Nucená evakuace za první světové války: Ta podobnost je tragická...

Málo známá baráková kolonie v Německém Brodě určená pro uprchlíky z frontových oblastí první světové války by rozhodně neměla uniknout naší pozornosti. Ve své přednášce Na útěku před válkou 1914–1918 o ní letos na jaře hovořila Alena Jindrová z Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod.

Jaký byl kontext vzniku kolonie?

Vojenské střety za první světové války se odehrávaly za účasti obrovského počtu vojáků na obrovském prostoru, což mělo pro civilní obyvatelstvo fatální důsledky. Proto obyvatelé před blížící se frontou prchali do vnitrozemí, kde jejich příval působil neskonalé problémy. Do Německého Brodu přišli v rámci té živelné vlny první uprchlíci z Itálie, ale i z Haliče již v roce 1914. Bydleli porůznu, po hospodách, po domech, na statcích. Na tuto zkušenost monarchie brzy pragmaticky reagovala nařízenou a organizovanou evakuací.

V jakém předstihu před příchodem fronty byla nařizována evakuace? Preventivní stahování obyvatelstva z týlu fronty by signalizovalo, že se armáda chystá k ústupu?

Evakuace byla nařizována skutečně až v okamžiku, kdy se fronta bezprostředně přiblížila. Lidé byli nuceni opustit své příbytky ve velikém spěchu a nemohli si s sebou vzít nic než nejnutnější věci. A samozřejmě co měli cenného. Bylo to v podstatě omezeno tím, co unesli.

Evakuace se týkala i vysoce postavených rakousko-uherských úředníků, kteří však odjížděli dříve, za jiných podmínek a ve vnitrozemí byli umisťováni v soukromých bytech...

Ano, kromě ochrany vlastního obyvatelstva hrál nezanedbatelnou roli i efekt propagandistický. Snaha zamezit dojmu, že uprchlíci jsou oběti války a že jejich příval naznačuje, že monarchie vojensky prohrává. Nadto haličští Židé věděli o plánech carského Ruska na „řešení židovské otázky“, mluvilo se o odsunu a eliminaci Židů na ruském území. Proto byli vděčni Rakousko-Uhersku za ochranu. Evakuaci můžeme tedy shledávat ve svých důsledcích za humanitární, byť šlo především o zachování klidu v monarchii.

Jak se válka projevovala ve vnitrozemí? Byl nedostatek pracovních sil?

Hospodářství bylo válkou ovlivněno znatelně, především v zemědělství. Vláda se proto snažila přimět místní úřady, aby uprchlíkům zajistily práci, protože pak namísto vládní podpory dostávali plat. Kromě toho vždy platilo, že příliš mnoho volného času je kriminogenním faktorem.

Kolika uprchlíků se tato řízená evakuace týkala?

ALENA JINDROVÁ (*1980) Na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala obor filozofie – historie. Pracuje v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod. Napsala publikaci Židé na Havlíčkobrodsku I (spoluautor Michal Kamp) a také knihu Přeškolovací tábor Lípa.

Uprchlíků z Haliče a z Bukoviny bylo v českých a moravských zemích umístěno přes sto tisíc. Počty jsou to ovšem velmi přibližné, protože někteří z nich uprchli z fronty nejprve živelně kvůli ruské ofenzivě v roce 1914, pak se vrátili do svých domovů, ale většinou byli znovu, již nuceně evakuováni kvůli ruské ofenzivě v roce 1915. Pak byla nařízena repatriace, takže se vrátili na Halič, odkud byli nuceně evakuováni ještě potřetí – kvůli ruské ofenzivě v roce 1916. 

Halič měla v té době na osm milionů obyvatel, a my disponujeme odhady jen za české a moravské země. Sem proudili uprchlíci z Haliče přes Krakov. Nevíme o počtech uprchlíků, kteří šli přes Uhersko do Rakouska.

Jak probíhala organizovaná evakuace?

Samozřejmě šlo vždy o improvizaci, musely být použity prostředky, které byly k dispozici. Takováto množství lidí bylo možno transportovat pouze pomocí nákladních vagonů, ať již odkrytých, nebo takzvaných dobytčáků. Transporty byly pod četnickým dohledem, aby uprchlíci došli na místo určení. Uprchlíci byli pak roztřiďováni podle náboženství – na našem území to bylo v Moravské Třebové.

Kde a jak byli uprchlíci ubytováni?

