Francouzska Claudine Schneggová, 48letá matka čtyř dětí, si vzala celkem 27 půjček u čtrnácti hypotečních ústavů. Společnosti Cofinoga a Cetelem poskytovaly lékařské asistentce s měsíčním platem šest set eur peníze zcela bez zábran. „Nemáme důvod půjčku odmítnout, když ji zákazník splácí,“ bránil se zpětně ředitel komunikace společnosti Cetelem.
Příběh skončil tragicky. Poté, co si Claudine s hrůzou uvědomila, že půjčky dosahující celkem 207 tisíc eur nebude nikdy schopná splatit, se ve svém domě, jejž si pořídila na úvěr, oběsila. Právník její rodiny žaluje banky, které se brání, že Claudine byla svědomitou plátkyní, a proto nebyl důvod odmítat jí další půjčky.
Realita a skutečnost
Většinu peněz si Claudine půjčila prostřednictvím internetu a stejně jako spousta jejích bližních seděla před obrazovkou. Někdo si na ní buduje virtuální město či luxusní byt s výhledem na moře. Jiný ve fantaskních labyrintech střílí na neznámé bojovníky ve jménu neznámých cílů. Další ve virtuálním prostředí hospodaří, pěstuje banány a krmí soby, přičemž jeho zahrada zarůstá plevelem. Někteří nakupují.
Realita se svou falešnou logikou a klamnými odkazy svádí člověka záměrně na scestí
Velké značky se chovají agresivně, bombardují zákazníky reklamami a lákají je na věrnostní karty. Následkem toho klienty nezajímá vysoký úrok, jen aby už vlastnili propagované, vytoužené značkové zboží. Claudine si brala půjčky. Francouzské peněžní ústavy považují za jistého a spolehlivého plátce dluhů střední třídu, a proto se právě její příslušníci nejvíc zadlužují. Podle Banque de France pochází ze střední třídy 90 procent několikanásobných dlužníků.
Dnešní člověk nedbá na skutečnost. Možnosti považuje za neomezené. Už filozofie a hindská tradice věděly, že skutečnost a realita jsou dvě odlišné věci. Latinský výraz realita – res: věc, alius: jiný – odpovídá hindskému pojmu samsára – jiný než skutečnost, ba co víc něco zcela mimo ni, utkvělá představa, klam. Fikce. Skutečnost nás nepřeveze. Maximálně překvapí. Realita se svou falešnou logikou a klamnými odkazy svádí člověka záměrně na scestí.
Utopie volného času
Technologická revoluce přenesla člověka ze skutečného světa, ve kterém existovaly meze, do virtuálního prostoru. V něm je zdánlivě možné cokoli. Zákony kauzality známé ze skutečného světa v něm neplatí. Pokud nás ve videohře za dvacátým rohem skutečně zasáhne nějaký neznámý bojovník anebo při rallye vyletíme i s autem ze silnice, protože jsme se řítili do zatáčky rychlostí 260 kilometrů v hodině, prostě znovu zmáčkneme tlačítko a dostaneme další šanci. A můžeme začít znova.
Došly vám peníze? Stát je na mizině? Realita nás nutí uchýlit se k nabízeným možnostem, k úvěru, a potom k dalšímu. Úvěr je přece realita, a proto si jej vezmeme. Ať se však snažíme jakkoli, před zákony skutečnosti, času, místa a kauzality neutečeme.
Základní zkušeností i materiálem života a lidské společnosti je prostor a čas. Společnost existuje v prostoru a události týkající se její existence se dějí ve vzájemném sledu, probíhají. Primitivní společnosti žily v lineárním čase. Cyklický čas zemědělské společnosti přizpůsobený koloběhu ročních období a rytmus pracovní doby průmyslové společnosti vystřídala v moderní společnosti utopie volného času.
Věčná přítomnost
Dnes je čas vnímán jako zdánlivě plynulý sled událostí. Je pouhou abstrakcí podobně jako u Kanta a zdánlivě plynulý. Z minulosti zdánlivě vyplývá přítomnost, ze které vychází budoucnost. Dnešní člověk nevnímá plynulost, „skutečným časem“ je pro něho okamžik, věčná přítomnost. Okamžik nemá trvání, nežije, přítomnost jsou pouze okamžiky poskládané jeden za druhým.
Člověk již nežije poučen minulostí, podle níž jedná v přítomnosti a plánuje budoucnost, nemá paměť ani obraz budoucnostiV této přítomnosti se přítomnost a budoucnost rozcházejí a nikdy se nespojí. Odlétající okamžik může být zachycen obrazem, v němž „na okamžik“ ustrne. Obraz i okamžik se však ihned ztrácejí v dálce, jejich existence je odplavena a stává se nereálná prostřednictvím dalších a dalších dostavujících se okamžiků a nových obrazů. Čas se stává fikcí.
