na druhé, na daný svět a na jeho právo nárokovat si naše životy. Člověk je zvláštní směsicí těchto dvou pohybů – pozoruhodný tvor, který se svobodně vznáší nad svou světskou svázaností.

V „tísni moderních vymožeností“ nejsme schopní pochopit a ocenit výsostně náboženský problém a dostát nárokům, které na nás klade

Podle Palackého je třeba toto pravdivé napětí uchovat, nechtít ho rozetnout, ale dospět k nejužšímu možnému sepětí, v němž teprve vzniká pravdivost. V osobní rovině se toto nejužší sepětí projevilo bolestně v osudu mistra Jana Husa, ve všeobecné rovině má český národ toto sepětí uskutečnit ve své budoucnosti.

Právě tuto výzvu a její nesmazatelné náboženské zakotvení nazývá Masaryk českou otázkou. Proto tvrdí, že je český národ založen na náboženské otázce, že je s touto otázkou zajedno. Slabost českého ducha, kterou Masaryk diagnostikuje, se pak projevuje zvláštní neschopností přijmout tuto otázku za svou. V „tísni moderních vymožeností“ nejsme schopní pochopit a ocenit výsostně náboženský problém a dostát nárokům, které na nás klade. Jak rozumět tomu, že je česká otázka dle Masaryka výsostně náboženská?

Vyústění české reformace

Ví se, že Jan Hus byl předvolán před Kostnický koncil poté, co kritizoval upadlé poměry v katolické církvi. V první řadě však byl kazatelem v Betlémské kapli, kde vykládal české chudině (ale nejen jí) evangelium v češtině, přičemž svou opravdovostí dokázal zažehnout zápal pro nejsvětější skutečnosti.

Sám tím zjišťuje, že „kdykoliv se v městě nebo v městečku, na vsi nebo na tvrzi objeví kazatel svatého učení, houfně se sbíhají zástupy, opovrhujíce kněžstvem nepořádným“. V tomto smyslu o mistru Janu Husovi pojednává myslitel Erazim Kohák ve své knize Domov a dálava jako o „naději bědných“. Ví se také, že za tuto svou kritiku životního stylu „kněžstva nepořádného“ byl Hus upálen na hranici.

Masaryk i Palacký spatřují v následném rozpoutání násilí zavrženíhodné vyústění české reformace

To však nebyl konec Husova působení. Na jeho stranu se totiž postavily široké vrstvy tehdejší společnosti, které se mobilizovaly jako občané jediného společenství. Ti nejprve spíše tiše podporovali Husovu víru, ale poté, co se římský král Zikmund Lucemburský, odpůrce kacířství, pokusil získat pro sebe českou korunu, se chopili zbraní na obranu Jana Husa.

Masaryk i Palacký spatřují v následném rozpoutání násilí zavrženíhodné vyústění české reformace. Domnívají se však, že právě v tomto společném vypětí byly položeny základy českého národa – v důsledku otázky víry se lidé probudili a současně se začala šířit čeština na úkor latiny či němčiny. Z vědomí této otázky pak vznikl pocit husitské sounáležitosti, jejímž znamením byl kalich.

Vítězství svědomí

Vedle českého národa se probudilo ještě to, co na své probuzení v sousedních zemích čekalo přinejmenším několik desetiletí. Tvrdí-li německý idealistický filozof Georg W. Hegel, že Luther objevil lidské nitro, pak lze říct, že svým důrazem na niterné náboženství a svědomí se k tomuto objevu propracoval již Jan Hus.

Vítězství svědomí nad vnější autoritou se totiž stalo určující pro celý novověk, přestože možná v roce 1415 politicky na hranici nezvítězilo. Lidské nitro, které neústupně žádá, aby bylo vzato v úvahu, bude napříště silou, z níž se vyvine lidská individualita a subjektivita. Člověk již nebude pojímán jako nesamostatný článek hierarchie, ale jako samostatný hlas s vlastní svobodou.

Záleží nejen na tom stát si za svým svědomím, ale musíme být i schopní dostát nezbytnosti lidského zakotvení ve vztazích a v určeních, jež jsme si nezvolili

Rodí se však i obrovská výzva v tom, co Palacký považoval za podvojnost dvou duchovních principů – jak se nezpronevěřit svému svědomí, uchovat si vlastní svobodu, a zároveň nepropadnout její karikatuře, která spočívá ve svévoli či v pokušení prosadit si za všech okolností svou. Záleží nejen na tom stát si za svým svědomím, ale musíme být i schopní dostát nezbytnosti lidského zakotvení ve vztazích a v určeních, jež jsme si nezvolili, která se však právě proto stávají naší pevnější oporou.

