ČESKÁ POZICE věnovala v posledních týdnech velký prostor potížím, které má třeboňský učitel Martin Rosocha s novou jihočeskou radní pro oblast školství Vítězslavou Baborovou, členkou KSČM. Při čtení komentáře své redakční kolegyně Marie Reslové jsem pak nalezl myšlenku, u které považuji za nutné se zastavit:
- Komunisté by se měli omluvit a zříci se komunismu, aby jim třeboňský učitel mohl odpustit hromady zničených životů.
Možná tato teze ve zkratce ukazuje jednu stránku sporu, který se vede i v celé historiografické obci. Česká společnost se má vyrovnat s komunismem tak, že jej vytěsní z paměti skrze odpuštění. Komunisté se omluví, rozpustí, přestanou být komunisty, aby komunistům mohl odpustit Martin Rosocha, můj soused v ulici a koneckonců já a vlastně všichni. Bude to jakýsi akt celonárodní spásy a mravního obrození.
Mimochodem kořen anglického „salvation“ (spása), pochází od latinského slova „sal“ (sůl) a původní význam se dotýkal funkce soli, která ochraňovala maso před zkažením, rozkladem. Když hovořím o „spáse“ v tomto kontextu, pak tím míním právě tento neteologický originální smysl. To jest ten, kdo chce mermomocí po komunistech omluvy a nejlépe rozpuštění, ten se domnívá, že omluva komunistů napomůže ochraně společnosti před morálním rozkladem v přeneseném smyslu.
Rozdílné perspektivy
Problém je podle mého v perspektivě. Někteří lidé chtějí pokání a omluvu zvenčí, aby mohli odpustit, zapomenout, říci si, co jsme si, to jsme si – hlavně, že jste uznali, vy hrozní komunisté, vinu a nesmějete se nám do obličeje. Nechci daný přístup ironizovat, jak to skvěle provedl třeba Günter Grass ve svém románu Psí roky. V oportunistických postavách Harry Liebenaua a Waltera Materna ztělesnil zběsilou touhu lidí po morálním soudu, očistě, aby vytěsnili své špatné činy z paměti. Chci jen říci, že má perspektiva je jiná.
Zkarikováno do jednoduchosti: spolupachatel nemůže chtít morální omluvu od hlavního strůjce zločinu
Pokud od někoho požaduji omluvu (morální ospravedlnění se) v konkrétní věci, musím být obětí (postiženým) v té konkrétní věci. Nesmím s potenciálním viníkem na této konkrétní věci žádným způsobem participovat. Zkarikováno do jednoduchosti: spolupachatel nemůže chtít morální omluvu od hlavního strůjce zločinu.
Rozumím například tomu, chtěl-li by omluvu od komunistické strany jako celku třeba Vlastimil Třešňák. Nerozumím ale tomu, proč by se měl mně omlouvat jakýkoli komunista ani jakákoli organizace. Neznám totiž nikoho, od něhož bych měl morální oprávnění požadovat omluvu. Jinou věcí je, zda takovou omluvu je ochotna KSČM v rámci niterného očistného procesu dát sama od sebe – to ale od ní těžko mohu požadovat já nebo třeba pan Martin Rosocha.
Obraťme se sami k sobě
Chceme-li uplatňovat mravní radikalismus (a v tom souhlasím, že bychom měli), pak jej musíme obrátit především sami na sebe a zkoumat vlastní vinu (morální) ve vlastní mysli a pomáhat o ni uvažovat svým blízkým. Jinými slovy zabývat se spíše subtilnějšími, ale o to podstatnějšími věcmi. Sice stará, ale stále inspirativní je útlá knížka německého existenciálního filosofa Karla Jasperse Otázka viny – možná bychom do ní měli občas nahlédnout.
Kdo je morálním „viníkem“ (trestněprávní odpovědnost nyní neřešme) například za zplynování židů ve vyhlazovacích táborech? Jen Adolf Hitler, Adolf Eichmann, esesmani, kteří hnali lidi z transportu do plynové komory a někteří další pohlaváři? Nebo také ti, kteří nepomohli skrýt židovskou rodinu před deportací, železničáři, kteří přehazovali výhybky vlaků směr Osvětim, lidé, kteří chodili na manifestace, kteří se dívali, jak odjíždějí transporty a nic neudělali, lidé, kteří šli do práce právě ve chvíli, kdy dítě jejich souseda vešlo do plynové komory?
Tvrdím, že pokud chce morální (nikoli trestněprávní odsouzení konkrétních pachatelů) ospravedlnění za zplynování židů například onen železničář (nebo jiný přihlížející), chce tím za každou cenu pouze odvést pozornost své mysli od toho, co konal on sám. Chce se utvrdit v tom, že on je jiný, že s danou věcí nemá vůbec nic společného.
Kopnout si do komunistů je dnes velmi snadné, ne každý ale kopal do komunistů před více než dvaceti lety
S československým komunismem je to podobné. Pokud někdo chce morální ospravedlnění, musí si být schopen ustát soud vlastního svědomí. Chodil volit? Studoval vysokou školu? Budoval si kariéru? Chodil do průvodů? Vstoupil třeba do Svazu československo-sovětského přátelství? Do komunistické strany? A tak dále.
Nemůže vzniknout žádná pochybnost, že jsem, zatímco Vlastimilu Třešňákovi pálil estébák Josef Kafka prsty, šel spokojeně do práce spolupodílet se na konstituci režimu? Že jsem šel, byť s lhostejností, volit jednotnou kandidátku Národní fronty Čechů a Slováků? Nebo že jsem právě šel na zkoušku z marxismu–leninismu na vysoké škole a odříkával přes noc naučené prefabrikované poučky?
A neplatí to i pro současnou dobu? Nelze říci, že zatímco tepeme komunisty, tak se před očima každý den přeměňuje demokracie v něco jiného? Nebojujeme kýčovité bitvy, abychom si ulevili a kopli si tam, kde můžeme? Kopnout si do komunistů je totiž dnes velmi snadné, ne každý ale kopal do komunistů před více než dvaceti lety.