Jedním z politických témat diskutovaných v současné době je role prezidenta republiky při jmenování členů vlády. Musí automaticky jmenovat každého, koho designovaný premiér navrhne? To se nezdá být v souladu ani s duchem, ani s literou Ústavy. Prezident by se totiž změnil v pouhého vrchního ceremoniáře, což neodpovídá vážnosti, jaké se těšila loňská přímá volba prezidenta, včetně velmi vzedmutých emocí.
Nadto Ústava nepraví, že prezident jmenuje každého, koho premiér navrhne. Ústava rozumně nechává jistý prostor. A o charakteru a velikosti onoho manévrovacího prostoru jde řeč. Začíná se prosazovat pojetí, že se týká případných zákonných, a zejména ústavních překážek jmenování člena vlády. Že tedy prezident jmenuje jenom ty premiérem navržené kandidáty, u nichž sám osvědčí, že takové překážky nejsou.
A v případě, že prezident nějaké takové překážky shledá, navržené kandidáty prostě nejmenuje. Vzhledem k tomu, že se tyto děje odehrávají na samém vrcholu exekutivy, kde je velmi obtížné stanovovat nějaká kontrolní pravidla a mechanismy, je nejjednodušší spolehnout na kontrolu veřejnou.
Z tohoto pohledu se jeví nejpříhodnějším, aby prezident v takovém případě své důvody zveřejnil. Nemusí se obávat, že by se nejmenovaných kandidátů a jejich práv nějak dotkl, neboť soudy již opakovaně nalezly, že veřejně činné osoby musejí strpět v tomto směru více.
Přátelští teroristé?
Prezidentu Zemanovi se aktuálně naskytla nečekaná příležitost, jak tuto teoretickou při podrobit praktické zkoušce. Podle koaličních dohod by se totiž měl stát ministrem kultury Daniel Herman, který přiznal opakovaný kontakt s Lidovými modžáhedy, radikální skupinou íránských exulantů bojujících proti teheránskému režimu. Ti byli do roku 2009 na seznamu teroristických organizací vedených EU a do roku 2012 na podobném seznamu USA.
Daniel Herman přiznal opakovaný kontakt s Lidovými modžáhedy, radikální skupinou íránských exulantů bojujících proti teheránskému režimuPro USA tedy byli po tři roky teroristy lidé, kteří pro EU teroristy nebyli. Dojem docela cynického pragmatismu je zesílen podobnými čachry, které se odehrávají kolem zařazení Hizballáhu a Hamásu na teroristický „blacklist“, respektive vyřazení z něj. A když to celé posoudíme na pozadí Západu kdysi „přátelských“ (spíše však jen chvilkově prospěšných) mudžahedínů, kteří bojovali proti sovětské invazi do Afghánistánu, ztratíme o věcné přiměřenosti podobných seznamů veškeré iluze.
Zde by mohl sehrát pozitivní roli Zemanův přístup charakterizovaný výrokem, že když něco vypadá jako kachna, chodí jako kachna, kdáká jako kachna, tak že je to asi kachna. A nezabývat se tím, zda je to kachna přátelská nebo nepřátelská. U té by to ještě tak nevadilo, ale postulovat u některých teroristů jakousi přijatelnost (jejich účelovým vyřazením z blacklistu), tedy navozovat dojem „přátelských teroristů“, to bychom se vraceli do kolejí bývalého východního („komunistického“) bloku. Ten v sedmdesátých letech skutečně některým teroristickým organizacím podporu poskytoval, protože údajně bojovali proti imperialismu. Dělal to však šikovněji než současný Západ, protože se jím podporovaní teroristé neobrátili proti ruce, která je krmila.
Lidoví modžáhedové
Lidoví modžáhedové (MEK) kdysi pomohli svrhnout šáha Rézu Pahlavího a nastolit režim ajatoláha Chomejního. Pak se zase ocitli v iráckém exilu a bojovali proti Íránu. Ještě jako teroristická organizace byli vzati pod americkou ochranu, protože poskytovali informace o Íránu, které Američané vyhodnocovali jako cenné.
Neodbytně se zde nabízí srovnání s Iráckým národním kongresem, který také zásoboval Američany „cennými informacemi“. Tak cennými, že jimi Američané „odůvodnili“ vpád do Iráku, přestože se pak všechny ukázaly být jako vykonstruované na přání, odečtené Američanům ze rtů. Jinak řečeno, absolutně nepravdivé. Jenže Američanům šly po srsti, takže si je ani nechtěli ověřovat. A kdyby chtěli, neměli kde.
A podobně je tomu s velkou pravděpodobností v případě exilové íránské skupiny MEK. Ta se oficiálně zřekla násilí, nicméně americké ministerstvo zahraničí výslovně uvedlo, že vyškrtnutí MEK ze seznamu teroristických organizací neznamená přehlížení, či dokonce zapomenutí teroristických akcí MEK, včetně zabití amerických občanů a útoků na americkém území. Stálou pozornost prý věnuje nařčením, že MEK používá násilí vůči vlastním členům.
Nezastupitelnost prezidenta
Designovaný premiér je politik, který ještě není ve funkci, a nemá tudíž pravomoci ke styku se zpravodajskými službami. Jeho výběr budoucích členů vlády proto není ovlivněn bezpečnostními aspekty, protože je prostě nemůže znát.
A zde je naprosto klíčová úloha prezidenta, který musí nahradit ze zákona chybějící bezpečnostní šetření jednotlivých kandidátů Národním bezpečnostním úřadem. K tomu účelu má – designovanému premiérovi chybějící – pravomoc úkolovat zpravodajské služby. Prezident zde má nezastupitelnou roli. Pouze on může zákonným způsobem zabránit, aby se do vlády dostal člověk, jenž znamená bezpečnostní riziko.
Samozřejmě je velmi nasnadě namítnout, jak se této role má chopit prezident, jehož kancléř nemá řádnou bezpečnostní prověrku, tři čtvrti roku nebyl schopen či ochoten si o ni požádat, takže není jasné, zda sám nepředstavuje bezpečnostní riziko. A zda takovýto přístup prezidenta a jeho suity nepředstavuje svého druhu také bezpečnostní riziko.
Selháním v této roli by prezident Zeman mohl zavdat skutečně regulérní příčinu ke svému odvoláníDoufejme však, že prezidentovi dochází, že už skončily srandičky, které si plánoval, když objímal na Vysočině stromy. Že zde jde o docela vážné problémy s myslitelně závažnými důsledky. A že když už se rozhodl číst Ústavu do všech podrobností, tak by měl číst nejenom to, co mu Ústava umožňuje, ale také to, co od něho implicitně očekává.
A tak nezbývá než pevně věřit, že prezident Zeman zaúkoluje zpravodajské služby, aby získal závazné stanovisko, zda je bezpečnostním rizikem opakovaný styk se zahraniční organizací, donedávna považovanou za teroristickou, u níž se změnilo pouze to, že se údajně násilí zřekla, nicméně ani USA jí to tak úplně nevěří. A že pak získané informace odpovědně vyhodnotí a zachová se tak, že neobětuje bezpečnostní aspekt politickým čachrům.
Ještě ostřeji – selháním v této roli by totiž prezident Zeman mohl zavdat skutečně regulérní příčinu ke svému odvolání.
