Existují lidé spořiví a méně spořiví. Někteří mají spořivost v genech, jiní mají naopak zakódovánu lásku k utrácení. Všichni by však měli mít povědomost o tom, proč spořit. A tato povědomost by se měla pěstovat již od útlého věku.
Děti samozřejmě nelze zatěžovat nějakou teorií o investování. Ve věku, kdy inkasují první kapesné, by však rodiče měli začít s vysvětlováním, že jediná možnost, jak naložit s nabytou hotovostí, není okamžitý nákup čehosi „naprosto potřebného“.
Prvotní tedy je, naučit dítko rozlišovat mezi spotřebou a spořením, nebo mnohem lépe, mezi spotřebou a odloženou spotřebou. Nicméně vysvětlení je jedna věc a praktický příklad věc druhá. A mnohem účinnější.
Učení příkladem?
Rodiče často předávají dětem kapesné a tím jejich „úloha“ končí. Pokud však ratolesti nevychovávají i ve směru jejich útrat, velká část „výchovy k hospodaření“ se ztrácí.
Pokud si syn či dcera na něco dlouhodobě spoří, je vhodnou motivací určité zhodnocení těchto úsporPokud si syn či dcera na něco dlouhodobě spoří (motorka, počítač nebo jiná záležitost dlouhodobé spotřeby), je vhodnou motivací určité zhodnocení těchto úspor. V současné době však zhodnocení na spořicích účtech příliš nemotivuje. Proto je mnohem efektivnější vyloučit zatím ze spoření externí instituce a zaměřit se na možnosti doma. Proč by si děti nemohly ukládat peníze u svých rodičů? Tato varianta přináší hned několik výhod.
Rodiče mohou jednoduše dítko motivovat ke spoření pomocí nastavení úroku (nebo zjednodušeně odměny za úložku). Konstrukce musí být ale maximálně jednoduchá.
Vše může fungovat jako určitá forma hry, zejména pokud ještě jde o žáka či žákyni základní školy. Hry, která dobře rozvíjí matematické myšlení a logické uvažování. Hry, při níž si také rodiče mohou ujasnit některé matematické zákonitosti i to, jak může zprvu nevýznamný úrok narůstat. Navíc, v rodinách už bývá počítač, a pokud jsou rodiče trochu počítačově gramotní, udělají tabulku v excelu. Počítač pak nemusí sloužit jen k hrám.
Neztratit důvěru
Pomáhá to navíc komunikaci v rodině. Ratolest může s rodiči své záměry projednávat, diskutovat jak objekt spoření, tak časový horizont a reálnost svých představ. Navíc může být mnohem více vtaženo do rodinných investičních akcí. Pokud se například jedná o koupi nového auta a rodinný rozpočet je napjatý, může se mládež účastnit i tím, že poskytne své úspory jako termínovaný vklad pro takový záměr. I když to může být pár stokorun, pocit sounáležitosti je k nezaplacení.
Samozřejmě je nutné dodržovat určitá pravidla. Především by rodiče měli být vždy solventní. To je naprosto klíčová věc. Tím není řečeno, že během minuty musejí být schopni vyplatit určitý naspořený obnos. Dítko by mělo avizovat předem své záměry, stejně tak rodiče, pokud se rodinný rozpočet dostane do problémů, komunikovat otevřeně. Ztráta důvěry plodí nevyčíslitelné ztráty a známe to i z klasické ekonomiky. Stačí se jen podívat na současný stav některých zemí eurozóny...
A ještě se na chvilku zastavme u faktoru, na který se často zapomíná, přitom je zásadní. Je to nastavení pravidel a jejich dodržování. Jednou nastavená pravidla by se neměla měnit podle potřeby. I slíbená odměna za spoření (ať již formou úroku či jinak formulovaná) by měla být relativně stálá, přesné simulování ekonomiky, kde jsou změny úroku častým jevem, není v tomto případě podle mého názoru vhodné. Nicméně pokud už je něco nastaveno vyloženě špatně (dítě není motivováno spořit nebo naopak nic si nekoupí), je změna nutná.
Úvěr až později
Skutečně mi o něco lepší obraz nové televize vyváží to, že už si kvůli splátkám nebudu moci dovolit jít každý pátek s kamarády na pivo?Půjčovat svým potomkům z rodinného rozpočtu je možné, ale preferoval bych spíše pozdější, rozhodně „náctiletý“ věk. V české společnosti je poměrně rozšířen názor, že úrok je mezi přáteli či rodinou něco nemravného a bezcitného. Zvláště u dětí je ale opak pravdou. Největší škody v přístupu k financím způsobí přístup, kdy rodič poskytne bezúročnou půjčku a ve finále rezignuje na její splacení bez jakéhokoli postihu. Procitnutí, že v reálném životě to funguje podstatně tvrději, je pak pro mladého člověka drahé a frustrující. A často je takové překvapení drahé i pro rodiče.
Půjčka na úrok od rodičů musí být řádně prodiskutována, musí být jasné, že nejde o nějaké obohacení maminky s tatínkem, ale o simulaci reálného života. Celá transakce musí být potomky brána jako hra na život, jinak není možné půjčovat.
Půjčka není věc, která je a priori špatná. Co však musí být každému jasné dříve, než bude dospělý, a bude samostatně hospodařit, je fakt, že přínos (zvýšení životní úrovně) plynoucí z koupě věci či služby zcela určitě převyšuje pokles životní úrovně po dobu splácení. Tedy například musí být zřejmá odpověď na otázku: Skutečně mi o něco lepší obraz nové televize vyváží to, že už si kvůli splátkám nebudu moci celý rok dovolit jít každý týden v pátek s kamarády na pivo?
A co investice?
Jak se teenager blíží dospělosti, měl by chápat, že při správě svých financí může používat i jiné instrumenty než vklady. Tady už jsou možnosti „rodinné simulace“ velmi omezeny, jediným (ale velmi dobrým) příkladem, který znám, je vklad úspor do rodinné firmy. Opět je to o tom, že rodiče umožňují tento „kapitálový vstup“ od potomka, i když ho třeba vůbec nepotřebují. Ale znovu je to něco, co na jednu stranu utuží rodinné vztahy, na stranu druhou umožní pochopení faktu, že peníze nemusí pracovat všude stejně a hodnota výnosu může být proměnlivá.
Na tu většinu, která nedisponuje možnostmi rodinného byznysu, zbývá vysvětlování. Vysvětlování vztahu mezi rizikem a výnosem, a že ne vše, co se zlatě třpytí a je zdánlivě na dosah, musí být terno. Problém je, že v tomto tématu nebývají silní ani rodiče. A zde si myslím, je zřejmý deficit vzdělávacího systému, kdy žáci dokážou spočítat obvod kružnice vepsané, což jim v životě povětšinou bude nanic, ale porovnat mezi sebou jednotlivé investice a půjčky nezvládnou. A život je přitom více o penězích, než o kružnicích. Ať se nám to líbí nebo ne.