Pravá humanita

Masaryk toto napětí formuluje nově, a to mezi svědomím a nekonečností. Tou nazývá tento druhý pól, protože je spojený s přesahem vlastních zájmů, představ o vlastním štěstí, s vymaněním se z vlastní omezenosti.

Přitom Češi dle něho mají sklon pustit z ruky tuto druhou krajnost napětí a přimknout se jen k vlastní svobodě. Osamocená svoboda, vymknutá ze vztahu ke svému protějšku, se tím mění v karikaturu sebe samé, v touhu prosadit si své a nakonec v chorobný stav duše, který Masaryk označuje subjektivismus.

Receptem na obrat do sebe sama, je usilovné odpoutávání se od starosti o sebe samého. To se děje v tom, co Palacký i Masaryk nazývají pravou humanitou.

Receptem na tento obrat do sebe sama, před nímž varuje i Palacký, je usilovné odpoutávání se od starosti o sebe samého. To se děje v tom, co Palacký i Masaryk nazývají pravou humanitou a co se projevuje spíše v péči o blízké i o ty, s nimiž jsme spojení osudem, než v okázalých gestech. Hus nás proto nabádá: „Za druhé o to stůjte, co je nebeské.“

Náboženství či nekonečnost pak na sebe mohou vzít minimalistickou podobu ve smyslu přesahu sebe sama. Ten spočívá v neochotě být vydán napospas sobě samému, v odmítnutí podlehnout vlastní omezenosti či – dle Masaryka – malosti, tomu „hladovému červu“, který dlí v samém nitru české duše.

Vášeň pro pravdu

Velikost Jana Husa spočívala v tom, že ve svém nitru nenacházel pouze vlastní hlas – že se nesetkával se sebou samým. Ten místo toho zaslechl jako ozvěnu nepoměrně vyššího hlasu. Proto byl ochotný zaplatit za pravdu, která se v něm ozvala, z pozemského hlediska nejvyšší cenu.

Věděl totiž, že se nehraje o něho, že jeho pravda není jen jeho, ale že je v ní sám zakotven a že ho přesahuje. Tato pravda, „v níž stál“, nás nabádá, abychom v ní stáli s ním. Přesah této pravdy, to, že není naše, je pak zárukou toho, že jde o pravdu. Pravda, která patří jedinému, jí oproti tomu není.

Husova vášeň pro pravdu, pro pravou, niternou víru, která „nepřekáží myšlení“, se zrodila z podvojnosti, ze dvou světů, na jejichž rozhraní dlí člověk

Husova vášeň pro pravdu, pro pravou, niternou víru, která – jak zdůrazňuje Masaryk – „nepřekáží myšlení“, se zrodila z podvojnosti, ze dvou světů, na jejichž rozhraní dlí člověk. Husova velikost pak spočívá v tom, že v prvním světě vystavoval druhý. Ve světě, který žádal bezpodmínečné vydání se vnější autoritě, rozvinul prostor pro osobní svobodu, pro vlastní svědomí. V tomto nejhlubším nitru, v nejsvobodnějším stažení se do sebe samého, však zaslechl nejvyšší příkaz Kristův, hlas nejspravedlivějšího soudce, na němž se pouze podílíme.

Naplňování českých možností

Oba světy se protnuly na hranici, ale Jan Hus předal dalším generacím živého ducha, který vyvěrá z touhy po přesahu sebe sama – vlastní omezenosti. Možná proto Masaryk považuje českou otázku za náboženskou. Je naším úkolem transcendovat sebe samé tím, co Palacký označoval za božnost a Masaryk za nekonečnost.

V tomto vzmachu nad sebe samé dorůstáme vlastní velikosti, čímž naplňujeme své veskrze lidské možnosti. Proto nazývá Masaryk toto bažení po nekonečnosti, jehož byl Jan Hus nejskvělejším příkladem, humanitou a dospívá k podnětné tezi – český objev humanity je nerozlučně spojený s náboženstvím.

Ve vzmachu nad sebe samé dorůstáme vlastní velikosti, čímž naplňujeme své veskrze lidské možnosti

V tomto smyslu se pak Masaryk ptá: „Jest možno, aby tato otázka, která hýbala národem 400 let (od 14. do 18. století), kterou vyzrála naše nejslavnější doba, jak nám říká Palacký, je možno, pravím, aby tento vývoj náboženský najednou byl přerušen, protože dnes máme starosti jiné, hospodářské, národnostní, politické?“

A jeho odpověď je jednoznačná: „Ne. To není ani myslitelno.“

Jak na tuto otázku dnes odpovíme my?