O touze po míru Židů a Palestinců

Už když loni v létě USA s velkou pompou oznamovaly vzkříšení mírových rozhovorů mezi Izraelem a Palestinci, cynici znalí situace varovali, že z toho stejně zase nic nebude. Po devíti měsících se ukázalo, že skeptici měli pravdu.

Palestinský muž truchlí na troskách svého obydlí ve východním Jeruzalémě. kde dochází k rozšiřování izraelských osad. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Palestinský muž truchlí na troskách svého obydlí ve východním Jeruzalémě. kde dochází k rozšiřování izraelských osad. | foto: Reuters
Palestinský muž truchlí na troskách svého obydlí ve východním Jeruzalémě. kde dochází k rozšiřování izraelských osad.

Současný stav není žádoucí, prohlásil při nedávné návštěvě Japonska izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Mínil tím kolaps mírových jednání, která měla trvat právě oněch devět měsíců. Na konci dubna lhůta vypršela a opět se ukázalo, že Izraelci a Palestinci nejsou schopní ani ochotní učinit klíčové kompromisy. „S koaličními partnery proto hledám alternativy, protože jeden stát pro oba národy nechci,“ prohlásil Netanjahu.

Jenže právě tímto směrem se vedení židovského státu chtě nechtě stejně ubírá. V rozhovoru pro agenturu Bloomberg Netanjahu shrnul, že jeho vláda uvažuje o nových jednostranných krocích na Západním břehu Jordánu. Vyjádřil se tak za situace, kdy nejen u radikálně nacionalistických partnerů v jeho vládě, ale i přímo v premiérově bloku Likud sílí hlasy volající po anexi velkých částí palestinských území, která Izrael zatím „pouze“ okupuje.

Izrael by tak mohl i formálně zahrnout do svého území oblasti obývané velkou koncentrací židovských osadníků. „Jsem pro, měli bychom tam zavést izraelskou jurisdikci,“ podpořil šéfa vlády vicepremiér Naftali Bennett. „Arabové dělají jednostranné kroky, tak teď je řada na nás,“ dodal vůdce strany Židovský domov, který je považovaný za hlavní postavu osadnické lobby v Netanjahuově vládě.

V každém případě – jednostranný legislativní zábor dalších území by těžko vedl k dojednanému založení palestinského státu, takže i roztroušené ostrůvky palestinské autonomie obklopené ze všech stran židovskými osadami a izraelskou armádou by nadále zůstávaly břemenem pro Izrael – ať už na mezinárodní scéně, nebo v politicko-bezpečnostních vztazích s Palestinci.

Židovský a demokratický?

Izrael chce být vnímán jako „židovský a demokratický stát“, i když jeho arabští kritici – například místopředseda Knesetu Ahmad Tíbí – dlouhodobě tvrdí, že je „demokratický pro Židy a židovský pro Araby“. I s těmito výhradami by však byl koncept „židovského a demokratického“ státu zcela ohrožen, pokud by se nepodařilo uspořádat vztahy s Palestinci vytvořením jejich vlastního státu.

Dokud nevznikne, na území pod větší či menší izraelskou kontrolou budou žít i miliony Palestinců. Pokud těm se dostane plných demokratických práv, pak to logicky bude na úkor židovského charakteru země. Pokud naopak bude Izrael trvat přednostně na svém židovském charakteru, bude to na úkor Arabů i dalších menšin.

„Uspořádání dvou států je jediná možnost,“ shrnul toto dilema nedávno americký ministr zahraničí John Kerry. „Protože jednostátní uspořádání by skončilo buď tím, že by šlo o stát apartheidu s druhořadými občany, anebo by šlo o stát, v němž by Izrael přestal být židovským státem,“ vysvětloval dále neúspěšný patron mírového procesu.

Příznačné je, že toto syrové varování zveřejněné serverem The Daily Beast okamžitě vyvolalo tvrdou kritiku ze strany proizraelských lobbistických organizací v USA a Kerry se za hypotézu o apartheidu druhý den musel omluvit. Proč tedy jednání opět zkrachovala, když by na jejich zdárném konci měly mít zájem obě strany?

Ping-pong argumentů

Izraelské vedení jednoznačně viní z neúspěchu rozhovorů Palestince. „Nemáme partnera, který by dokázal činit obtížné nepopulární kroky,“ řekl Netanjahu na adresu palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse. A dodal: „Ty nejzákladnější podmínky požadované Izraelem k dosažení míru jsou pro ně nepřijatelné.“ Úplně stejně ale vnímají situaci Palestinci. Na pozadí je pak tradiční ping-pong argumentů.

