Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Odkaz instalací Christa: Dekorativní oživení přírody či architektury

Fotografie Christa z roku 1995, kdy v Berlíně zakryl Reichstag foto: Reuters

Narodil se za železnou oponou, ale dostal se na Západ, kde se mohl svobodně projevit. Umělec známý jako Christo, jenž zemřel v 84 letech v neděli 31. května, se zapsal do dějin výtvarného a konceptuálního umění. Zahaloval nebo balil do textilií předměty každodenního užití nebo vytvářel instalace v přírodě.
  10:19

Jeden z nejslavnějších a nejobdivovanějších umělců současnosti či nedávné minulosti a výrazná osobnost land artu, Bulhar s německými kořeny Christo Javačev, zemřel v neděli 31. května. Svět ho znal jednoduše pod jménem Christo, kterým podepisoval své monumentální a nápadité instalace, které svou rozlehlostí a nápady braly dech. Christo se narodil 13. června 1935 v bulharském Gabrovu, dějišti mnoha anekdot, o kterém se říká, že je bulharským Kocourkovem. A vlastně to k tomuto umělci docela sedí.

Proslavil se tím, že zahaloval nebo balil do textilií předměty každodenního užití – a především různé architektonické objekty – nebo vytvářel monumentální instalace v přírodě. Řadil se k umělcům, kteří se sice soustředili na jedinou myšlenku, ale využili její možnosti do všech důsledků. To bylo ostatně příznačné pro řadu osobností celé generace, nastupujících v oblasti různých druhů konceptuální tvorby po druhé světové válce.

Inspirace zabaleným Stalinem

Tito umělci v podstatě rozvíjeli nápady z první třetiny 20. století, kdy se výrazně změnil přístup k umění a postupně přestala platit pravidla platná od rané renesance a prakticky neměnná až do poloviny 19. století. K tomu přispěly nové objevy v oblasti přírodních věd a techniky i názorové proměny ve filozofii. Válečným utrpením se značně změnila nejen situace ve společnosti, ale i v myšlení lidí, takže v umění přineslo poválečné období řadu nových, úzce vyhraněných uměleckých směrů. To však platilo především pro svobodný svět na západ od socialistického bloku.

Sochař Jan Koblasa, který studoval na pražské Akademii v době, kdy tu pobýval Christo, později vzpomínal, že inspirací k pozdějšímu dílu slavného bulharského rodáka mohl být do plachet zahalený Stalinův pomník, který tehdy po Chruščovově nástupu v Sovětském svazu čekal na likvidaci.

Představitelé komunistických států dělali vše, aby se pokrok v umění, vědě a především ve společnosti zastavil, nebo alespoň pozdržel, případně abychom se v ideálním případě vrátili daleko zpátky. Christo studoval od roku 1953 do roku 1957 na Akademii výtvarných umění v bulharské metropoli Sofii, ale se způsobem výuky, který byl ovlivněn tehdejším nepříliš slibným společensko-politickým vývojem, nebyl ani trochu spokojen. V závěru roku 1956 dokonce přijel do Prahy, kde se zdržel necelý rok. Pracovně se setkal i s Emilem Františkem Burianem.

Christa ovlivnila tvorba scénografa Vladimíra Nývlta, údajně se považoval za jeho žáka, a právě Nývlt s Burianem úzce spolupracoval. Navzdory tomu, že Christův pobýval v Praze jen krátce a tíživé společenské situaci, byl jeho pobyt v naší metropoli pro jeho umělecký vývoj možná rozhodující. Sochař Jan Koblasa, který studoval na pražské Akademii v době, kdy tu pobýval Christo, později vzpomínal, že inspirací k pozdějšímu dílu slavného bulharského rodáka mohl být do plachet zahalený Stalinův pomník, který tehdy po Chruščovově nástupu v Sovětském svazu čekal na likvidaci.

Dlouhé přípravy

Právě z Prahy se Christovi v následujícím roce podařilo uprchnout do Vídně – prý díky tomu, že podplatil celníky. V rakouském hlavním městě studoval na Akademii jeden semestr, ale chtělo se mu dostat se ještě dál. Toužil především po Paříži, kam nakonec odjel hned v roce 1958. Mimo jiné se tu seznámil se svou budoucí ženou, Francouzkou Jeanne-Claude, která se shodou okolností narodila ve stejný den jako on a stala se i jeho celoživotní spolupracovnicí.

