Dva nejmenovaní poslanci interpelovali ve věci jedné trafiky ministra financí. Šlo o případ pana Vojty, který podle jejich mínění měl trafiku dostat, ale úřady ji přidělily dobře situovanému občanu Babákovi.
Celou kauzu jsme zaznamenali podrobněji:
V Tišnově se 5. března uprázdnila úmrtím občana Pokorného trafika. O tu se ucházel mimo jiné též invalida, občan Vincenc Vojta. Jelikož se však zmíněnému ztratily přiložené invalidní doklady a nebylo mu možno zaopatřit si dosud duplikáty, zadalo finanční ředitelství v Brně trafiku dobře situovanému obchodníku, občanu Babákovi v Tišnově. Tímto rozhodnutím byl invalida Vojta neobyčejně poškozen a sklíčen, píše se v interpelaci.
Dotaz ministrovi financí kvůli nesprávnému zadávání trafik odeslali poslanci 23. července. Tázali se ministra, je-li mu tento případ nesociálního počínání finančního ředitelství v Brně znám a je-li ministr ochoten nařídit mu, aby byla uvedená trafika ihned udělena invalidu Vincenci Vojtovi, který má na ni jistě v prvé řadě nárok.
Ministr odpověděl – poněkud se zpožděním, ale přece – 28. srpna takto: Dotaz se stal bezpředmětným, poněvadž trafika v Tišnově byla uvedeným ředitelstvím již 28. července Vincenci Vojtovi prozatímně propůjčena.
K výtce nesociálního počínání finančního ředitelství v Brně podotknul: Podle platných ustanovení je povinností finanční stráže, jakmile se dozví o uprázdnění tabákové prodejny, postarat se bezodkladně o prozatímní další obstarávání prodeje tabáku; při tom se samozřejmě musí jednat bez jakéhokoli dlouhého šetření o nárocích jednotlivých osob, jež by se snad o prodejnu chtěly ucházet, a svěřit prozatímní další vedení tomu, kdo je první po ruce; buď příslušníkům rodiny dosavadního trafikanta, a není-li jich, tedy některému z nejbližších sousedů, disponujícímu vhodnou místností.
Trafika v Tišnově, uprázdněná úmrtím trafikantovým 5. března, byla druhého dne předána k prozatímnímu obstarávání Janu Babákovi, jenž hned v sousedství disponoval vhodnou místností.
Nato bylo vypsáno veřejnou vyhláškou řízení k obsazení této trafiky a ze čtyř přihlásivších se uchazečů ve stanovené lhůtě byl ve zprávě finanční stráže označen jako nejpotřebnější Vincenc Vojta; jemu však nemohla být na základě provedeného řízení trafika propůjčena, poněvadž nepodal předepsaný průkaz o tom, že mu byly vojenskými úřady přiřknuty zaopatřovací požitky jako válečnému invalidovi. Teprve když Čs. doplňovací velitelství v Brně potvrdilo, že Vojta byl uznán ze 75 procent neschopným ku svému povolání, byla mu trafika 28. července na základě provedeného řízení provizorně zadána.
Tak to byl příběh z dob, kdy ještě trafika bývala trafikou a ministr financí odpovídal na otázky, na něž byl tázán. Našli jsme ho v záznamech ze zasedání Národního shromáždění československého z roku 1919. K dnešní realitě má hodně daleko. Narazili jsme na něj ne tak zcela náhodou, když jsme v novoročním klidu – brutálně přerušeném amnestií pana prezidenta – rozjímali nad posunem významu kdysi celkem bohulibého institutu nazývaného trafika.
Wikipedie o trafikách
Trafika (z italského traficco, obchod) je v původním smyslu slova malá prodejna tabáku, cigaret, doutníků, zápalek a dalších kuřáckých potřeb. Termín se používá pouze v oblasti bývalého Rakouska-Uherska. Už císař Josef II. rozhodl, aby se prodejny tabáku, který byl v Rakousku státním monopolem, přednostně přidělovaly válečným invalidům za prokázané služby v boji. Jednalo se vlastně o jistou formu státem prováděné hmotné kompenzace za ztrátu nohy, ruky či jiné utrpěné fyzické újmy apod. Po první světové válce se tato praxe udržela i v nástupnických zemích včetně Československa.
