O lidech, kteří ničí idylu moderní informační společnosti

Úplné pokrytí je snem milovníků moderních technologií i šlágr reklamních přestávek. Ženy s notebookem na pláži či muži pracující na terasách golfových klubů ztělesňují představu o „moderní“ práci nevázané na zatuchlé kanceláře. Teenageři s mobilem a batolata hrající si s tablety jsou symboly nových, nastupujících generací...

To, co velká většina vnímá jako předzvěst skvělých bezdrátových zítřků, představuje pro jiné skutečné trauma. Jedince, kteří údajně trpí přecitlivělostí na elektromagnetické vlny, vyhání dnešní svět do nedobrovolného exilu a izolace.

Po stopách jejich životních příběhů se vydala rakouská režisérka Anna Katharina Wohlgenanntová. Svůj snímek Neviditelné vlny přijela začátkem března v rámci festivalu dokumentárních filmů Jeden svět představit i českému publiku.

ČESKÁ POZICE: Co vás přimělo k natočení filmu o lidech, kteří si stěžují na vzácnou, ale velmi nepříjemnou přecitlivělost na elektromagnetické vlny?

WOHLGENANNTOVÁ: Základem bylo sebekritické pozorování mého vlastního konzumního chování. Jednoduše jsem zjistila, že jsem si velmi silně zvykla na pocit být neustále ve spojení se světem a téměř jsem vypouštěla chvíle odpočinku. Smartphony a Wi-Fi to jednoduše umožňují. I v práci jsem měla ten pocit, že musím být stále dosažitelná, že je to důležité. Když jsem náhodou nebyla na příjmu, cítila jsem velký neklid a stres. Samotnou mě to štvalo a chtěla jsem tomu celému přijít na kloub. Do té míry, že jsem se začala zabývat i fyzikálními fenomény, které za tím stojí, a hodně jsem četla. Bylo to pro mě všechno hrozně fascinující a zajímavé, ale také zcela abstraktní.

Jako filmařka jsem si hned řekla, že by mě o tom bavilo natáčet. Na vytváření dokumentů mě ale baví osudy lidí. Zajímá mě, co s námi dělá okolí, ve kterém žijeme. Mým cílem tedy nebyl naučný snímek o elektromagnetických vlnách. Když jsem se tématem zabývala dále, narazila jsem na fenomén elektromagnetické hypersenzibility. To mě úplně strhlo, z různých důvodů. Obraz nemoci, která lidi zcela vyřadí ze společnosti a izoluje. Mým hlavním cílem bylo ukázat, jak může život v dnešním světě vypadat, když někdo tyto technologie nesnáší. Proč musí pryč a jak se zmenší jeho akční rádius.

ČESKÁ POZICE: Jaký byl první člověk s touto poruchou, kterého jste potkala?

WOHLGENANNTOVÁ: Byl to Švéd Andreas Eriksson, na kterého jsem narazila zcela náhodou. Měl v roce 2008 výstavu ve Vídni v Muzejní čtvrti. Našla jsem její katalog, kde bylo úplně na konci textu uvedeno, že trpí elektromagnetickou hypersenzitivitou. Tehdy jsem ten pojem viděla úplně poprvé. Přišlo mi to hrozné. Navázala jsem s ním kontakt prostřednictvím dopisů. To bylo samo o sobě zvláštní – lidé už si dnes dopisy neposílají. Chodila jsem řádně na poštu, čekala na odpovědi.

ČESKÁ POZICE: Už při sledování filmu mě napadlo, že asi nebylo jednoduché tyto lidi oslovit. Jak jste vůbec protagonisty do svého filmu našla?

WOHLGENANNTOVÁ: Němku Clarissu jsem poznala díky občanské iniciativě, která pomáhá lidem zasaženým touto poruchou a zasazuje se o vytváření bílých zón, míst, na kterých není žádné nebo jen slabé záření. U Sosthena to bylo podobné, poznala jsem ho přes francouzskou občanskou iniciativu, a Američanku, která ve filmu vystupuje, jsem našla v National Radio Quiet Zone (rozlehlé území v USA, kde je z vědeckých a vojenských důvodů zakázané vysílání elektromagnetických vln – pozn. red.).

ČESKÁ POZICE: Byli tito lidé vstřícní, vítali, že o nich někdo chce natočit film?

WOHLGENANNTOVÁ: Například Clarissa skutečně potřebovala čas, aby si ke mně mohla vybudovat důvěru. Bylo to vlastně moc hezké – několikrát jsem se s ní setkala už před natáčením. Zajela jsem k ní a trávila s ní hodně času. I pro mě to byl okamžik prozření. Přenocovala jsem u ní a zažila ten úplně nejlepší spánek. Zjistila jsem, co vlastně znamená být skutečně v klidové zóně. Jasně se to projevuje na kvalitě spánku. Nedí to sice vidět, ale je to tak. Bylo to pro mě velmi dobré i kvůli zpracování tématu.

