Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Odkaz Andrého Glucksmanna: Je třeba vidět ve dne i v noci

  8:22
Francouzský filozof André Glucksmann nikdy neztratil cit pro pojmenovávání problémů. Proto ani v době globalizace nebyly jeho názory konformní. Jeho smrt 10. listopadu v 78 letech symbolizuje konec intelektuálního boje proti bezpráví.

André Glucksmann foto: wikimedia.orgČTK

S francouzským filozofem a politologem Andrém Glucksmannem, který zesnul 10. listopadu v 78 letech, jsem se osobně setkal dvakrát – vždy v jiných souvislostech. Poprvé v první polovině osmdesátých let u Kučerů, disidentské rodině, kam Glucksmann přišel na návštěvu.

V tehdejším komunistickém Československu na mne zapůsobil jako zjevení. Paní domu, které přinesl malý dárek, oslovoval „madam“ a jeho vystupování mělo v sobě lehkost orámovanou intelektuálním šarmem, který v tehdejší šedi reálného socialismu nebyl k vidění.

Glucksmann měl k Československu vztah prostřednictvím své matky, která se narodila v Praze, a patřil k těm západoevropským intelektuálům, kteří navštěvovali disidenty za železnou oponou. Přiváželi nedostupnou literaturu, diskutovali a především dávali naději, že na Západě jsou lidé, kterým není osud utiskovaných v komunistických zemích lhostejný.

Lhostejnost je zločin

Zastat se pronásledovaných a pomoci jim doprovázely Glucksmanna, který se narodil v roce 1937, celý život. Jako dítě z židovské rodiny, která se zapojila do protinacistického odboje ve Francii, věděl z vlastní zkušenosti, co je to být pronásledován, žít v ilegalitě a ztratit nejbližší.

Lhostejnost byla pro Glucksmanna zločinem. Byl přesvědčen, že zlo, i když zdánlivě poražené, přežívá pod povrchem bezstarostné harmonie.

Jeho otec Rubin zahynul hned na začátku čtyřicátých let. Matka Martha a děti unikly deportaci jen díky tomu, že se André narodil v Boulogne-Billancourt u Pařiže, a byl tudíž francouzským občanem. To pomohlo jeho rodině, aby nebyla vydána německé okupační správě stejně jako Židé s jinou nebo žádnou státní příslušností.

Lhostejnost byla pro Glucksmanna zločinem. Byl přesvědčen, že zlo, i když zdánlivě poražené, přežívá pod povrchem bezstarostné harmonie. Dívat se jinam, přestože se děje bezpráví, je zbabělost, a vměšovat se povinnost humanitě.

Během studentských protestů ve Francii v roce 1968 se označoval za maoistu, ale po přečtení Solženicova Soustroví Gulag se Glucksmann změnil a ve své knize z roku 1975 La Cuisinière et le Mangeur d’Hommes: Essai sur l’État, le marxisme, les camps de concentration (Plynový sporák a požírač lidí. Esej o státu, marxismu a koncentračních táborech) se stalinismem a komunismem zúčtoval.

Projev místo Václava Havla

Odpor k totalitě a humanita ho vedly k intervenci společně s Jeanem-Paulem Sartrem a Raymondem Aronem u francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d’Estainge v letech 1974 až 1981, aby Francie přijala „boatpeople“ – uprchlíky z Vietnamu utíkající po moři na chatrných bárkách před komunistickými vládci, kteří dobyli Saigon.

Když v roce 1989 dostal Václav Havel Mírovou cenu německých knihkupců, pronesl Glucksmann při jejím udělování v Havlově nepřítomnosti projev

Když v roce 1989 dostal Václav Havel Mírovou cenu německých knihkupců, pronesl Glucksmann při jejím udělování v Havlově nepřítomnosti projev, protože mu československé úřady nedovolily cenu převzít. Za několik měsíců se Havel stal prezidentem a vzpomínku na totalitní bezpráví začalo v Evropě pozvolna přikrývat zapomnění.