Skutečnost nemá v čase, z nějž se stala fikce, trvání, váhu ani smysl. V tomto čase se stává fikcí i samotná společnost, jež žije okamžikem, věčnou přítomností, a proto se nedokáže měnit ani zlepšovat. A ani nechce. Stále dokola produkuje sebe samu v každém novém okamžiku.
Bankovní karta jako důkaz existence
Hodnoty individuální i kolektivní, společenské i morální, umělecké i ekonomické, se vlivem „reality“ relativizují, mění a rozpadají ve shluku za sebou se kupících okamžiků. Čas, jenž se změnil ve fikci, svou okamžitostí, závratnou záplavou okamžiků takřka smývá skutečnost. Společnost, ve které skutečnost nemá žádnou hodnotu, považuje zvrhlé za normální a nemravné za morální. Všechno je pouhým přeludem.
Člověk již nežije poučen minulostí, podle níž jedná v přítomnosti a plánuje budoucnost, nemá paměť ani obraz budoucnosti. Opustil společenský prostor a uzavřen do svého domácího prostředí, bez vztahu ke skutečnosti, buduje za podpory internetu a s jeho pomocí místo opravdových lidských vztahů falešné. Není přímým účastníkem života druhých, pouze na obrazovce sleduje, co se jim kde děje.
Pokouší se zachytit a zafixovat příval okamžiků, čímž vyvolává iluzi obrazu, věčné přítomnosti. Prostřednictvím televizních pořadů a televizních kanálů poznává (fiktivní) společenskou skutečnost. Ve společnosti postavené na fikcích představuje lidské společenství internet a trh. Člověk se stává spotřebitelem a důkazem existence je bankovní karta.
Finanční krize
V USA až dosud neexistovala větší propast mezi bohatými a chudými. Společnost usazená ve skutečnosti a na ní postavená zkušenost posilovaly v lidech víru, že tvrdou prací, pílí a za cenu jistého úsilí může každý proniknout do světa bohatých, udělat kariéru. Následně nám však banky namluvily, že příjem je možný i bez práce, stačí si vzít úvěr, hypotéku na nemovitost, půjčku na kreditní kartu, na auto i na dovolenou. Nic není nemožné.
Finanční krizi v roce 2008 předcházelo neúměrné poskytování úvěrů. Bylo předem jasné, že rodiny s malými příjmy je nebudou schopné splácet. Skutečnost však nikoho nezajímala. V roce 2006 byl ochromen americký realitní trh. Na podzim 2008 oznámila krach čtvrtá největší banka Wall Streetu Lehman Brothers, která stáhla ke dnu i největší světovou pojišťovací společnost American International Group (AIG). Americká vláda zasáhla a současně s finanční injekcí ve výši 182,5 miliardy dolarů ji zestátnila. A AIG jako kdyby žádná krize nebyla a žádní malí investoři nezkrachovali, si bez ohlednu na skutečnost okamžitě koupila letadlo a poslala manažery s jejich rodinami na dovolenou snů do Mexika.
Představitelé bankovního světa byli dříve považovaní za neobyčejně chytré lidi, neboť dokázali vydělat spoustu peněz. Krize však odhalila, že i je nechal jejich smysl pro skutečnost takříkajíc na holičkách. Stali se zajatci přeludů.
Pouhé kejkle
Bývalý šéf investiční banky Merrill Lynch John Thain se choval jako hospodyňka z Connecticutu hromadící jeden úvěr za druhým, která si objedná na internetu novou kuchyň, protože prostě nemůže odolat, přestože není schopná splácet své auto. Utratil milion dolarů na nové zařízení své kanceláře a spolupracovníkům rozdělil na odměnách 3,6 miliardy dolarů, ačkoliv věděl, že jeho banka je na mizině.
Stanley O’Neal, generální ředitel banky Merrill Lynch, který neustále mermomocí prosazoval hypoteční úvěry, i když věděl, že na ně není krytí, na začátku krize uznal, že se mýlil, když poskytoval lidem s nízkými příjmy neomezené půjčky, čímž ohrožoval platební schopnost banky. Za svůj omyl inkasoval prémii čtrnáct milionů dolarů. A o rok později se poroučel s odstupným 162 milionů dolarů. Jeho banka zanikla, když musela být doslova rozpuštěna v Bank of America.
Změnu by představovalo, kdybychom konečně pochopili, že krize není pouze ekonomická, ale spíš duchovní
Zatímco v USA stoupl počet nezaměstnaných během pouhého roku o půl milionu osob, jedna ze čtyř hlavních bank Goldman Sachs se chlubila, že průměrný plat jejích zaměstnanců včetně odměn stoupl na 642 tisíc dolarů. Efektní dojem trochu narušilo prohlášení nejvyššího státního zástupce státu New York Andrewa Cuoma. V roce 2008 bylo dle něho 36,2 miliardy dolarů z celkové federální finanční pomoci devíti finančním ústavům ve výši 175 miliard rozděleno na prémiích členům vedení. A co za to dala banka Goldman Sachs americkému lidu?, klade si otázku novinář Matt Taibbi. Čtrnáct milionů dolarů. Tolik totiž zaplatila na daních. A jako odměny a prémie pro management deset miliard.
