Snad mě rozum nešálí, ale při víkendovém pročítání médií člověka maně napadne, že jakoby opadalo delikátní maskování. Že 1) diskuse nad evropskou dluhovou krizí vyfutrovávaná argumenty z oboru finančnictví či makroekonomie začíná vyúsťovat tam, kam dříve či později musela, to jest k otázkám politického uspořádání, demokracie a moci, 2) formulace jsou čím dál otevřenější a uchopitelnější v radikální debatě, do které 3) vstupují aktéři, kteří mají od bruselské mašinérie či bankovního světa jistý odstup.
Jako tvor mediální podléhám sklonu si myslet, že se tedy snad už šíří povědomí o komplexnosti kritické situace a jejích rizicích a že je to dobro. Pochybnost o velikosti takového dobra přináší leda až představa, jak novou podobu sociálního smíru ve jménu pokračující prosperity bude hledat všechen pracující i nepracující lid, respektive kolik demokracie k tomu bude potřeba a kolik jí pak zbude. Zde malý monitoring.
Hlas z výšin
Chlácholivých hlasů ubývá, a když se najdou, zaznívají z jakýchsi nadčasových až filozofických výšin. Kavárna sobotní MF Dnes přinesla takový text, napsal jej polský spisovatel Janusz Rudnicki nyní žijící v Německu. Primárně se týká třicátého výročí výjimečného stavu, který v Polsku vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski, nicméně Rudnicki také píše:
„Žijeme v nejlepší ze současných Evrop, protože žijeme, a v nejlepším ze současných světů, protože žijeme. Kdo tvrdí něco jiného, naráží na statistiku. Mám tu psát o takových banalitách jako fakt, že žijeme déle a déle? Že je méně válek než kdykoliv předtím? (...) Žijeme v nejlepším Polsku ze všech dosavadních. Když to říkám, moji rodáci si klepou na čelo. Ptám se jich tedy, jestli znají lepší éru v celých dějinách naší země, a to i z hospodářského hlediska. Neznají.“
Varovnější než státní dluhy
Tak něco podobného jsem nedávno slyšel v Itálii... Jako by na dálku odpovídá Hans Redeker, hlavní měnový stratég banky Morgan Stanley. V rozhovoru pro Lidové noviny reaguje na páteční výsledky summitu EU (které z hlediska trhů označuje za zklamání).
Co se týká dalekosáhlejších výhledů říká: „Všechny země jižní Evropy mají obrovské deficity platební bilance. To znamená, že v zásadě nemají moc co nabídnout a všechno musejí dovážet. To je varovnější než státní dluhy. Ty státy nejsou schopny konkurovat. Svou schopnost konkurovat ve světě nejsou při nejlepší snaze a vůli schopny zlepšit ze dne na den. A když tam teď kvůli škrtům v platech a důchodech přestanou lidi utrácet, ekonomiky se propadnou. Není nic, co by je rychle nastartovalo k růstu. Pro finanční trhy to nejsou perspektivní partneři.“
Pomiňme otázku (kterou ostatně musíme vážit nad všemi slovy všech osobností váhy pana Redekera), nakolik jsou vyjádření utilitárně motivovaná a nač vlastně tlačí finanční trhy. Pokračujme ve výtahu z rozhovoru jinou otázkou, totiž jaká řešení shledává? Existují ještě nějaké standardní, léty osvědčené postupy? „Mohou ožít tyto země bez úlevy devalvace, která by zlevnila jejich zboží a zmírnila tlak?“ táží se Lidové noviny.
„Bude to těžká zkouška deflací. Schopnost konkurovat obnoví jen tak, že se tam výrazně sníží platy. Je otázka, co tyto země sociálně ustojí. Když si výkonné státy eurozóny jako Německo nebo Nizozemsko budou hlídat svou konkurenceschopnost, budou dávat pozor, aby jim moc rychle nerostly platy a udržely si produktivitu, bude pro jih oživení strašně těžké. Kromě škrtů v platech musejí začít přemýšlet, co se svými ekonomikami udělají. Musejí něco nabídnout investorům, aby u nich chtěli podnikat, zatím jen spotřebovávají a nakupují. (...) Investoři se logicky ptají, z čeho budou žít, než se jejich ekonomiky promění. Než dostanou jasnou a přesvědčivou odpověď, budou velmi skeptičtí a nebudou jim chtít za přijatelné úroky půjčovat. (...) Tlak na ohrožené země bude sílit. Do podobné situace jako Itálie se dostanou další země.“
Hans Redeker v rozhovoru též argumentuje, proč investoři zesilují svůj tlak, čímž rozšiřuje komplexnost debaty na otázku, do jaké míry reprezentují občany ve společenském diskursu třeba i kritizované finanční trhy.
