Stovky mrtvých, desítky tisíc civilistů na útěku a paralyzované mírové rozhovory v Ženevě. Takové jsou dosavadní důsledky postupu syrské armády v oblasti dvoumilionového Aleppa, jehož velké části donedávna pevně drželi v rukou rebelové. „Před válkou bylo Aleppo jedním z největších měst Levanty a bylo hospodářským srdcem Sýrie,“ připomněl v minulém týdnu britský bezpečnostní expert Luke Coffey. „Jeho získání zpět pod vládní kontrolu - bez ohledu na rozsah zkázy města a na cenu takového tažení - by bylo zvratem v celé válce,“ dodal s tím, že v případě vojenského úspěchu by se Asadovi lidé nejspíš už ani nevraceli k jednacímu stolu do Ženevy - tamní rozhovory byly před pár dny přerušeny, sotva začaly, a jejich obnovení je plánováno na konec února.
Průlom se syrskému režimu podařil až poté, co se na jeho straně po šíitských milicích z Libanonu, ale i například z Pákistánu nebo z Afghánistánu a po íránských instruktorech do tažení zapojilo také ruské letectvo. Aktivnější jsou i kurdské milice, které mají de facto stejný cíl jako vládní síly - Kurdové v uplynulých dnech na několika místech vytlačili islamistické rebely, kteří se s tichou podporou Západu a neskrývanou asistencí arabských režimů snažili o Asadovo svržení.
Dojde na příměří?
Nikdo z aktérů se přitom netají tím, že u Aleppa nejde jen o kontrolu pár set čtverečních kilometrů. Moskva v minulém týdnu diplomatickými kanály navrhla všeobecné příměří, počínající prvním březnem, což by však podle kritiků znamenalo, že Asad by měl ještě skoro tři týdny na pokračování - zatím úspěšné - ofenzivy.
Rozhodující aktéři dosud vyvolávali spíš pesimismus. Už vůbec nijak se netají tím, že jim v Sýrii jde především o jejich vlastní zájmy. |
Z mnichovského dějiště právě skončivší bezpečnostní konference však mezitím ve čtvrtek večer přišel návrh na vyhlášení klidu zbraní už do týdne. Plán, na němž se prý jednomyslně shodli hlavní hráči jako USA, Rusko a Írán, předpokládá zastavení bojů na frontě mezi provládními silami a rebely, výjimkou mají být akce proti Islámskému státu (IS) i vůči Frontě an-Nusrá.
Součástí příměří má být i shazování humanitárního materiálu obléhaným civilistům, na němž se mají podílet i Rusové. „Každý s tím souhlasil,“ prohlásil v bavorské metropoli americký ministr zahraničí John Kerry. „Zatím však máme pouze slova na papíře. To, co je potřeba, jsou skutečné kroky v následujících dnech.“
Dosud totiž rozhodující aktéři vyvolávali spíš pesimismus. Už vůbec nijak se netají tím, že jim v Sýrii jde především o jejich vlastní zájmy. Saúdská Arábie se například nabídla, že vznikne-li mezinárodní koalice k nasazení v Sýrii, sama tam vyšle své jednotky. „Diskutuje se o vyslání pozemních sil nebo speciálních jednotek, které by v Sýrii působily v rámci Američany vedené mezinárodní koalice proti Islámskému státu,“ prohlásil před týdnem saúdskoarabský ministr zahraničí Ádil al-Džubajr. „Pokud by na to došlo, Saúdská Arábie je připravena poskytnout zvláštní jednotky,“ prohlásil - a zanedlouho se podobně nabídl i Bahrajn.
Co se přitom týká celkového přístupu monarchie, vlivný novinář a mediální poradce saúdskoarabského režimu Džamál Chášokdží pohnutky Rijádu vyjádřil velmi výstižně. „Odpovědností Saúdské Arábie je chránit svoji národní bezpečnost, na niž by rusko-íránské vítězství v Sýrii mělo neblahé dopady. Naštěstí Turecko - další důležitý regionální hráč - tyto obavy sdílí, protože rusko-íránské vítězství by vedlo k trvalé přítomnosti těchto dvou států za jižní hranicí Turecka a umožnilo by zřejmě vznik kurdského státu nebo rozšíření sféry vlivu.“
Vrchní velitel íránských revolučních gard Mohammad Alí Džafarí prohlásil, že saúdskoarabská invaze v Sýrii by byla „sebevraždou“. |
Z Teheránu zatím na saúdskoarabské plány přišly spíše ironizující poznámky. Vrchní velitel íránských revolučních gard Mohammad Alí Džafarí prohlásil, že saúdskoarabská invaze v Sýrii by byla „sebevraždou“. Analytický server al-Monitor citoval nejmenovaný íránský vojenský zdroj, podle něhož jde o „vtip“. „Pokud tam chtějí jít, budiž, ale z vojenského hlediska to pro zemi, která už čelí porážce v jiné válce, a to v Jemenu, nebude vůbec jednoduché.“
Saúdové podle Teheránu pod záminkou boje proti IS chtějí na syrských bojištích nahradit protiasadovské rebely, kteří selhávají. Jak ale Teherán vysvětluje nasazení svých vlastních důstojníků na syrských i iráckých bojištích? Rovněž ochranou svých vlastních zájmů a národní bezpečnosti. „Šli tam bojovat proti nepříteli, protože kdyby nešli tam, nepřítel by došel až do naší země,“ citovala íránská média nejvyššího vůdce země ajatolláha Chameneího. „Pokud by nepřátelé nebyli zastaveni, museli bychom se proti nim bránit v Kermánšáhu nebo v Hamadánu,“ zmínil Chameneí oblasti západního Íránu. Nepřáteli íránské vedení míní různé sunnitské džihádistické skupiny, Islámský stát i jiné povstalecké frakce, z jejichž řad čas od času zaznívají ostře protišíitské výroky, včetně hrozeb napadení Íránu. Média napojená na íránské bezpečnostní složky už také válku v Sýrii začínají stále častěji nazývat „posvátná obrana“, což je odkaz na irácko-íránskou válku v 80. letech, kdy režim Saddáma Husajna s podporou Východu, Západu i arabských států bojoval proti Chomejního šíitské teokracii, na jejíž straně tehdy jako jediná byla právě Sýrie.
Boj o tureckou hranici
Zatím se tedy na turecké hranici hromadí tisíce Syřanů prchajících před rusko-syrskou ofenzivou. Právě v této části Sýrie přitom Moskva zjevně se svými plány nekončí. „Kreml nevěří, že kampaň proti IS nebo jiným teroristickým skupinám, ale ani příměří nemohou uspět, pokud se nepodaří uzavřít turecko-syrskou hranici,“ napsal přední ruský analytik a ředitel moskevského Institutu orientálních studií Vitalij Naumkin. „Do Sýrie tudy proudí zahraniční džihádisté, zbraně a zboží, na druhou stranu odchází pašovaná ropa,“ dodal Naumkin.
A protože turecké transportní trasy jsou životně důležité pro Západem, Ankarou a Saúdy podporovanou opozici, lze předpokládat, že šlo o další velmi třaskavé téma i na víkendové konferenci v Mnichově.
