V médiích se často opakují názory vědců, že vědu by měli řídit především oni sami, zejména ti praví, úspěšní v základním výzkumu. Naposledy to na stránkách ČESKÉ POZICE hezky shrnul Petr Šebo v článku o strýcích, co řídí českou vědu.
Tyto názory svědčí o tom, že jejich zastánci, vesměs teoretici přírodních věd, jsou dočista nepolíbeni jakýmkoli širším, například politologickým či filozofickým vzděláním, že nechápou principy fungování demokracie, že je jim zhusta cizí (a nepříjemné) ekonomické uvažování, že dokonce nechápou základní pravidla diskuse a velmi snadno přeskakují od kritiky ad rem (co je špatně) ke kritice ad personam (jsou to strýci) a – což je nejsmutnější – že se neobtěžují najít si o diskutovaném tématu alespoň základní mezinárodní srovnání.
Myslet si, že určité skupině populace (vědcům) by peníze daňových poplatníků (tedy peníze převážně jiných skupin populace) měli přidělovat sami příjemci (vědci), je perverze z hlediska fungování demokratického státu tak triviální, že je s podivem, s jak povýšenou samozřejmostí ji mohou i jinak inteligentní lidé zastávat.
Schopnost úspěšně pipetovat automaticky nekvalifikuje člověka k moudrým rozhodnutím v jiných oblastech, například v politiceDalší rozšířený omyl je domnívat se, že schopnost úspěšně pipetovat automaticky kvalifikuje člověka k moudrým rozhodnutím v jiných oblastech, například v politice. Jedna vážená kolegyně mi nedávno napsala, že chce v Senátu působit jako „nezávislý odborník“. Přitom je odbornicí na kmenové buňky. Toto nyní v Senátu opravdu potřebují?
Poradní rada vlády pro výzkum vůbec neřeší vědecké otázky. Proč by ji tedy měli tvořit špičkoví vědci? Co je to za nesmysl? Vždyť by to bylo plýtvání jejich potenciálem na nesprávném místě! Nechť jsou to spíše lidé tíhnoucí k systémovému myšlení v sociální, ekonomické a politické oblasti, případně jedinci s vytříbenou schopností hájit dlouhodobé zájmy země a její prosperitu namísto partikulárních zájmů určité skupiny vědců. Jejich vědecký kredit v jakési úzké oblasti nemusí být kdovíjaký, stačí, když bude dostatečný k tomu, aby poznali, kde je ve vědě excelence, a byli schopni nastavit pravidla k co nejúčelnějšímu rozdělení podpory, již stát vědě poskytuje.
Jeden z našich nejvýznamnějších literárních kritiků F. X. Šalda zastával názor, že kritik nemusí sám umět to, co kritizuje. On musí být expertem na kritizování, nikoli mistrem v tvorbě toho, co je kritizováno. V umění je vlastní tvorba u kritiků často dokonce na překážku jejich objektivitě, biasem. Já spolehlivě poznám špičkového houslistu a troufám si říci, že bych s čistým svědomím mohl sedět v porotě houslové soutěže přesto, že jsem housle nikdy nedržel pod bradou. Ale per analogiam to může být i naopak: houslista coby špatný kritik.
Politické, nikoli vědecké rozhodnutí
Se smutnou pýchou vědců souvisí i základní neschopnost mnohých pochopit, že mezi přírodními a normativními zákony je zásadní rozdíl. Zatímco na pochopení, případně objevování těch prvních musíte být skutečně pravým vědcem, nejlépe přírodním a nejlépe v základním výzkumu, k pochopení či utváření těch druhých kromě jistého vzdělání (jehož se mnohým přírodovědcům dnes bohužel pohříchu nedostává) stačí často určitý profil osobnosti, talent, sociální cit, empatie a vůbec zdatnosti, jež redukcionistická věda prakticky nedokáže uchopit.
Existují geniální vědci, kteří si nedovedou ani koupit jízdenku do Chrastavy či vyplnit složenku na poště. Těm lze svěřit papír a tužku, někdy možná i laboratoř, nikoli však manažerskou zodpovědnost v nějakém podniku či nedejbože ve státní správě. Rozhodnutí o tom, kolik peněz do kterých oblastí vědy má stát nasměrovat, je řešením otázky převážně politické, nikoli vědecké! Proto to nedorozumění.
Vládní rady pro výzkum mají pouze poradní status, „výkonní“ jsou prakticky všude politici, většinou vzešlí z voleb, a „sběratelé funkcí“Je pravdou, že v různých s námi srovnatelných zemích jsou ve státních radách pro vědu rovněž vědci. Ale právě proto mají vždy status pouze poradní, nikoli výkonný. Výkonní jsou prakticky všude politici, většinou vzešlí z voleb, a „sběratelé funkcí“. Ti se totiž k řízení a k rozdělování peněz daleko lépe hodí, mívají přehled, podléhají veřejné kontrole – a hlavně, mají k tomu mandát, což se o lidech, již si nevysloužili ostruhy jinak než v základním výzkumu a jsou příjemci těchto peněz, říci nedá.
Česká Rada pro vědu, výzkum a inovace je přese všechny pochyby hlasem poradním, nikoli výkonným. Rozhodnutí je nakonec na vládě. I tak je směsicí zodpovědnosti poradní a rudimentárně i zákonodárné a výkonné (navrhuje pravidla). Již proto je v pořádku, že i personálně je směsicí představitelů sféry vědecké, podnikatelské a manažerské. Co je na tom špatně?
Nyní k mezinárodnímu srovnání. Za všechna vezměme Rakousko, jež je nám nejblíže geograficky, mentálně (ostatně byli jsme jeden stát), demograficky i velikostí. Tam vědu řídí ministerstvo pro vědu a výzkum. Rakouská rada pro vědu a výzkum je poradním orgánem tohoto ministerstva. Pokud jde o složení „strýců“, je následující:
- Předseda je germanista, teolog a letitý funkcionář (Petr Šebo by řekl „sběratel funkcí“).
- Místopředseda je politolog, bývalý děkan.
- Druhý místopředseda je technik, odborník na elasticitu, prorektor Technické univerzity.
- Cytopatolog, od poloviny 80. let akademický a jiný funkcionář.
- Astrofyzik.
- Průmyslník, manažer firmy Alcatel.
- Fyzikální chemička.
- Sociolog, filozof práva.
- Muzikoložka, děkanka College.
- Inženýrka v oboru životního prostředí, funkcionářka na různých, i politických, úrovních.
- Odborník na: a) biologii; b) chemii; c) fyziku; d) filozofii (sic!).
- Psycholožka.
Někdo by řekl, že je to se seznamem našich strýců jako přes kopírák. Já říkám, nikoli: u nás je více zastoupen čistý základní výzkum. Mimochodem – je opravdu právě v tomto zakopán pes, jak se někteří rozčilení akademici bláhově domnívají? Není problém trochu jinde? Já vím, pocit, že my, kteří víme, jak to má být, bychom měli mít dostatečnou pravomoc a „klid na práci“, abychom to mohli uskutečnit, je neodbytný a myšlenka je to logická a svůdná. Bohužel nikoliv však demokratická.