Christo a Jeanne-Claude nechtěli využívat sponzorské dary a reklamu a vydělávali si tím, že prodávali skici a návrhy ke svým instalacím. Vždy se snažili pracovat maximálně ekologicky, a proto se použité materiály po skončení projektu snažili uplatnit i jiným způsobem. Přípravy většinou trvaly dlouho: nejen kvůli úředním povolením, ale i proto, aby realizace byla bezpečná pro návštěvníky.

Oba měli blízko k novému realismu, směru, jehož teoretikem byl uznávaný výtvarný kritik a filozof Pierre Restany a k němuž patřily osobnosti světového formátu, jako byl výtvarník Yves Klein, jeden ze zakladatelů konceptuálního umění a umění využívající jako výrazový prostředek happening, nebo Arman, soustřeďující se na akumulace (v jednom objektu shromažďoval mnoho předmětů). Ani v Paříži ale dlouho nevydrželi a v roce 1964 na popud obchodníka s uměním Lea Castelliho přesídlili do New Yorku. Jejich tvorba byla po všech stránkách náročná.

Pro land artové projekty bylo vždy nutné získat řadu povolení, jejich uskutečnění bylo technicky komplikované a přinášelo úskalí. Christo a Jeanne-Claude nechtěli využívat sponzorské dary a reklamu a vydělávali si tím, že prodávali skici a návrhy ke svým instalacím. Vždy se snažili pracovat maximálně ekologicky, a proto se použité materiály po skončení projektu snažili uplatnit i jiným způsobem. Přípravy většinou trvaly dlouho: nejen kvůli úředním povolením, ale i proto, aby realizace byla bezpečná pro návštěvníky.

Často trvalo i několik let, než s přípravami skončili, a po takto náročné instalaci jejich projekt obvykle trval jen několik týdnů nebo dokonce jen pár dní. Z umělcových projektů nic neexistuje, Christo počítal s tím, že se vždy uskuteční jen dočasně, jakkoli si jejich příprava žádala až nepředstavitelnou energii i neobvykle dlouhé a organizačně i technicky náročné přípravy. Jediné, co z toho všeho zůstalo, jsou jen skici, grafiky s návrhy a dokumentace.

Reakce na konkrétní události

V tom je osud díla Christa a Jeanne-Claude podobný českému konceptualistovi Ivanu Kafkovi, který rovněž vždy počítal s dočasností svých instalací, naštěstí rovněž pečlivě zdokumentovaných a publikovaných v jeho obsáhlé monografii. Christo reagoval na konkrétní události, například jeho instalace nazvaná Železná opona uskutečněná v Paříži symbolizovala berlínskou zeď, kterou východní Němci na počátku šedesátých let velmi rychle postavili a jež měla na dlouhá desetiletí oddělovat socialistickou část Německa od svobodného Západního Berlína.

Christo reagoval na konkrétní události, například jeho instalace nazvaná Železná opona uskutečněná v Paříži symbolizovala berlínskou zeď, kterou východní Němci na počátku šedesátých let velmi rychle postavili a jež měla na dlouhá desetiletí oddělovat socialistickou část Německa od svobodného Západního Berlína.

Christova stěna z barevně pomalovaných barelů přehradila tehdy na krátkou dobu Rue Visconti. A třeba Běžící plot v krajině u San Francisca vznikl z kilometrů nylonové látky a reagoval na čínskou zeď a zároveň symbolizoval nesmyslnost rozdělení světa a izolování některých jeho částí, což vždy omezuje, zpomaluje a deformuje vývoj na obou stranách. Christo s Jeanne-Claude zahalili látkou také třeba pařížský most Pont Neuf.

Opět trvalo řadu let, než se podařilo získat všechna byrokratická povolení, a uskutečnění tohoto díla zařídil tehdejší pokrokový francouzský prezident François Mitterand. Oba umělci zahalili či zabalili řadu dalších významných staveb v celém světě, kupříkladu berlínský Reichstag, což vzbudilo mimořádnou pozornost, a dokonce přilákalo několik milionů diváků z celého světa.

Christo pokryl látkou i třeba Muzeum současného umění v Chicagu, slavný byl též projekt jedenáctikilometrové záclony přes údolí v americkém Coloradu nebo zakrytí hradeb Marka Aurelia v Římě, kdy se opět propojilo současné umělecké cítění s dávnou a zároveň slavnou historií. Na krátký čas pokryli i část australského pobřeží, newyorské mrakodrapy nebo živé stromy. Jako kdyby nebylo nic, co nelze umělecky využít.

Pro odborníky i širší veřejnost

Christo s Jeanne-Claude však neměli tvorbu založenou jen na této jediné myšlence. Někdy využili i jiné prvky včleněné do krajiny, velký ohlas například vzbudila instalace sestavená z obrovského množství barevných deštníků, probíhající zároveň v USA a v Japonsku. Výtvarné řešení tohoto díla bylo mimořádně působivé, krásné tvary deštníků oživily do té doby „běžnou“ krajinu a přiměly diváky, aby ji vnímali zcela novýma očima.