Poté, co byli lidé zásluhou médií konfrontováni s nepředstavitelnými částkami v hodnotě bilionů, tisíců miliard, si uvědomili, že dosavadní úspěch finančních kruhů a spousta peněz nejsou výsledkem práce, rozumu či úsilí. Jsou to obyčejné kejkle. Fikce. Představa, že v zajetí fikce může žít i malý člověk, byla pouhým přeludem. Dolehla totiž na něho skutečnost.
Případ Jean-Clauda Romanda
Jean-Claude Romand zavraždil ve svých 39 letech svou manželku, syna, dceru a psa. Večer se díval na televizi. Druhý den vyřídil rodiče, pak zapálil dům a pokusil se o sebevraždu. Během vyšetřování vyšlo najevo, že doktor Romand nikdy nesložil doktorské zkoušky a nepracoval jako vědec pro Světovou zdravotnickou organizaci, jak tvrdil své rodině a známým.
Celá léta odcházel ráno z domova, jako by šel do práce. Jeho rodina v ničem netrpěla nouzí. Žil, jak se slušelo na člověka jeho společenského postavení, měl dobré auto, čas od času bohatě pohostil známé, s milenkou si dával dostaveníčka v elegantních hotelech – to vše na dluh. S odvoláním na výnosné finanční investice si bral půjčky a sám tomu celému věřil. Úroky platil vždy poctivě a včas.
Romand je vzorovým příkladem lidí fiktivní společnosti, kteří žijí z půjček, jež záplatují dalšími půjčkami. Žil v dokonalé fikci, nikdy neměl ani na okamžik nic společného se skutečností. Řídil malou fiktivní společnost, jako by byl ředitelem banky, zatímco jeho rodině a klientům se ani nesnilo, že jsou oběťmi fikce, neboť vše bylo jen jako. Tito lidé nebyli hloupí ani slepí, ale Romand vystavěl svou pyramidu natolik dokonale a natolik šikovně přicházel k „výnosům“, že to celá léta nikomu nepřipadalo zvláštní.
Když se však jeden z jeho věřitelů nemínil spokojit s úroky, ale požadoval vrátit své peníze, Romandův vzdušný zámek se poroučel. Následoval další klient, načež Romandovi, falešnému investorovi v malém, povolily nervy.
Další oběť Řecko
Nervy jako provazy musel mít naopak Bernard Madoff, který své klienty připravil přibližně o 60 miliard dolarů. Ani ve snu ho však nenapadlo vyvraždit kvůli tomu rodinu. Během světové krizi v roce 2008 pak vyšlo najevo, že takovou pyramidu (chcete-li letadlo) celosvětových rozměrů staví i „globální finanční trh“. Od roku 2008 chápeme, že globalizace je systém vzájemných závislostí, které prostupují nejen celým finančním světem, ale pronikají i do všech oblastí života, čímž fatálně ovlivňují osud člověka.
Simon Johnson, jenž byl v letech 2007 až 2008 hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu, sděluje neúprosné údaje: ozdravení bankovnictví přijde daňové poplatníky na 1,5 bilionu dolarů. Největší banky jsou příliš velké a vlivné, aby je vlády mohly nechat padnout, což také vysvětluje jejich moc. Dle Johnsona skutečné změny nenastanou, ačkoli by bylo naprosto spravedlivé a odůvodněné propustit vedoucí představitele bankovního odvětví, kteří krizi způsobili. Jen by jednu skupinu oligarchů s obrovskou mocí nahradila jiná. Změnu by představovalo, kdyby byla ukončena tato celosvětová pyramida a banky i klienti opustili svět klamů. Kdybychom konečně pochopili, že krize není pouze ekonomická, ale spíš duchovní.
Další obětí fikce „bezrizikových“ bankovních úvěrů dnes už není Claudine nebo běžný Maďar, který splácí hypotéku na byt ve švýcarských francích, ale Řecko. Jeho zadluženost dosahuje zhruba 300 miliard eur. Cenou za další půjčku je věřiteli vynucená privatizace. Řekové musejí prodat energetické závody, telefonní společnost, plynárenské závody, železnici a krom toho také půdu, přístavy, hotely i ostrovy. Ti, kdo se na ně chystají, hyeny finančního světa, už vypracovali odhad řeckého nemovitého majetku. A jeho hodnotu vyčíslili na 280 miliard eur.
Řecko je na prodej! Fikci narušila skutečnost.