„Politici líčí finanční investory jako hyeny. (...) Ti bankéři ale spravují peníze konkrétních lidí a přece je nebudou dávat tam, kde hrozí, že se jim nevrátí. Velkými investory do státních dluhopisů jsou penzijní fondy, to jsou přece peníze konkrétních důchodců.“
Ke Spojeným státům!
Debata o budoucnosti eurozóny se podle Redekera proto musí posunout od dluhů k politice. Bankéř si vůbec nebere servítky.
„Všeobecně se čeká, že to zaplatí Německo,“ říká, ale zdůrazňuje, že pro Německo by to znamenovalo zásadní politické změny včetně změny ústavy, aby byla umožněna víc než rozpočtová svěrací kazajka, ale skutečné přesuny peněz ze severu na jih. Změny ústavy přitom potřebujete v Německu schválit v referendu. „Když dáte v plebiscitu otázku ,Jste pro rozpočtovou unii?', ptáte se: ,Chcete zaplatit italské dluhy?´ Jakou asi dostanete odpověď?“ nadhazuje Redeker.
Přesto tento přední manažer Morgan Stanley vyzývá: „Musí být jasné, že Evropa se posunuje ke Spojeným státům evropským. (...) Musíme vytvořit politickou unii. Když ji lidé přijmou, bude rozpočtová unie její přirozenou součástí, proti níž už se nikdo nebouří. Stejně jako je jí dnes ve Spojených státech amerických.“
Což je zřejmě pro většinu Evropanů myšlenka - přinejmenším aktuálně - nepřijatelná a lhostejno, že část evropských politických elit nebo finanční trhy by takový výsledek vítaly. Podmínečné vyjádření „když lidé politickou unii přijmou“, je vyjádřením úhelným. A když ji nepřijmou? Bude jim podsunuta? Vnucena?
Plíživý převrat
Možná na náhledu polského spisovatele přece jen něco je. Zatím není válka, ani občanská válka ani hyperinflace. Riziko naší situace v Macháčkově výměně na iHNed formuluje mezi jinými ekonom Pavel Kohout. Konstatuje, že všechny země eurozóny trpí nejen krizí veřejných financí, ale i kritickým deficitem zahraničního obchodu a bankovní krizí vyvolanou úvěrovou expanzí z let 2000 - 2008, ale zejména píše:
„Toto je nejnebezpečnější situace od léta roku 1931, kdy německý kancléř Heinrich Brüning ve jménu stabilní měny a vyrovnaných veřejných financí způsobil hospodářskou krizi. Ta měla za následek téměř šest milionů nezaměstnaných a touhu po radikální změně. Nechci strašit, ale raději bych v dnešní situaci částečně obětoval stabilitu eura než opakovat Brüningovu neúspěšnou, byť teoreticky správnou politiku. Toto je vskutku výjimečná situace. Může skončit jen pouhou obyčejnou recesí (v což nakonec doufám), ale může se ošklivě vymknout z rukou. Ale napřed klíčové postavy musejí pochopit, že tato krize je až ve druhé řadě krizí veřejných financí. Banky napumpované příliš levnými úvěry jsou hlavní problém.
Debata o kontrole veřejných rozpočtů v rámci EU vypadá v tomto srovnání jako pseudoproblém. Ale není. Je zřejmé, že namísto demokraticky řízené Evropské federace vzniká oligarchie, která si s kontinentem bude dělat cokoli uzná za vhodné. Finanční krize je vítanou záminkou k uchvácení moci. Ale jsem optimista a věřím, že si lidé všimnou plíživého převratu ještě včas. Hodně se píše, že euro je v krizi. Není. Euro je jen nástroj. V krizi jsou jeho uživatelé.“
Co žádá lid?
Volnou asociací na to všechno, na vůli Evropanů, na vůli jejich elit, na vůli finančních elit, na otázku, zda je v moci panujících demokratických procesů zabránit onomu „plíživému převratu“, se pak čtenář víkendových médií může vrátit k jiné pasáži textu polského spisovatele Rudnického. Vzpomíná na takzvanou „vládu lidu“ v zemích Varšavské smlouvy a provokuje:
„Už nikdy více vláda lidu. Lid má mít práci, jít do práce a z práce domů. Samozřejmě, lid si může po cestě skočit na pivo, na kolotoč nebo na fotbal, na houby nebo na muzikál. A jednou za čas k volbám, jenže tam se mu, lenochovi prašivému, nechce. Pod žádnou záminkou se lid nemůže dostat k vládě.“
Ztotožňovat komunistický „lid“ s lidem je nespravedlivé, což Rudnicki, který byl jako člen hnutí Solidarita v Polsku perzekvován, samozřejmě ví. Přesto jeho text zanechává otázky: Co vlastně dnes žádá „lid“? Kdo to je? Kým se nechá reprezentovat? Chce, může a smí demokraticky uskutečnit svou vůli? Bude kvůli tomu nutné přestavět nynější demokratické procedury? Kdo by to udělal? Lid?
