Václav Klaus se vypsal ze své frustrace protikorupčními aktivisty a byznysmeny, kteří mají tu drzost ho finančně a verbálně nepodporovat – jako to třeba dělá sponzor Klausova institutu, nejbohatší Čech Petr Kellner. Metody Klausovy „polemiky“ si v ničem nezadají s metodami středověkých inkvizitorů.
Bývalý prezident se v textu „Souboj o veřejný prostor nekončí“ staví do role ochránce svobody proti zdivočelým nájezdníkům, které mu ztělesňuje nejmenovaná novinářka. Své oblíbené téma pojímá svými oblíbenými metodami i oblíbenými vyjadřovacími prostředky – dotyčná novinářka je prý nositelkou nebezpečných a revolučních proklamací, která útočí na politiku a zvolené politiky ve jménu nikým nezvolených, „ve většině případů velmi nenevinných, evidentně nealtruistických, ale o své zájmy tvrdě a nemilosrdně bojujících lidí“.
Celou tuto zákeřnou činnost novinářky Václav Klaus bystře identifikoval díky tomu, že autorka článku má u textu fotografii, na níž má triko s nápisem. Ne, poslední věta opravdu není vtip.
Klaus polemizuje s Klausem. Klaus vítězí.
Všech zločinů se nejmenovaná novinářka podle Klause dopustila tím, že věta na jejím triku zní „Dobýváme veřejný prostor“. Jde o exprezidentovu nejtypičtější rétorickou figuru: vymyslím nesmyslnou tezi, vložím ji do úst někomu, s kým se mi chce polemizovat, a vzápětí tuto tezi triumfálně vyvrátím, čímž ještě triumfálněji zvítězím.
Klaus nepolemizuje s nikým jiným než se svými myšlenkovými výplody, které nikomu jinému než právě jemu v reálném světě nepatří
Tato figura ovládá zmíněný text od začátku do konce. Na Klausovy věrné následovníky už roky funguje, proto nemá důvod na ní nic měnit. Jen je třeba si uvědomit, že Klaus nepolemizuje s nikým jiným než se svými myšlenkovými výplody, které nikomu jinému než právě jemu v reálném světě nepatří. (Ve světě Petra Hájka a Adama Bartoše samozřejmě patří rozsáhlému nadplanetárnímu spiknutí, které organizují členové skupiny Bilderberg, Židé, zednáři, Coca Cola, a zesnulý Václav Havel).
Celý text tedy vůbec nic nevypovídá o Klausově „neznámé mladé novinářce“, kterou Klaus jen ověsil smyšlenými smrtelnými hříchy, aby ji rituálně upálil, a očistil tím náš veřejný prostor. Posloužila jen jako personifikace strašlivých nebezpečí, před kterými Klaus tak rád neurčitě varuje, aniž by byl za celé roky schopný říct, kdo a jak konkrétně těmito nebezpečími hrozí.
Další oblíbená Klausova figura, kterou převzal od totalitních režimů, strašících své občany tu kontrarevolucionáři, tu zahraničními špióny, tu Židy. Manipulování mas ve stylu „někdo, koho nemůžete poznat, protože se maskuje, vás chce dnem i nocí zničit. Ale nebojte, jsem tu já, kdo toto odporné spiknutí odhalil, a zachráním vás před ním“. I tohle Klausovi na jeho fanatickou suitu spolehlivě funguje.
Celý text vypovídá jen a jen o Klausovi samotném. A pohled to není nijak veselý.
Malý Klaus a velký Klaus
Zní sympaticky, že na jednom místě liberál v Klausovi říká, že „veřejný prostor nesmí být vlastněn nikým, že musí být kolbištěm nejrůznějších, vzájemně si konkurujících názorů“. Tento malý Klaus uvnitř většího Klause by ale měl panu exprezidentovi také vysvětlit, že pokud velký Klaus hlásá rovnost přístupu do veřejného prostoru všem názorům, nepůsobí dobře, jestliže jiné názory než své automaticky vylučuje.
Je s podivem, že ještě nějaký liberál ve velkém Klausovi přežil i po dvou prezidentských obdobích za sebou
Leč tento souboj liberála v Klausovi se zbytkem Klause má už roky poměrně jasného vítěze. Až je s podivem, že ještě nějaký liberál ve velkém Klausovi přežil i po dvou prezidentských obdobích za sebou.
Klaus autorku nesmyslně obviní, že s někým radikálně bojuje, a má před sebou úkol obvinit ji ještě z toho, proti komu takto bojuje. „Autorka… se snaží dobývat náš veřejný prostor a mne by zajímalo od koho. Vypadá to tak, že si myslí, že ho má v rukou stát (politici a prezident) a že ho mají v rukou korupčníci a bohatí. Tak tomu u nás ale není.“
„Všichni mí nepřátelé“
Na první pohled vypadá nadějně, že Klaus nápad vzešlý ze své hlavy (byť se jej dost nepovedeně snaží indoktrinovat někomu jinému) rovnou označí za nesmysl, ale tato radost by byla předčasná. Exprezident pokračuje se zásadním obviněním, že veřejný prostor „v rukou mají liliově čistí pravdoláskaři, pan Moravec, pan Kraus, pan Fendrych, lidé z Respektu, z Hospodářských novin… Napadlo mě, jestli jsem nezapomněl na pány Bakalu a Babiše, ty své peníze v médiích nepochybně velmi aktivně využívají.“
Po vymezování se vůči zásadním nebezpečím, jako je kuřecí řízek, má exprezident nový objekt, se kterým bude tvrdě bojovat – trička s nápisy
Každý si asi sám vyhodnotí, zda se ho víc dotýkají například změny DPH a omilostnění tunelářů na straně jedné, nebo činnost moderátora diskusního pořadu a několika redaktorů na druhé. Každý si sám vyhodnotí, zda v republice, která prezidentem zvolila Miloše Zemana, mají větší vliv média, která se v redakčních komentářích přiklonila na stranu Karla Schwarzenberga, která upozorňovala na kejkle v „transparentním“ účetnictví v Zemanově štábu, která připomínala aféry z doby opoziční smlouvy a která psala o Zemanových lžích v kampani ještě předtím, než je konstatoval soud; nebo média, která psala, že u Schwarzenbergů se hajluje, která estébákům vydávala inzeráty se slovy, že Schwarzenberg vrátí třetinu republiky sudetským Němcům, a kde vycházely texty s titulkem „Zeman na Hrad!“.
Přestože je text dobře známou přehlídkou všech typicky klausovských sofistických metod, jednu novinku přináší. Po kategorickém vymezování se vůči natolik zásadním nebezpečím, jakými jsou kuřecí řízek, snowboard, džínová bunda, plastová lahev, batůžek nebo zeleninový salát, má bývalý prezident nový objekt, se kterým bude tvrdě bojovat, a důsledně tak obhajovat svobodu nás všech – trička s nápisy.
