O východoněmeckých uprchlících před 30 lety rozhodli diplomati

Tisíce východoněmeckých uprchlíků, kteří se tísnili v zahradě Lobkovického paláce, zůstávají symbolem cesty za svobodou. V noci z 30. září na 1. října 1989 z libeňského nádraží odjelo několik zvláštních vlaků, jež dovezly více než šest tisíc občanů Německé demokratické republiky z Prahy na vysněný Západ.

Uprchlíci u západoněmeckého velvyslanectví v Praze v roce 1989 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Uprchlíci u západoněmeckého velvyslanectví v Praze v roce 1989 | foto: ČTK
Uprchlíci u západoněmeckého velvyslanectví v Praze v roce 1989

Nádraží v Praze-Libni nepatří na rozdíl od bubenečského nebo hlavního mezi významná místa na mapě historické paměti. Poněkud neprávem. Před 30 lety se tu totiž odehrálo první dějství příběhu, který se stal jedním z milníků rozpadu sovětského bloku a pozdějšího sjednocení Německa. V noci z 30. září na 1. října 1989 z libeňského nádraží odjelo několik zvláštních vlaků východoněmecké Deutsche Reichsbahn, jež dovezly více než šest tisíc občanů Německé demokratické republiky (NDR) z Prahy na vysněný Západ.

Řada pamětníků, kteří prošli improvizovaným uprchlickým táborem v Lobkovickém paláci, sídle západoněmecké ambasády, dodnes mluví o síle rozhořčeného davu, před nímž nakonec režim ve východním Berlíně kapituloval. Svým občanům, zrádcům socialismu, zařídil ve třech vlnách převoz do kapitalistické ciziny za ostnatým drátem. Ve skutečnosti o osudu východoněmeckých uprchlíků nerozhodovalo ani tolik jejich odhodlání jako vysoká hra diplomatů, v níž východní Berlín vystupoval cynicky, Bonn realisticky, Moskva překvapivě zdrženlivě a již Praha zpočátku odmítala hrát.

Mercedes proti trabantům

Převedeno do vizuálních symbolů – spíš než stovky trabantů a wartburgů, které v malostranských ulicích po běžencích z NDR zůstaly, hrál jednu z hlavních rolí Mercedes třídy S se zlatou metalízou, jímž jezdil Wolfgang Vogel, prominentní východoněmecký právník s diplomatickým pasem (a také dobře placený agent Stasi), kterého generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa (SED) Erich Honecker nasazoval jako spojku na Západ.

Spíš než stovky trabantů a wartburgů, které v malostranských ulicích po běžencích z NDR zůstaly, hrál jednu z hlavních rolí Mercedes třídy S se zlatou metalízou, jímž jezdil Wolfgang Vogel, prominentní východoněmecký právník s diplomatickým pasem, kterého generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa (SED) Erich Honecker nasazoval jako spojku na Západ

Byl to právě Vogel, který se v doprovodu své ženy a právníka Gregora Gysiho (po roce 1989 dlouholetého předsedy Strany demokratického socialismu, nástupkyně SED) v Praze 12. září 1989 objevil, aby jako první emisar z NDR přímo jednal s uprchlíky v Lobkovickém paláci. Připomeňme, že to nebylo poprvé, kdy se Vogel angažoval ve věci úzce se dotýkající Československa. O tři roky dříve, v roce 1986, na Glienickém mostě v Postupimi dohlížel na výměnu disidentů za odhalené špiony, mezi nimiž byl i Karel Köcher, československý rozvědčík a agent KGB, jenž infiltroval se do struktur CIA.

V polovině září 1989 Vogel s Gysim přivezli do Prahy riskantní a ve své podstatě cynickou nabídku. Pokud se uprchlíci vrátí do NDR, budou si moci požádat o legální vycestování do západního Německa s tím, že o jejich žádosti bude rozhodnuto za několik měsíců. Vogel jim také zaručil beztrestnost – území malostranského paláce bylo formálně západoněmeckou půdou, a běžencům tak v NDR hrozily až dva roky vězení za nedovolené opuštění republiky. Vstřícný krok ze strany režimu to ale nebyl.

Vystěhování bylo spojeno s odebráním občanství, a navíc předem zapovězeno takzvaným nositelům státního tajemství, což byli v širokém pojetí NDR například pracovníci východoněmecké akademie věd. Vogel, podle pamětníků muž obdařený přesvědčovacím umem, přesto slavil úspěch. Ze 450 občanů NDR, kteří se v polovině září 1989 v Lobkovickém paláci zdržovali, jich na Vogelovu nabídku kývlo 280.

Odmítnutí zprostředkovatelské role

Krátce po odjezdu Honeckerova vyjednavače ale situace dále eskalovala. Třetí zářijový týden počet běženců překročil magickou tisícovku. Důvod nespočíval jen ve faktu, že Praha byla zejména pro obyvatele Saska relativně dobře dopravně dostupná, ale i že Československo bylo jedinou zemí východního bloku, kam občané NDR mohli cestovat bez víza a pasu. Tedy jen na občanku. V kombinaci se šířením zpráv, že Honeckerův režim zavede s Československem vízovou povinnost (což se nakonec opravdu stalo), to spustilo další vlnu exodu.

