Hlavní opoziční strana už našla svého „prvního rytíře“, který bude hájit její čest v prezidentských volbách. Ústřední výkonný orgán ČSSD o minulém víkendu rozhodl, že jím bude místopředseda strany a senátor Jiří Dienstbier. K hlavním favoritům ale zatím nepatří. Jeho hlavní konkurenti Jan Fischer, Miloš Zeman či Jan Švejnar (pokud se nakonec rozhoupe ke kandidatuře) mají v předvolebních průzkumech navrch. Nikdo vlastně neví, co od ČSSD a jejího hradního aspiranta v prezidentských volbách čekat. A jak se navíc zdá, chybí mu i charisma jeho zesnulého otce.
Výběr kandidátů byl pro sociální demokraty od začátku citlivou záležitostí. Proto se její špičky před třemi měsíci odebraly z hlavního města a o svých favoritech vyjely jednat do útulného jihomoravského penzionu Osada havranů u Znojma. Tam rozhodli, že si vyberou z dvojice Dienstbier–Švejnar. Jenomže ekonom nakonec nabídku ČSSD odmítl.
Proto strana ukázala na Dienstbiera. Byť v ČSSD stále rezonuje zemanovské křídlo (které by na Hradě nejraději vidělo důchodce z Vysočiny), sociální demokraté po Rathově kauze nechtěli před veřejností riskovat další půtky a vyjádřili Dienstbierovi silnou podporu. Jak senátor sdělil ČESKÉ POZICI, v kampani by rád oslovil i zelený ideový proud a získal podporu levicových intelektuálů a akademických osobností. Otázkou však je, jak zaboduje, až bude muset předstoupit před shromáždění lidí například na náměstí v Bruntálu, kde levicových intelektuálů, zelených a akademiků příliš nebude.
Jiří Dienstbier mladší se poprvé výrazněji zapsal do politické paměti národa kritikou „sňatku“ pražské ODS a ČSSDPrezidentská kandidatura může být pro Dienstbiera dvojsečná. Pokud by neuspěl a kampaň se mu nepovedla, jeho politický rozlet to citelně zpomalí, ne-li úplně zastaví. Možná v to doufají i někteří členové vedení strany. Nebo mohou prezidentské volby Dienstbierovu „kometku“ rozzářit. Pro příklad nemusíme chodit daleko. V roce 2009 poslankyně pravicové SDKU-DS Iveta Radičová v souboji o post slovenského prezidenta s Ivanem Gašparovičem sice prohrála, díky kampani se však zviditelnila a v parlamentních volbách 2010 už byla hlavní tváří SDKU. A nakonec se stala premiérkou.
Prvním, kdo do mediálního éteru vykopl úvahy o možné Dienstbierově kandidatuře za ČSSD, byl toho času středočeský hejtman David Rath: „Na rozdíl ode mě ho má ráda velká většina lidí napříč voličským spektrem. Myslím si, že máme lidem nabídnout na prezidenta politika, kterého mají rádi.“ Podobně jako tehdy Rath mohli přemýšlet i ostatní sociálně demokratičtí stratégové.
Dienstbier, dle průzkumů nejpopulárnější český politik, je mladým a zatím ještě poměrně neokoukaným politickým řemeslníkem. Čím na sebe za dva roky ve vrcholné politice nejvíc upozornil?
Proti starým strukturám
Dienstbier se poprvé výrazněji zapsal do politické paměti národa ostrou kritikou pražského „sňatku“ ODS a ČSSD, jehož se před rokem a půl coby primátorský kandidát odmítl účastnit. To mu loni pomohlo stát se v Kladně po zesnulém otci senátorem.
Na konci roku 2011 také přispěl k politickému pádu bývalého šéfa pražské ČSSD a protikorupčního experta Petra Hulinského, kolem kterého se objevil skandál se Spastic Handicap (Janečkův protikorupční fond podal na Hulinského trestní oznámení). Dienstbier ho tehdy označil za symbol klientelistického pojetí politiky.
Dienstbier bývá kritizován za poměrně otevřený postoj k možnému vládnutí ČSSD s komunistickou stranouDienstbier se také přičinil o „zaříznutí“ Zdeňka Koudelky (ČSSD), kterého prezident Václav Klaus navrhl Senátu k nominaci na ústavního soudce. Dienstbier bývalého poslance sociální demokracie, jehož jméno zazářilo zejména v období opoziční smlouvy, nepřímo označil za součást takzvané justiční mafie. (Kritizoval jeho působení na Nejvyšším státním zastupitelství coby náměstka nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké.) To se také stalo jedním z hlavních důvodů, proč Senát Koudelkovi vystavil stopku.