Část jich byla po malých počtech ubytována v takzvaných uprchlických obcích, kterých bylo velké množství. Zhruba polovina uprchlíků byla naopak umístěna po velkých počtech v několika málo barákových koloniích. Nejvíce takových kolonií bylo vybudováno v hlubokém vnitrozemí, tedy v Čechách, na Moravě a v Rakousku. Co se území naší dnešní republiky týče, byli křesťanští uprchlíci z Haliče a Bukoviny umístěni v Chocni (22 tisíc), židovští pak v Německém Brodě (10 tisíc), Pohořelicích, Mikulově a Kojetíně (zhruba po 6 tisících).

Jak bylo rozhodnuto o zřízení barákové kolonie v Německém Brodě?

O jejím zřízení rozhodla rakousko-uherská vláda, ovšem se souhlasem okresního hejtmanství v Německém Brodě a po jednání s městskou radou. Tyto tři strany měly mezi svými zástupci též inženýry a lékaře. Německý Brod byl vybrán jednak kvůli výhodnému železničnímu spojení a pak proto, že zde byl vhodný velký pozemek vedle stávající nemocnice. Zakoupil jej zemský výbor pro výstavbu psychiatrické léčebny, avšak do počátku války nestačil zahájit stavbu, a tak pozemek pronajal vídeňské vládě pro výstavbu provizorní barákové kolonie.

Bylo možno při takovém jednání říci vládě „ne“?

Nevím, neznám takový případ. Možná je to i proto, že logisticky byly tyto projekty proveditelné, byly velmi dobře připraveny a v neposlední řadě to byl pro místní stavaře i další podnikatele velký byznys. Problematiku uprchlíků nadto upravovala vládní nařízení, nahrazená v roce 1917 zákonem o uprchlících.

Jak vypadal v té době Německý Brod? Byla zde židovská obec? Jaký byl její vztah k uprchlíkům?

Při sčítání lidu v roce 1910 žilo v Německém Brodě necelých sedm tisíc obyvatel, při sčítání v roce 1921 pak necelých devět tisíc. Židovská obec zde i s přespolními čítala přibližně 350 členů, ve městě samotném žilo asi 200 židovských obyvatel. Synagogu tu neměli, pouze modlitebnu. Rabínem byl tehdy Leo Bretisch, který pocházel z Haliče. Dosud toho mnoho nevíme o vztahu německobrodské židovské obce k ortodoxním židům z Haliče, umístěným v kolonii.

Je nepochybné, že uprchlíci měli své rabíny, nicméně do matrik potvrzoval narození, svatby a pohřby právě místní rabín Bretisch. Možnou příčinou byla jurisdikce, aby provedené úřední úkony byly platné. Podivné je, že v dokumentech o barákové kolonii nenalézáme zmínky o modlitebně, bez níž se tak velká, notabene ortodoxní židovská komunita nemohla obejít. Nedá se vyloučit, že ji měla, ale pak je zase záhadou, proč není v pramenech zmíněna.

Kdo postavil barákovou kolonii v Německém Brodě?

Zakázku dostaly firmy J. Šupich a Paroulek. Josef Šupich byl významný místní stavitel, firmu však v oné době řídil již jeho syn Prokop (za první republiky pak byl německobrodským starostou). Pražská firma Paroulek byla zřejmě u úřadů zapsána velmi dobře, protože se podílela na mnoha válečných zakázkách vlády (kromě této stavěla i kolonii v Chocni, válečný lazaret a podobné stavby). Zakázka byla financována vídeňskou vládou. Stavba barákové kolonie za pomoci italských uprchlíků probíhala v roce 1915 a trvala pouhé tři měsíce.

Jak projekt vypadal?

Byl realizován původní návrh, tedy šedesát obytných baráků. Ty byly určeny pouze k přespávání, nebylo doporučeno se v nich zdržovat a nosit si do nich jídlo bylo výslovně zakázáno. Po příjezdu prvních uprchlíků bylo přistavěno dezinfekční středisko, tři infekční pavilony, porodnický pavilon, dětské oddělení a interna. Kolonie měla svou administrativu, školu, školky, tělocvičnu, prádelny, umývárny, kuchyně, pekárny, jídelny a ševcovské dílny. Koncem války již zde bylo 108 objektů. Nejvyšší zaznamenaný počet uprchlíků byl 9684 osob, což bylo více, než měl tehdejší Německý Brod. 

S barákovou kolonií, která byla na kraji Německého Brodu směrem k Okrouhlici, se pojí i jedna zajímavost. V Okrouhlici vznikla první elektrárna a její majitel iniciativně přistoupil k participaci na státní zakázce, takže v barákové kolonii měli elektřinu dříve než v Německém Brodě.

Jak fungovala baráková kolonie po dobu války?