ČESKÁ POZICE: Ve filmu nápadně chybí v dokumentech jinak obvyklé popisky se jmény postav i míst, kde se jednotlivé scény odehrávají. Proč tomu tak je?

WOHLGENANNTOVÁ: Kvůli ochraně protagonistů. Všichni pochybovali, jestli se mají na snímku podílet. Setkávají se totiž se silnou nedůvěrou, jak ve filmu zmiňuje například Andreas Eriksson. Lidé si myslí, že jsou hypochondři, mají nějaký psychický problém, nebo že jsou blázni. A říci v téhle situaci „Mě se to týká“, je velmi odvážný krok. Proto jsem jména neuvedla. Například pro Clarissu bylo také velmi důležité, aby nebylo úplně jasné, kde teď bydlí.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že to souvisí s pocitem, který někteří ve filmu vyjadřují – že se setkávají s nepřátelstvím, protože tak trochu kazí obecnou idylu moderní informační společnosti?

WOHLGENANNTOVÁ: Ano. Naprosto.

ČESKÁ POZICE: Proč ve vašem filmu nevystupuje žádný odborník, který by tvrzení aktérů podpořil nebo vyvrátil?

WOHLGENANNTOVÁ: Před natáčením i během svých rešerší jsem samozřejmě hovořila s mnoha experty. S fyziky, techniky, lékaři i právníky. Je třeba říci, že k tématu vlivu elektromagnetického záření na zdraví dodnes vzniklo na 19 tisíc studií. Ke každému tvrzení existuje protichůdné, vše lze vidět tak nebo onak. Nakonec pro mě bylo téměř nemožné se rozhodnout, komu dát slovo.

Je za tím tolik sporů, konfliktů zájmů, hospodářských a vědeckých vlivů. Nabralo by to takový směr, že bych musela natočit ještě jeden film o lobbismu, o tom, jak se dnes dělá věda, že ji dnes už prakticky není možné dělat nezávisle na ekonomických zájmech. Že už vlastně žádná svobodná věda neexistuje.

Já jsem se ale chtěla soustředit na lidi a jejich osudy. Proto jsem se rozhodla udělat to bez expertů. Samozřejmě jsem sama pochybovala, jestli to je správné. Ale nechtěla jsem vědcům dávat prostor, aby protagonisty legitimovali, dávali jim dobrozdání, že mluví pravdu. Chtěla jsem, aby aktéři mluvili za sebe a stáli si za svým. Té potřebě ale rozumím – lidé mají po zhlédnutí filmu mnoho otázek. Mnohé si pak můžou dohledat sami. Film může sloužit jako motivace, impulz k tomu, aby o věcech dále přemýšleli.

ČESKÁ POZICE: Hovořila jste o tom, že o elektromagnetické hypersenzibilitě existuje řada studií. Dá se tedy říci, že vědecká komunita existenci fenoménu uznává, je považován za jednoznačně prokázaný?

WOHLGENANNTOVÁ: Ještě ne, zatím to ani není možné, protože se nové technologie nepoužívají tak dlouho. Například ve výzkumu rakoviny je na potvrzení hypotéz potřeba třicet let. A mobilní telefony a bezdrátové sítě zdaleka tak dlouho neexistují. Dlouhodobé účinky jsou zkrátka zatím neznámé.

Již dnes nicméně mnoho lékařů jasně říká, že je třeba dávat pozor u dětí, nevystavovat je tomu příliš brzy. Například ve Francii jsou v mateřských a tuším i na základních školách zakázány Wi-Fi. I Mezinárodní zdravotnická organizace označila elektromagnetické vlny za potenciálně rakovinotvorné. Zkrátka existují náznaky, že bychom to neměli brát tak úplně na lehkou váhu. Ale úplně jistí si budeme moct být tak za třicet let. Před padesáti lety také nebylo jisté, že cigarety způsobují rakovinu. Dnes to víme.

ČESKÁ POZICE: Je možné odhadnout, kolik lidí v dnešní době údajnou přecitlivělostí na elektromagnetické vlny trpí?

WOHLGENANNTOVÁ: Přesná čísla nemáme. Je to, myslím, také tím, že mnoho případů zůstává neodhaleno. I ze svého okolí znám mnoho lidí, kteří mají pravidelně migrény, ale nenapadne je, že by mohli být elektrohypersenzitivní. Možná mají jen lehkou formu. Je to směs mnoha rozdílných věcí. Například Clarissa je velmi citlivá i na chemické substance. Často se obtíže nedají omezit na jednu příčinu, a proto je to tak těžké.

ČESKÁ POZICE: Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jsou elektrohypersenzitivní, zpravidla odmítají o svých potížích mluvit jako o alergii nebo nemoci. Hovoří spíše o tom, že je „otravuje“ toxické životní prostředí. Dá se jim nějak pomoci?