Bývalý premiér a předseda ČSSD Vladimír Špidla ČESKÉ POZICI řekl, že sociální demokraté udělali dobře, když si pro boj o Hrad vybrali Dienstbiera. „Má oproti Miloši Zemanovi výhodu, že není starou strukturou. Oproti ostatním kandidátům není spjat s negativními vlivy předchozí generace politiků.“ Špidla na Dienstbierovi dále ocenil odvahu po komunálních volbách v roce 2010, kdy kritizoval velkou pražskou koalici. „Myslím, že může uspět. Je to nejoblíbenější český politik,“ dodal bývalý premiér.
Komunistické ghetto a neomluvená hodina
Dienstbier bývá kritizován za poměrně otevřený postoj k možnému vládnutí ČSSD s komunistickou stranou. Inspiruje ho v tom do jisté míry koncept někdejšího levicového francouzského prezidenta Fran?oise Mitterranda, jehož socialisté s komunisty v roce 1981 vytvořili vládu. Komunističtí ministři se však ve svých úřadech znemožnili a od té doby jsou v rámci politického systému jen málo významnou stranou.
Podobně to vidí i Dienstbier: „Jsem přesvědčený, že politická izolace komunistům vyhovuje. Vždy zcela bezpracně dostanou část protestních hlasů od lidí, kteří nostalgicky vzpomínají na určitou míru sociálních jistot, a pro které prvek svobody není tak důležitý. Komunisti vlastně nemusejí svým voličům dokazovat, že jsou schopni jejich životy zlepšit, jak jim slibují. To je pro komunisty velmi pohodlná pozice. Myslím si, že komunistům se z tohoto ghetta nebude moc chtít.“
Kvůli prezidentské kandidatuře budou nyní mediální reflektory na Dienstbiera mnohem víc zaměřené, což pro pražské „bafuňáře“ nebude nic příjemnéhoIzolace KSČM v politickém spektru dle Dienstbiera navíc vede k tomu, že místo programových koaličních dohod se dělají čistě mocenské handly. „Přispívá to ke zkorumpovanosti českého politického prostředí,“ řekl Dienstbier ČESKÉ POZICI. A zdůraznil, že je třeba se rozhodnout, zda komunistickou stranu považovat za demokratickou, a tudíž ji akceptovat, nebo ji neakceptovat, a pak se postarat, aby byla rozpuštěná.
Dále bude zřejmě Dienstbierovi v kampani předhazována neúčast při hlasování senátorů o zrušení takzvané doživotní imunity. Chyběly dva hlasy, aby tento luxusní výdobytek členů parlamentu přestal platit. Leč 33 senátorů na hlasování chybělo. Mezi nimi i Dienstbier, jindy kritik takových manýrů. „Omlouvali jsme se za to, byla to chyba. Řešíme to tak, že jsme v uplynulém týdnu podali opětovně stejný návrh a pokusíme se tu chybu co nejrychleji napravit,“ kaje se senátor.
Pražský guerillový odboj
Jiří Dienstbier není ledajaký straník se zalepenými ústy. On a několik pražských spolustraníků sepsalo letos v únoru zdánlivě nenápadnou výzvu Živá socdem s heslem Nechceme být mlčící většinou. Ostře kritizuje klientelistické poměry v pražské sociální demokracii, vyzývá zejména k aktivitě členské základny a rychle začala žít vlastním životem. Pochopení však nenašla u některých členů vedení strany ani u představitelů vedení pražské ČSSD.
Lze předpokládat, že kvůli prezidentské kandidatuře budou nyní mediální reflektory na Dienstbiera mnohem víc změřené, což pro pražské „bafuňáře“ nebude nic příjemného. „Naše strana se nám na úrovni obvodů, okresů a krajů nemilosrdně oligarchizuje. Na politiku naší strany má členská základna stále menší vliv,“ řekl nedávno Dienstbier ČESKÉ POZICI.
Jeho hlasitá kritika poměrů v pražské sociální demokracii však může být nakonec tím, co by Dienstbiera mohlo v ČSSD v budoucnu oslabovat. Pro stranické šíbry a kontroverzní lobbisty by totiž určitě bylo výhodnější, kdyby na Hradě seděl nějaký nekonfliktní „tichošlápek“. Jiří Dienstbier sice zatím mnoho šancí na zvolení prezidentem nemá, ale pokud ve své rétorice a kritice setrvá, bude to ještě zábava. A nejen v Praze.
