Ve čtyřicátých letech 20. století narazil americký genetik ukrajinského původu Theodosius Dobzhansky (1900–1975) na těžko vysvětlitelný jev. Mušky sídlící v různých lokalitách USA si byly geneticky nápadně podobné, i když jejich populace dělily tisíce kilometrů. Vědci vyloučili, že by vzdálené populace mohly být v kontaktu. Když octomilky vypustili do přírody a sledovali jejich počínání, nejevily cestovatelské sklony. Obvykle kroužily na místě a ke stěhování se neměly.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se vědci pokusili tento paradox vysvětlit cíleným vypouštěním mušek označených fluoreskujícím barvivem v pustině kalifornského Údolí smrti. Druhý den přistihli pár fluoreskujících octomilek na návnadě ze zahnívajících banánů 15 kilometrů od místa vzletu.
„Tento pokus vyvolal mnoho otázek,“ vysvětluje Michael Dickinson z Caltechu. „Za jak dlouho octomilky tu vzdálenost urazily? Zanesl je tam vítr? Byla to náhoda? Nikdo se nepokusil tenhle experiment zopakovat a spolehlivě změřit, jak rychle octomilky létají a jak daleko doletí.“
Žádné ovlivnění
Dickinson si vybral pro experiment vyschlou jezerní pánev Kojotího jezera v Mohavské poušti. Do pustiny více než dvě stě kilometrů od univerzity vědci dovezli statisíce octomilek. Zároveň pro ně připravili síť systematicky rozmístěných návnad tvořených jablečnou šťávou s příměsí vinných kvasinek, z níž se šířila pro octomilky neodolatelná vůně alkoholu a oxidu uhličitého. Návnada byla přístupná chodbičkou, která dovedla mušku ke zkvašenému obsahu nádoby hlídanému automatickou kamerou.
Jednosměrně otvíraný vchod hmyzu nedovolil, aby po nasycení odletěl. Meteorologické stanice zaznamenávaly v oblasti pokusu počasí. Vědci se chtěli vyhnout jakémukoli ovlivnění leteckého výkonu mušek, proto hmyz ani neoznačili. |
Jednosměrně otvíraný vchod hmyzu nedovolil, aby po nasycení odletěl. Meteorologické stanice zaznamenávaly v oblasti pokusu počasí. Vědci se chtěli vyhnout jakémukoli ovlivnění leteckého výkonu mušek, proto hmyz ani neoznačili. V předběžných sledováních zjistili, že v oblasti Mohavské pouště se octomilky vyskytují především v blízkosti farem, kde se pěstuje palma datlová. Do pustiny Kojotího jezera však mušky zavítaly jen vzácně.
Dickinson a spol. proto mohli předpokládat, že octomilky uvízlé v nastražených pastech budou v drtivé většině pocházet z jejich experimentu. Výsledky pokusu, které Dickinson a jeho spolupracovníci zveřejnili ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, odhalily v octomilkách překvapivě výkonné dálkové letce.
V pastech vzdálených kilometr od místa vypuštění se první mušky objevily už po 16 minutách. Přitom lze předpokládat, že let trval kratší dobu, protože octomilky po vypuštění nějakou dobu kroužily na místě, a teprve pak se vydaly na cestu. Hmyz také zřejmě neletěl po ideálně přímé dráze.
Rychlost metr za sekundu, dolet 15 kilometrů
Dickinson a jeho spolupracovníci určili jako minimální rychlost letu jeden metr za sekundu s doletem až 15 kilometrů. Znamená to, že muška dlouhá 2,5 milimetru urazí za sekundu čtyřsetnásobek délky svého těla a na jeden zátah zdolá vzdálenost, která se rovná šesti milionům délek jejího těla.I proti mírnému větru to zvládne v čase něco málo přes čtyři hodiny. Kdyby měl podat srovnatelný výkon člověk, musel by urazit za čtyři hodiny deset tisíc kilometrů.To je například vzdálenost dělící pól od rovníku.
Dickinson a jeho spolupracovníci určili jako minimální rychlost letu jeden metr za sekundu s doletem až 15 kilometrů. Znamená to, že muška dlouhá 2,5 milimetru urazí za sekundu čtyřsetnásobek délky svého těla a na jeden zátah zdolá vzdálenost, která se rovná šesti milionům délek jejího těla. |
Záhada, která trápila Theodosia Dobzhanského a jeho kolegy, se vysvětlila. Celé generace vědců letecké schopnosti octomilek silně podceňovaly. Testovali nasycené mušky v prostředí nabízejícím dostatek potravy, a hmyz proto neměl motiv k dalekým cestám. Octomilkám vypuštěným u Kojotího jezera nezbývalo nic jiného než se vydat na cestu v naději, že narazí na potravu dřív, než jim dojdou síly.
Světoběžnictví octomilek naznačily už přípravné výzkumy u Kojotího jezera. Vědci při nich chytili několik exemplářů octomilky japonské. Do Ameriky byla zavlečena z Asie. V Kalifornii páchá škody na ovoci. „Je děsivé, kam až je tento druh schopen proniknout,“ říká Dickinson.