Před pár lety například Netanjahu přišel se zcela novým požadavkem, aby Palestinci explicitně uznali Izrael coby židovský stát. Palestinci to odmítají – poukazují, že v zemi žije i dvacetiprocentní menšina Arabů a navíc že ani žádný jiný stát světa formálně neuznává Izrael jako židovský stát. Nejnovějším izraelským argumentem je, že prozápadní Abbásovo vedení, které jakžtakž ovládá palestinské enklávy na Západním břehu, uzavřelo dohodu o usmíření s islamistickým hnutím Hamás, které vládne v pásmu Gazy. Netanjahu několikrát zopakoval, že si Abbás musí vybrat mezi „mírem s Izraelem a mírem s teroristy“.

Izrael tvrdí, že minulý týden vytvořená palestinská vláda národní jednoty s účastí technokratů nominovaných Hamásem je nepřijatelná, dokud se Hamás nezřekne násilí a neuzná Izrael. Podobně znějí i tři podmínky takzvaného mezinárodního kvartetu pro Blízký východ, tvořeného OSN, Evropskou unií, USA a Ruskem: Palestinci musejí uznat Izrael, zříci se násilí a ctít dříve dosažené dohody. Mezinárodně uznávané palestinské vedení však dlouhodobě všechny body splňuje, takže spor se vede o to, co s organizací, která do vlády nově vstoupila, ale v tuto chvíli odmítá všechny tři podmínky explicitně splnit.

Západní politici a média rozebírají, zda se může Hamás postupně transformovat, stejně jako to před lety učinili severoirští teroristé, a uznat existenci Izraele prozatím alespoň implicitně. Někteří vůdci islamistů už to ostatně neoficiálně dělají a izraelskou vládu značně pobouřilo, když USA minulé pondělí oznámily, že i s novou palestinskou vládou budou spolupracovat a že ji budou posuzovat podle činů.

Izraelský levicový komentátor Akiva Eldar mezitím upozornil, že podmínky kvartetu, které v roce 2003 dostaly i podobu rezoluce Rady bezpečnosti OSN – neplní v mnoha ohledech ani Izrael. Poukazuje už na skutečnost, že Izrael má „jednoznačně deklarovat svůj závazek k dvoustátnímu uspořádání s nezávislým, životaschopným a suverénním palestinským státem“. Faktem ale je, že žádný takový jednoznačný závazek ze strany Netanjahuovy vlády nezazněl. A nelze se tomu divit, protože vidinu palestinského státu otevřeně odmítá i hnutí Likud, v jehož čele Netanjahu stojí.

Neúspěšný pošťák Kerry

Palestinci zase začali před časem z ničeho nic požadovat, aby výchozím bodem rozhovorů o vytýčení budoucí hranice byla předem stanovena linie příměří z roku 1967. To je ale nepřijatelné pro Izrael, který to považuje za vytváření předběžných podmínek a za předřazování potenciálního výsledku jednání samotným rozhovorům. Navíc už si mezitím výstavbou „bezpečnostních“ zdí a plotů Izrael zabral dalších deset procent Západního břehu pro sebe a dnes už východně od linie z roku 1967 žije více než půl milionu židovských osadníků. Stěhování i pár stovek z nich by bylo pro Netanjahua sebevraždou.

John Kerry (vlevo) a Benjamin Netanjahu v Jeruzalémě

Na tomto ponurém půdorysu se od loňského léta jednalo, lépe řečeno mělo jednat, protože mnohem více energie musel ministr zahraničí USA Kerry věnovat tomu, aby naději na nějaký výsledek vůbec udržel při životě. Neustále pendloval mezi Washingtonem a blízkovýchodními metropolemi a práci měl i s tím, aby obě strany splnily aspoň své závazky týkající se takzvaných gest dobré vůle. Nakonec se mu ale nepodařilo ani to.

Jednání definitivně zkrachovala, když Izrael odmítl propustit poslední ze slíbených čtyř skupin 26 palestinských vězňů uvězněných vesměs ještě před uzavřením mírových dohod z Osla v roce 1993. Celkem 104 guerillových bojovníků a teroristů mělo původně vyjít na svobodu, aby Abbás mohl své veřejnosti ukázat, že jednání s Izraelem alespoň něco přinášejí. Jenže před poslední várkou se izraelské vedení v dubnu zaseklo – radikální křídlo koalice dalo Netanjahuovi nůž na krk s tím, že pokud poslední čtvrtinu Arabů pustí, jeho vládu položí.

Argument, který nakonec veřejně používal i premiér, zněl, že jednání mají stejně za pár dní skončit, k ničemu nevedou, a proto je zbytečné dalším teroristům dávat svobodu. Každopádně šlo o nedodržení závazku, tudíž Palestinci okamžitě přestali dodržovat ty své. A podepsali 15 žádostí o připojení k různým úmluvám a organizacím OSN, ačkoli se původně zavázali, že po dobu jednání nebudou na mezinárodní scéně podnikat žádné jednostranné kroky. Do toho Izrael začal narychlo schvalovat budování nových sídlišť pro osadníky a vše se rozjelo nanovo.

