Apologetiku volného přístupu k internetu a volného sdílení publikoval Jiří Zlatuška. Esej děkana fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně otištěný v sobotní příloze Lidových novin Orientace nese název Gutenberg, web a mizející svoboda. Je však také ohlédnutím, co a proč přinesla svoboda nalezená.
Co se povahy toho nálezu týká, vystačíme si Zlatuškovým souvětím: „Uprostřed léta 1991 se Tim Berners-Lee na vývěsce Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) pochlubil, že se mu konečně podařilo zprovoznit první server světové informační pavučiny www (world-wide web) a také prototyp programu, díky němuž se v tomto nově vytvořeném světě bude možné pohodlně pohybovat.“ Zásluhu na tom, že právě Berners-Leeův systém – a nikoli třeba ghoper z Minnesotské univerzity – se tak masově rozšířil, připisuje Zlatuška „prozíravosti, s níž se Berners-Lee i CERN rozhodli celé dílo nepatentovat. Právě tahle ochota k otevřenosti v průběhu času proměnila webovou platformu v jednu z nejdůležitějších inovací informačního věku.“
Altruistický přístup
Představíme-li si alternativní historický vývoj, totiž že www by byl patentován, že by možná následovaly razie komand chránících „duševní vlastnictví“ proti nadšencům, kteří vytvářejí nové aplikace, pravděpodobně by rozvoj a používání internetu pokračovaly hlemýždím tempem. „Protože skutečně široké a všeobecné užívání se nepříliš snáší s hlídáním toho, zda jsou správně vybrány licenční poplatky za každou instalaci,“ píše Jiří Zlatuška.
Možnosti nových způsobů univerzální komunikace musejí dříve nebo později narazit na zájmy konkrétních ekonomických aktérů i politických establishmentů
Altruistický přístup vyplývající z étosu vědecké práce je také znakem konsorcia W3C, které se věnuje standardizaci webu podle zásady: garantované volné a bezlicenční užití všech současných i budoucích standardů. Přes řadu historických exkurzů se však posléze Zlatuška dobírá k zachycení mnohem širšího pojetí této volnosti.
Internet poté, co obohacen o dynamické interakce s koncovým uživatelem, modifikoval celou komunikaci nejen co se týká forem, ale i obsahu, mění chápání práva na informace i pojetí soukromí. Možnosti nových způsobů univerzální komunikace musejí dříve nebo později narazit na zájmy konkrétních ekonomických aktérů i politických establishmentů. Mezi zájmy politické moci získat maximum v rámci pravidel hry splňující formálně požadavky demokratického procesu a zájmy ekonomicky ovládnout svět informací, informačních produktů i sítí, které je zprostředkovávají, existuje synergický vztah, dovozuje Zlatuška.
Vznikající problémy a provokativní otázky
A připomíná vznikající problémy: „Vazba na média vytváří paradox, ve kterém i ve vysoce demokraticky založených společnostech politici snadno podpoří opatření, která by konceptuálně patřila do společnosti totalitní.“ Připomíná, že opatření zabraňující svobodnému přístupu k informacím, se neodehrávají nejen v Číně (za spoluúčasti například Googlu), ale i ve Francii, jejíž zákon umožňuje odpojit domácnost obviněnou mediální společností z neautorizovaného kopírování hudby nebo filmu. Podobný zákon zavedla Velká Británie a něco podobného umožňuje i zákon USA.
„Principy zakazující odsouzení bez řádného procesu jsou v těchto případech ignorovány,“ připomíná Zlatuška. A volá po neporušitelných garancích – řečeno jinak po zařazení práva účastnit se informačního světa mezi práva základní a nezcizitelná.
Čas pro zásadní právní rekodifikaci v souvislosti s „novým kontinentem“ je nanejvýš nazrálý a bipolární nahlížení je nedostačující pro postižení celé problematiky
Se Zlatouškou lze souhlasit, že „webové aplikace, odkazovaná data a další budoucí nástroje využívané na webu se budou rozvíjet jen tehdy, podaří-li se ochránit základní principy, na kterých web funguje jako médium, i funkční oddělení webu jako služby, která je realizována nad sítí, kterou je internet“. K diskusi je však jiná Zlatuškova myšlenka: „Uměle vytvořený informační svět je z jistého pohledu novým kontinentem, o jehož ovládnutí se vede pomyslná občanská válka. Na jedné straně v ní bojují zastánci volného užití nových myšlenek a svobody volného sdílení všeho, co má povahu zaznamenané informace, na druhé straně jsou zde ekonomické zájmy velkých hráčů spojených s mediálním prostředím, kteří proti idealismu či prostomyslnosti , tvůrčích plebejců‘ staví mechanismy umožňující maximální míru monopolizace nově vytvořeného teritoria.“
Nelze si nezaprovokovat: Kde je v této občanské válce místo pro práva těch, kteří neusilují o „ovládnutí nového kontinentu“? Malých ekonomických hráčů i jednotlivců profesionálně vytvářejících obsah, například? (Nehledě na otázku odpovědnosti politického establishmentu za bezpečnost a právní prostředí.) Neboť některé informace nerostou jako plody planých jabloní podél cest, a ne každý převratný objev vzniká přispěním přidělených veřejných peněz akademické a vědecko-výzkumné sféře. Čas pro zásadní právní rekodifikaci v souvislosti s „novým kontinentem“ je nanejvýš nazrálý a bipolární nahlížení je nedostačující pro postižení celé problematiky.