Komunistická a totalitní minulost se dostávala stále více do pozadí, kapitalismus a demokracie zdánlivě zvítězily. V tomto změněném kontextu měly prioritu úkoly spojené s budováním společné Evropy a globalizací. Na kritický pohled nezbývalo místo.

Zatímco v osmdesátých letech věnovaly hlavní německé deníky, jako je Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Süddeutsche Zeitung, každé nové Glucksmannově knize dvoustranu, ve druhé polovině devadesátých let nebyly jeho knihy do němčiny ani překládané. To se změnilo až v prvním desetiletí 21. století, ale s mnohem skromnější odezvou v médiích.

Setkání v Mnichově

Podruhé jsem se s Glucksmannem setkal v roce 2005 v Mnichově společně s Helmutem Kohlenbergerem, rakouským profesorem filozofie ze Salcburku, který Glucksmanna nejen dobře znal, ale i jeho knihy překládal do němčiny. Glucksmann měl čtení v mnichovském Domě literatury, kde prezentoval svou tehdy nejnovější knihu Rozprava o nenávisti.

Glucksmann se ve svém projevu v roce 2005 v mnichovském Domě literatury sice několikrát zmínil o situaci v Čečensku a o nutnosti vystoupit proti ruské agresi, ale posluchače spíše zajímala situace na pařížských předměstích

Ve svém projevu se sice několikrát zmínil o situaci v Čečensku a o nutnosti vystoupit proti ruské agresi, ale posluchače spíše zajímala situace na pařížských předměstích, kde mladiství z přistěhovaleckých rodin právě vedli s policií malou občanskou válku. Hned první otázka v diskusi se věnovala tomuto tématu.

Elegantní kultivovaná paní se Glucksmanna zeptala v rámci multikulturní politické korektnosti, jestli za to může diskriminace dětí přistěhovalců francouzským státem, protože jim neposkytuje stejná práva a šanci na vzdělání jako bílým Francouzům. V duchu jsem si říkal, co s tím mají Glucksmann a jeho kniha společného, ale neuvědomil jsem si, že to není jeho první veřejná debata.

Nejprve otázku pochválil a pak následovalo několik obecných vět, ze kterých nebylo jasné, jestli souhlasí, čí nesouhlasí. Pak ale na tuto paní zaútočil nevinnou otázkou, jestli by mu mohla vysvětlit, když argumentuje omezeným přístupem ke vzdělání, proč tito mladí lidé nejprve ve své čtvrti zapalují školy. Na to nedokázala odpovědět nejen ona, ale naštěstí ani nikdo z přítomných, proto se diskuse mohla vrátit k tématu Glucksmannovy knihy.

Cena za globalizaci

Po přednášce jsme společně s Helmutem Kohlenbergerem mohli chvíli mluvit s Glucksmanem v soukromí. Byl velmi unavený a neměl mnoho času. Ten den musel vstát brzy ráno, aby stihl letadlo do Mnichova, po přistání absolvoval oběd, na který ho pozval tehdejší primátor Mnichova, a pak přednáška.

Je možné, že kapitalismus zvítězil, ale na Glucksmanovi bylo vidět, že cena za globalizaci není nízká

Hned po našem rozhovoru ho čekala večeře se zástupci mnichovského kulturního života a po ní – o půl jedné v noci – odjel vlakem do Frankfurtu, kde měl příští den podobný program. Je možné, že kapitalismus zvítězil, ale na Glucksmanovi bylo vidět, že cena za globalizaci není nízká.

Doba se změnila, velká část Evropy je stabilní, vládne v ní demokracie a totalitní doba je stále vzdálenější minulostí. Glucksmann se ale nezměnil a nikdy neztratil cit pro přesné pojmenovávání problémů. Proto ani v době globalizace nebyly jeho názory konformní a pohodlné. Jeho smrt symbolizuje konec epochy intelektuálního boje proti bezpráví. V jednom německém nekrologu jeho autor napsal, že Glucksmannův hlas byl hlasem toho, kdo dokázal vidět v noci. Dodávám, že Glucksman především vidět chtěl.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...