Prozření bývalého lobbisty

Propouštění arabských radikálů je v Izraeli vždy velmi citlivou věcí – v zemi žijí tisíce pozůstalých po jejich obětech, takže vláda vždy čelí enormnímu tlaku, aby je nechala za mřížemi. O to zajímavější je, proč Netanjahu na jejich propuštění kývl. Jak ukázaly informační úniky ze zákulisí, na výběr měl dvě možná „gesta“, jak uchlácholit Abbáse a bojovně naladěnou palestinskou ulici: buď pustit zmíněnou stovku léta vězněných Arabů, anebo zmrazit výstavbu židovských osad na okupovaných územích.

Tuto druhou možnost mu však znemožnili jeho vládní partneři – politici, jako je vicepremiér Bennett –, kteří pak halasně kritizovali propouštění Palestinců s rukama od krve. Ukazuje se tak, že existence osad a snaha Izraele uzpůsobit podobu eventuálně vnuceného palestinského státu jejich existenci je asi největším problémem. Izraelská pravice přitom takovou analýzu příkře odmítá.

Není proto divu, že počátkem května – už po krachu jednání – vyvolal v Izraeli značný poprask americký politik Martin Indyk, bývalý činitel mocné proizraelské lobby AIPAC, později velvyslanec USA v Tel Avivu, mezitím prominentní analytik spojovaný s proizraelským táborem a nakonec americký zvláštní emisar pro izraelsko-palestinský mírový proces. Diplomat považovaný za jasného stoupence Izraele však náhle přišel s tvrdou kritikou právě osadnického hnutí, které podle něho táhne ke dnu celý Izrael.

„Lidé v Izraeli by neměli zapomínat na hořkou pravdu. Primárním škůdcem mírových rozhovorů jsou osady,“ citoval 2. května vlivný izraelský deník Jediot Achronot „významného amerického činitele“. Než vyšlo najevo, že oním kritikem je Indyk, ten se už k pranýřování osadnické lobby přihlásil veřejně. Na shromáždění konzervativního Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku nešetřil nikoho a vinu na krachu jednání připsal oběma stranám. „Pro Palestince je velmi jednoduché domáhat se u mezinárodního společenství spravedlnosti a domnělých práv, což samozřejmě nevyžaduje žádný kompromisní přístup. Pro izraelské politiky je lepší vyhýbat se napětí ve vládní koalici a izraelské veřejnosti vyhovuje udržování stávajícího pohodlného statu quo,“ prohlásil Indyk.

I on přitom považuje pokračující osidlování palestinských území Židy za nebezpečí pro ně samotné. „Bující osadnické aktivity – zejména uprostřed rozhovorů – nejenže ničí důvěru Palestinců v účel jednání, ale mohou podkopat i židovskou budoucnost Izraele. Pokud to bude pokračovat, mohlo by to přivodit smrtící ránu myšlence Izraele jako židovského státu, a to by byla tragédie historických rozměrů,“ mířil Indyk „do vlastních řad“.

Okolní svět to zaplatí

Americký prezident Barack Obama ještě loni v září na Valném shromáždění OSN mluvil o tom, že diplomacie USA se v nejbližší době soustředí na dvě věci – íránský jaderný program a arabsko-izraelský konflikt. Předminulý týden nastiňoval zahraniční politiku Bílého domu opět – a židovsko-arabské spory raději vůbec nezmínil.

Jenže zatímco tento někdejší středobod Obamovy diplomacie, za niž v roce 2009 dostal předem Nobelovu cenu míru, skončil fiaskem, Netanjahu a Abbás mohou být spokojení. Izraelská vláda dál dostává americkou zbrojní pomoc za tři miliardy dolarů ročně. Usazuje na území, které Izraeli nepatří, další tisíce osadníků, takže Netanjahuova vláda svorně funguje dál. Navíc nemusí židovský stát za okupaci Arabů příliš platit, protože stamiliony dolarů a eur posílají Palestincům EU, OSN i řada jednotlivých vlád. A kdo izraelský přístup kritizuje, může se těšit na osvědčenou nálepku antisemity či promuslimského levičáka.

Abbás mezitím dál přesvědčuje celý svět, že za veškeré palestinské neduhy může Izrael, a protože ho Západ považuje za „muže míru a stability“, nikdo už nepřipomíná legendární palestinskou korupci ani fakt, že prezident už několik let přesluhuje na základě vlastního dekretu a bez jakéhokoli demokratického mandátu. EU se obtížně vzpamatovává z vlastní hospodářské krize, každý měsíc se ale chlubí, kolik milionů eur poslala na platy palestinských vládních zaměstnanců – i těch, kteří v Gaze sedí už několik let doma s rukama v klíně, protože tamní státní správu dosud drželi pevně v rukou konkurenti z Hamásu.

Proč by tedy měl izraelský a palestinský establishment chtít něco měnit, když jim současná situace zcela vyhovuje? O touze po míru a kompromisu je přece daleko výhodnější jenom mluvit.

Počet příspěvků: 4, poslední 18.6.2014 08:03 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.