Tehdejší československý ministr zahraničí Jaromír Johanes jakoukoliv zprostředkovatelskou roli odmítl s tím, že jde výhradně o německo-německý konflikt. Nepřijal nabídku Bonnu na zorganizování leteckého transferu uprchlíků, také žádost o ubytování uprchlíků v hotelích nebo školách Praha opakovaně zamítla.

S nezvladatelnou situací v Lobkovickém paláci mezitím začal pomáhat západoněmecký Červený kříž a hromadný úprk východních Němců do Prahy tak začal mít nejen politický, ale i humanitární rozměr. Dva týdny od své první úspěšné mise 26. září proto Vogel na Malou Stranu přijel podruhé. A zažil velké rozčarování.

„Byl zčásti regulérně vypískán a ihned poznal, jak podstatně se situace během oněch dvou týdnů změnila. Počet těch, kdo se nechali přemluvit k návratu, je o dost menší než počet nově příchozích uprchlíků, kterých je teď 1600. Naše bezradnost stoupá,“ zaznamenal si tehdy do svého deníku Hermann Huber, velvyslanec Spolkové republiky v Praze.

Jeho rozčarování bylo namístě. Přestože do ústředí v Bonnu denně odesílal zprávy o rostoucí krizi, kromě zmíněného Červeného kříže nikdo s plánem pomoci nepřišel. Diplomatická jednání se nepohnula, protože Československo zastávalo strategii mrtvého brouka. Tehdejší ministr zahraničí Jaromír Johanes jakoukoliv zprostředkovatelskou roli odmítl s tím, že jde výhradně o německo-německý konflikt. Nepřijal nabídku Bonnu na zorganizování leteckého transferu uprchlíků, také žádost o ubytování uprchlíků v hotelích nebo školách Praha opakovaně zamítla.

Přesun do New Yorku

Ještě 27. září Johanesův náměstek Pavel Sadovský nabídl jedinou pomoc – zvýšenou policejní ostrahu Lobkovického paláce. Již o den později bylo ale vše jinak. Další dějství jednání o řešení exodu východních Němců se přesunulo do New Yorku, kde na okraji tradičního zasedání Valného shromáždění OSN proběhla série jednání mezi západoněmeckým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem, jeho východoněmeckým protějškem Oskarem Fischerem, Johanesem a šéfem sovětské diplomacie Eduardem Ševarnadzem.

Další dějství jednání o řešení exodu východních Němců se přesunulo do New Yorku, kde na okraji tradičního zasedání Valného shromáždění OSN proběhla série jednání mezi západoněmeckým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem, jeho východoněmeckým protějškem Oskarem Fischerem, Johanesem a šéfem sovětské diplomacie Eduardem Ševarnadzem

Ten na rozdíl od neoblomného Johanese mezi čtyřma očima přislíbil urychleně řešit situaci rodin s malými dětmi (alespoň to tvrdí Genscher ve svých pamětech). Také Fischer nechal Genscherovi před odletem z New Yorku zprávu, že politbyro SED chystá zásadní průlom. A vskutku – 29. října proběhlo v Drážďanech mimořádné jednání východoněmeckého politbyra, které schválilo vypravení zvláštních vlaků z Prahy přes území NDR a dále do západního Německa.

Pozoruhodné je, že se toto řešení jen o pár hodin minulo s vůbec první československou nabídkou, která spočívala v přepravení uprchlíků autobusy z Malé Strany na Rozvadov. Prostřednictvím východoněmeckého velvyslance v Praze Helmuta Ziebarta to navrhoval Jozef Lenárt, tehdy tajemník ÚV KSČ pro zahraniční vztahy.

Genscherova mise

Co přimělo východoněmecké a koneckonců i československé vedení k takovému obratu? Podle všeho to byla čistě pragmatická úvaha. V Praze kvůli stovkám odstavených vozů s nálepkou DDR na zadním skle kolabovala doprava, navíc se do západních médií dostaly fotografie příslušníků VB, kteří strhávali z plotu západoněmecké ambasády uprchlíky. A východní Berlín se zase připravoval na pompézní oslavy 40. výročí vzniku „státu dělníků a rolníků“, které měly vyvrcholit 7. října, a nepřál si žádné vyhrocení situace.

Tím, kdo 30. září večer do Prahy přijel běžencům osobně říct, že jejich cesta na Západ je volná, byl západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher

Honecker, který stál v čele NDR již od roku 1971, se nemínil uprchlíky vůbec zabývat. Měl je totiž za zrádce. „Všichni svým jednáním pošlapali morální hodnoty a sami se vyloučili z naší společnosti. Nikdo pro ně nebude ronit slzy,“ citoval jeho slova 2. října 1989 stranický list Neues Deutschland. Tím, kdo 30. září večer do Prahy přijel běžencům osobně říct, že jejich cesta na Západ je volná, byl Genscher.