Uprchlíci z italské fronty se na Vysočinu dostali živelně již v roce 1914. O rok později bylo rozhodnuto o zřízení barákové kolonie a italští uprchlíci byli použiti k její výstavbě. O další rok později, v roce 1916, byli Italové vyzváni k odchodu domů, neboť do kolonie mířili židovští uprchlíci z Haliče a Bukoviny. Je zajímavé, že někteří Italové ovšem zůstali zaměstnáni v barácích až do roku 1918. 

Kolonie byla provozována v určitém chráněném režimu, uprchlíci ji mohli opustit na propustky (obzvláště když si našli nějakou práci), ale na druhou stranu ani do kolonie nebyl vpuštěn každý. Uprchlíci dostávali podporu po týdnu či dvou, a to pouze v místech přikázaného pobytu. Ani vybudováním dezinfekčního střediska, jímž museli příchozí projít, což byl pro ně jistě traumatizující zážitek, se nepodařilo zabránit epidemii dětské spály, spalniček a skvrnitého tyfu.

V barákové kolonii bylo zaznamenáno podle matrik celkem 640 úmrtí. Uprchlíci byli nejprve pohřbíváni na stávajícím židovském hřibově, avšak jeho kapacita se brzy zaplnila. Proto zemský výbor zakoupil v roce 1917 pozemek na kraji města, poblíž kolonie. Hřbitov byl řádně ohrazen plotem, vybaven pohřebním domkem a ozdoben stromky. Pohřbeno na něm bylo více než 400 uprchlíků. Je to jediný židovský tyfový hřbitov v Čechách. 

Uprchlíci z Haliče a Bukoviny, kteří přišli po poslední ruské ofenzivě v roce 1916, již repatriováni za války nebyli. Zůstali zde až do uzavření brest-litevského míru, kterým válka na této frontě skončila. Potom dostali nařízeno vrátit se domů. Většinou tak učinili, protože na emigraci do Ameriky neměli prostředky. 

V červnu 1918 byla baráková kolonie využita pro zřízení dětské osady pro siroty, která zde fungovala až do konce války. Ještě než byla baráková kolonie převedena pod správu města, posloužila k internaci čtyř tisíc slovenských vojáků v době Maďarské republiky rad. Po roce 1919 byly baráky rozebrány na stavební materiál, pouze jeden byl přemístěn na sokolské hřiště, kde sloužil jako tělocvična až do osmdesátých let.

Uprchlíci se tedy vrátili na Halič a po více než dvě desetiletí vstřebávali tuto zkušenost.

Ano, měli zkušenost z válečné doby s nucenou evakuací za poměrně hrůzných podmínek. Byli převáženi v „dobytčácích“, natlačeni tak, že se tam téměř nevešli, hlídáni četníky, roztřiďováni, po příjezdu na místo určení byli eskortováni do barákové kolonie, která byla uzavřena a hlídána ozbrojenci, prošli hrůzyplnou dezinfekcí. Žili v barácích, kde se dalo jen přespávat, víceméně byli nuceni pracovat, kolonii směli opouštět jen na propustky... Ale to vše mělo pointu v tom, že zatímco jejich domovinu zpustošila válečná fronta, která se tam několikrát přehnala, oni přežili!

Měla tato poměrně tvrdá zkušenost se šťastným koncem vliv na chování židovské komunity, která byla transportována v průběhu šoa do koncentračních táborů?

Takové srovnání se pochopitelně nabízí. Když se člověk hlouběji vcítí do oné doby, jako by lépe chápal způsob chování židovské komunity. Kdo mohl tušit, jak fatálně odlišný bude výsledek německého přemísťování obrovských počtů obyvatel? Vždyť leccos bylo tak podobné evakuaci za první světové války. Logicky lze předpokládat, že i nacisté toho využívali. 

My dnes těžko dokážeme při pohledu zpět vytěsnit z vědomí šoa, abychom si dovedli představit, že tehdy měli lidé právě jen onu zkušenost z první světové války, která přes všechny ústrky a obtíže dopadla naopak dobře. 

První a druhá světová válka souvisejí nepoměrně hlouběji, než obecné povědomí soudí. To by mohl být příspěvek k odpovědi na občas slýchanou výtku židovským komunitám, že se jejich členové nebránili, že nekladli odpor, že se chovali jako ovce. Nejen, že tehdy nikdo netušil, co přijde, ale právě naopak, velmi podobný způsob zacházení, jen o čtvrt století dříve, vedl k přežití židovské komunity. Zkušenost z první světové války byla příliš živá v paměti části židovské komunity. Podobnost obou situací měla prostě tragické důsledky.