WOHLGENANNTOVÁ: Těmto lidem bezpochyby prospívá, pokud se co možná nejvíce stáhnou do ústraní. Například Andreas teď žije na venkově a vytvořil si pro sebe skutečně dobré prostředí. Díky tomu, že elektromagnetickým vlnám většinu roku není vystaven, může si občas zajet do města, na chvíli se do něj vrátit. Je možné, aby se s tím člověk rozumně vyrovnal a třeba zažil i určitou desenzibilizaci.

ČESKÁ POZICE: Přicházejí obtíže v určitém věku, mají nějaké spouštěče, konkrétní příčiny?

WOHLGENANNTOVÁ: Je to velmi rozdílné. Například Clarissa měla boreliózu a oslabený imunitní systém. Někteří lidé je začnou pociťovat, protože trpí chronickou nemocí. Sosthene naopak jako inženýr často pracoval s anténami a byl záření po dlouhou dobu velmi silně vystaven. Opakovaně jsem slyšela o tom, že se elektrohypersenzitivními stávají měřící technici nebo lidé, kteří pracují pro mobilní operátory.

ČESKÁ POZICE: Do jaké míry tuto „nemoc“ uznávají pojišťovny, sociální systém? Je možné kvůli ní například odejít do předčasného důchodu? Nebo požadovat příspěvky na ochranné pomůcky, třeba na stavební úpravy v domě?

WOHLGENANNTOVÁ: Je možné si o to zažádat, ale často je to spojeno s velmi dlouhým bojem. Vážně to berou jen někteří lékaři. Mezi lidmi přecitlivělými na elektromagnetické vlny se už ví, na koho se mohou obrátit. Ve Švédsku například jsou tyto obtíže celkem uznávané, ne jako „nemoc“, ale jako určitá intolerance. Andreas teoreticky měl možnost nechat si proplatit náklady na izolační materiály od zdravotní pojišťovny. Ale odmítl tuto proceduru absolvovat. Má tu výhodu, že si to mohl dovolit, protože jako akademický malíř slušně vydělává.

ČESKÁ POZICE: Někteří lidé, kteří se označují za elektrohypersenzibilní, popisují svoji situaci jako permanentní válečný stav, ve kterém musejí dávat neustálý pozor na hrozby přicházející z okolí. Co by společnost mohla nebo měla dělat, aby jim jejich situaci usnadnila?

WOHLGENANNTOVÁ: Prvním krokem by mělo být vytvoření více klidových míst, která by důsledně byla bez záření. Myslím, že by to pomohlo lidstvu jako celku. Těžké případy přecitlivělostí na elektromagnetické vlny jsou samozřejmě vzácné a nemyslím si, že by z toho byla nějaká velká epidemie. Přesto si myslím, že jejich reakce na všudypřítomnost vln je ve skutečnosti velmi přirozená nebo zdravá.

Myslím si, že by člověk měl mít možnost říci ne. To, že jsme všude na příjmu, znamená i to, že jsme permanentně napojeni na světový trh. Že nemáme žádná svobodná místa, kde by tržní zájmy nedominovaly. A podle mě je důležité, aby taková útočiště existovala.

ČESKÁ POZICE: Někteří přecitlivělí jedinci doufají, že technický pokrok se vyvine tak, že se elektromagnetické záření znovu omezí. Jak jste zmínila, podrobně jste zkoumala i technické aspekty této problematiky. Myslíte si, že je jejich představa reálná?

WOHLGENANNTOVÁ: Obávám se, že je to iluze. Situace se spíš bude zhoršovat. To je i věc, která mě samotnou deprimuje, že je můj film tak bezvýchodný. Že elektrohypersenzibilním lidem nezbývá nic jiného, než se stáhnout do ústraní. Jediné, co hlásám, je, aby se každý silněji zabýval svým vlastním konzumním chováním. Aby občas sám vypnul mobil, možná se vrátil ke komunikaci vedené přes kabely. Skutečně si myslím, že mi jako konzumenti jsme jediní, kdo může vývoji nějak čelit.

ČESKÁ POZICE: Změnila jste na základě setkání s tímto tématem něco ve svém vlastním životě?

WOHLGENANNTOVÁ: Začala jsem dodržovat chvíle odpočinku. Jasně, že bez mobilu to nejde. Ale mám doma internetové připojení přes kabel. Málokdy telefonuji přes mobil, jen v případech, kdy je to nezbytné. Nevedu žádné dlouhé rozhovory. To jsou vědomá rozhodnutí, která jsem udělala. Během natáčení jsem byla dlouhé dny bez připojení. A stále více mi to vyhovovalo.

Anna Katharina Wohlgenanntová (*1982) V letech 2001 až 2007 studovala divadelní, filmovou a mediální vědu ve Vídni a Berlíně. Během studií se podílela na tvorbě scénářů a krátkometrážních filmů. Poté se věnovala rešerším pro dokumentární snímky, působila jako asistentka castingu u filmových a televizních produkcí a částečně také jako filmová publicistka. Je autorkou několika celovečerních dokumentárních snímků.