Jeho slavná věta pronesená z balkonu Lobkovického paláce („Přijeli jsme k vám, abychom vám sdělili, že vaše vycestování bylo dnes umožněno.“) je pravděpodobně nejdůležitější v Genscherově kariéře, není ovšem originálně doložená. V Praze ji totiž kvůli nadšenému aplausu nestačil doříct. Genscherův slib se naplnil téměř okamžitě. Pár hodin po jeho „balkonové řeči“ již z Libně odjížděly první mimořádné spoje.

Souhlas s „neslušným návrhem“

Plánovaný konec exodu ovšem nenastal a československý režim si oddechl sotva na pár hodin. Zprávy o organizovaném přesunu na Západ působily jako magnet. Praha zažila ještě masovější příval východoněmeckých uprchlíků a nepomohly ani mobilní zátarasy, kterými se policisté snažili okolí velvyslanectví odříznout. Tentokrát to byla česká strana, která poprvé iniciovala další jednání o druhé vlně zvláštních vlaků na Západ.

Angažoval se opět Lenárt, tehdejší ministr dopravy František Podlena a také předseda federální vlády Ladislav Adamec, který si 3. října telefonoval se spolkovým kancléřem Helmuthem Kohlem, aby se ujistil, že SRN všechny uprchlíky přijme. V noci ze 4. na 5. října pak v rámci druhé vlny z Libně odjelo více než 8 tisíc občanů NDR. „Se sušenkami a plechovkami coca-coly v rukou odjíždějí vstříc budoucnosti, kterou jim televize NSR líčí v nejrůžovějších barvách,“ napsalo o nich 5. října Rudé právo.

Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš po šéfovi SED Egonu Krenzovi chtěl, aby urychlil legální výjezdy přímo z území východního Německa nebo zavřel hranice s Československem. Ke svému poselství ovšem Jakeš připojil i třetí řešení, které bylo ve své podstatě spíše „neslušným návrhem“ – nad nelegálním přechodem hranic přimhouřit oči. Politbyro ÚV SED, které doma čelilo statisícovým protestům, na to 3. listopadu kývlo.

Ani druhá tranše však nestačila. Přestože se v NDR mezitím vyměnilo vedení a místo Honeckera nastoupil do čela SED Egon Krenz, východní Němci dávali jasně najevo, že „socialismus v barvách NDR“, jak znělo oficiální stranické heslo, radostně prožívat nehodlají. V Drážďanech, Lipsku, Halle a dalších velkých městech se každé pondělí konaly demonstrace s více než statisícovou účastí. A také Lobkovický palác opět praskal ve švech, koncem října 1989 počet uprchlíků přesáhl čtyři tisíce.

Československý režim nicméně neslevil a po NDR nadále požadoval tvrdou linii. Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš po Krenzovi chtěl, aby urychlil legální výjezdy přímo z území východního Německa nebo zavřel hranice s Československem. Ke svému poselství (nóta nepřipadala vzhledem k bratrskému vztahu s NDR v úvahu) ovšem Jakeš připojil i třetí řešení, které bylo ve své podstatě spíše „neslušným návrhem“ – nad nelegálním přechodem hranic přimhouřit oči.

Politbyro ÚV SED, které doma čelilo statisícovým protestům, na to 3. listopadu kývlo. Pro občany NDR byly hraniční přechody mezi Československem a SRN dočasně otevřeny. Nikoliv však mezi oběma německými státy, které nadále přetínala železná opona. Kolony trabantů a wartburgů se tak přesunuly k Rozvadovu, Vojtanovu a Pomezí. Jen v týdnu od 4. do 10. listopadu 1989 přes území Československa do SRN odjelo 62 500 občanů NDR.

Otevřené hranice

Hru o východoněmecké uprchlíky ale čekalo ještě velké finále, které z dnešního pohledu nepostrádá prvky historické frašky. Černínský palác právem cítil, že východní Berlín přehodil své problémy na československou stranu. Propustná hranice na Západ pro Čechy a Slováky sice nebyla, jinak ostře střežené celnice s Bavorskem ovšem zažívaly nebývalý nápor.

Večer 9. listopadu 1989 se hranice mezi východem a západem Německa otevřely. Berlínská zeď padla. Coby na nenáviděný symbol rozděleného Německa na ni pevní údery kladiva dopadly ještě onoho večera.

Náměstek ministra zahraničí Sadovský proto 5. listopadu poslal do východního Berlína dotaz, „kdy bude občanům NDR umožněno vycestovat přes hraniční přechody mezi NDR a SRN za stejných podmínek jako v současné době přes území ČSSR“. Dotaz, který by ještě před měsícem leckdo považoval za provokaci, zodpověděl východoněmecký režim o čtyři dny později v přímém televizním přenosu.

Večer 9. listopadu 1989 se hranice mezi východem a západem Německa otevřely. Berlínská zeď padla. Coby na nenáviděný symbol rozděleného Německa na ni pevní údery kladiva dopadly ještě onoho večera.Fakticky ale zeď ztratila smysl již o pět dnů dříve díky objížďce na Západ přes Československo, o niž československý režim nestál a k jejímuž vzniku vedla série jednání, jichž se zpočátku ani nechtěl zúčastnit.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.