Některé jejich projekty tedy měly filozofický nebo společensko-kritický a politický podtext, ale především pozdější díla dosahovala především estetických hodnot a jejich přínos spočívá v mimořádně působivém a zároveň dekorativním oživení přírody nebo architektury. To by jistě vzbudilo odpor představitelů meziválečné avantgardy s jejich obdivem k čistotě a úspornosti projevu, ale dnes to nemusíme považovat za nic negativního. Vždyť i estetické působení, vyvolávající často silné emoce, je důležitou, ne-li jednou z hlavních vlastností umění.

Christovy instalace měly oproti jiným uměleckým dílům jednu důležitou výhodu – dokázaly zaujmout nejen odborníky, ale také nejširší veřejnost, což dost často není samozřejmé. Přinášely otázky, co je a co už není umění, a přerůstaly do dalších tvůrčích oblastí. Pohybovaly se na rozhraní mezi volným uměleckým projevem, architekturou a v určitém smyslu i divadlem.

Mimořádně vizuálně působivý byl jeden z Christových posledních uskutečněných projektů, když před čtyřmi lety nechal vytvořit pontonové mosty, které přes jezero Iseo v severní Itálii nedaleko Milána dva týdny spojovaly dvě města. Sestavil je z tisíců prvků, byly dlouhé několik kilometrů a potažené látkou, která měnila barvu podle teploty. Lidé, kterých se přišlo podívat více než milion, jako by kráčeli po vodní hladině, most se přitom lehce vlnil a velkolepá instalace přinášela nevšední a neopakovatelný zážitek.

Christovy instalace měly oproti jiným uměleckým dílům jednu důležitou výhodu – dokázaly zaujmout nejen odborníky, ale také nejširší veřejnost, což dost často není samozřejmé. Přinášely otázky, co je a co už není umění, a přerůstaly do dalších tvůrčích oblastí. Pohybovaly se na rozhraní mezi volným uměleckým projevem, architekturou a v určitém smyslu i divadlem.

Zároveň vyžadovaly až neuvěřitelné manažerské schopnosti, protože Christo i Jeanne-Claude byli až do konce svých dní odpůrci reklamy a jakéhokoli způsobu sponzorování. Jejich tvorba měla ještě jednu výhodu – nikdy nevzbuzovala negativní pocity. Naopak, mezi diváky vyvolávala obdiv a nadšení, přinášela okouzlení novými výrazovými možnostmi a provokovala nové způsoby vnímání skutečnosti.

Vlivný a úspěšný

Schopnost uskutečnit své nápady je důležitou součástí talentu. Kolik nadaných umělců zůstane jen u skic, či dokonce jen u představ! Ale na druhou stranu je dobré si uvědomit, že pro některé umělce je přemítání o jejich nápadech a vymýšlení projektů důležitější než konečná realizace, která je už tolik nezajímá, připadá jim podružná a už v tu chvíli se začnou ubírat jiným směrem.

Christo se stal jedním z nejvlivnějších a nejúspěšnějších umělců druhé poloviny minulého století, v posledních letech ale už jeho tvorba na celkový vývoj tolik nepůsobila. Umění se ubírá jiným směrem.

Jsou různé typy tvůrců, některým stačí své představy jen naznačit a nezáleží jim na tom, jestli zaujmou širokou veřejnost, mnohem podstatnější jsou pro ně nápad a myšlenka. Jiní zase musejí svou tvorbu dotáhnout do všech důsledků. Další jsou zároveň i výborní manažeři a dokážou své dílo zviditelnit a prosadit. Je ovšem smutné, když jim jde jen o to. Christo se stal jedním z nejvlivnějších a nejúspěšnějších umělců druhé poloviny minulého století, v posledních letech ale už jeho tvorba na celkový vývoj tolik nepůsobila. Umění se ubírá jiným směrem.

Každopádně však jde o mimořádnou osobnost, kterých bylo a je v každé generaci vždy jen několik. Objevil se, podobně jako třeba Andy Warhol, ve správnou chvíli na správném místě se správnými schopnostmi. Byl aktivní do posledních chvil, nedávno se měl uskutečnit jeho další projekt. Pod látkou měl na několik dní zmizet Vítězný oblouk v Paříži, čemuž zabránila koronavirová pandemie. Prý se ale instalace jen odkládá na září, kdy umělcův tým završí jeho poslední dílo.