Vraťme se do roku 1919 a všímejme si především tehdejší důkladnosti a respektu k předpisům. Bez lejstra se – stejně jako v době c. a k. mocnářství – v čerstvě zrozené republice nepořídilo nic, natožpak udělení trafiky.
- Válečný invalida Vojta má na svou trafiku nepochybně „kvalifikaci“, respektive nárok, invalidní doklady však ztratil, duplikáty nemá, a tak úřady hned druhý den (!) prozatímně přiklepnou tabákovou prodejnu tomu, kdo je v duchu norem „první po ruce“. V našem případě dobře situovanému občanu Babákovi. „O prozatímní další obstarávání prodeje tabáku“ se totiž stát podle platných ustanovení musí postarat bezodkladně.
- Posléze – podle práva i zdravého rozumu – je vypsáno řízení k obsazení trafiky, z něhož vítězně vychází zřejmě nejoprávněnější vítěz.
- Avšak teprve poté, co jiný úřad, Čs. doplňovací velitelství, potvrdí Vojtovu 75procentní invaliditu, dostává dotyčný trafiku k užívání.
- A pozor, k užívání jen provizornímu, definitivně obchod do pronájmu získává, teprve až když má duplikát průkazu fyzicky v ruce.
Může nám to připadat jako spousta byrokracie, zabralo to několik měsíců, nicméně se zdá, že v přidělování trafik tenkrát panoval pořádek. Ale obraťme list.
Trafiky už nejsou, co bývaly
Kdyby na to existovaly přístroje a úřad, mohla by se měřit duchovní invalidita našich současných trafikantů
Jak jsme na tom dnes? Slovu trafika se dostalo smyslu pejorativního, signalizuje něco nekalého, korupčního. Máme politické trafikanty, kam se podíváme. Systém funguje na principu „ty posloužíš, já posloužím“.
Jaká je potřebná kvalifikace trafikanta? Musíte se osvědčit v politickém boji pod praporem správné strany, který bývá hodně špinavý, ale o končetiny v něm většinou nepřijdete, leda o dobrou pověst. Možná, kdyby na to existovaly přístroje a úřad, mohla by se měřit duchovní invalidita současných trafikantů a příslušné politické doplňovací velitelství dávalo by na ni potvrzení.
Na obsazení politické trafiky se výběrové řízení nevypisuje (nebo je předem jasné, kdo vyhraje), a přestože obsazení trafiky příslušným trafikantem mnohdy pobuřuje troufalostí až cynismem, zodpovědný úřad či ministr se neobtěžuje něco vysvětlovat. Zasloužilý politický vysloužilec je instalován. Úřaduje. Inkasuje rentu z veřejných peněz a je v podstatě nepostižitelný. Na dotazy neodpovídá a za rohem si „vysmátý“ mne ruce. Kdo z politických invalidů by nechtěl být trafikantem?
Odpůrci kouření a tabáku namítnou, že někdejší trafiky, v nichž seděli a s glejtem u hlavy prodávali cigarety váleční hrdinové, byly geniálním nápadem státu, jak plíživě, ale s jistotou šířit „nástroj ďáblův“. Zároveň je ale třeba dodat, že stát těmto lidem něco vracel za odvedené služby.
Nenastal však právě nyní čas vrátit tradičnímu institutu původní význam, jen malinko modifikovaný na současnost? Nevyšlo by daňové poplatníky laciněji, kdyby vysloužilí invalidní politici, kteří během perných let (a někdy i desetiletí) přišli o reputaci a nakonec i o „flek“, dostali za své služby lidu jako kompenzaci poctivou, pěkně vymalovanou trafiku? A tam by – s licencí na viditelném místě – v potu tváře prodávali stará dobrá cigára...