Legislativní sprint, jehož cílovou páskou je nový volební zákon, se přiblížil cíli. Na vládě se objevil návrh ministerstva vnitra (MV) pod vedením Jana Hamáčka (ČSSD), jenž představuje dvě varianty, jak rozhodnout, komu svěřili občané vedení země na další čtyři roky. Jak se ale ukazuje, navržené řešení může způsobit problémy v budoucnu, především pokud jde o skládání stabilních vlád. Jednou z variant je politicky obtížně průchodný projekt, který by z Česka udělal jeden velký volební obvod a vymazal tradičních 14 krajů.
Do schránek by v takovém případě voličům přišla plachta s 200 jmény od každé strany. Toto řešení ale prosazuje dnes jen hnutí ANO a SPD. Dává to smysl – při jedné kandidátce pro celou zemi by jen vzrostl význam lídrů a prakticky by šlo o přímou volbu premiéra. „Považujeme tento model za nejspravedlivější. Ostatní strany to ale vidí jinak,“ vysvětlil premiér Andrej Babiš (ANO) preferenci své strany. Ve sněmovně se naopak počítá, že projde spíše druhá varianta založená na starším návrhu lidovců.
Zadrhnutí volebního soukolí
Ta by 14 volebních krajů zachovala, změnila by ale matematickou formuli, kterou se hlasy převádějí na poslanecké mandáty. Nově navržená Hareova kvóta je jednodušší a ve formě předkládané MV by výrazně ubírala vítězovi voleb, a naopak přistrčila pár mandátů menším stranám. Změna volebního zákona byla nutná po rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS), který označil dosud fungující volební systém za nespravedlivý a nedostatečně proporcionální. Obsazení sněmovny podle soudců neodráželo spravedlivě výsledky voleb.
Ministerstvo vnitra cvičně spočítalo, jak by dopadly minulé čtyři sněmovní volby, pokud by se jelo podle jím navržené metody. Hned ty poslední v roce 2017 ukazují, v čem se demokratické volební soukolí může zadrhnout. V první řadě by nevznikla současná vláda ANO a ČSSD, jež i s tolerancí KSČM nasbírala jen 96 mandátů. |
Jenže jak upozornil odborník na volební systémy Miloš Brunclík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, honba za ideální proporčností se může vymstít. „Zapomínáme, že jedním z hlavních úkolů každého volebního systému je vygenerovat stabilní vládu,“ řekl politolog. Stačí se podle něho podívat na dosud fungující pravidla, která ÚS označil za neústavní. Už za jejich působení nebylo skládání vlád s většinou ve sněmovně žádný med. V roce 2006 vznikla vláda ODS až po přeběhnutí poslanců z konkurenční ČSSD.
Od minulých voleb navíc vládne menšinová sestava, kterou držely hlasy komunistů. Dle Brunclíka jsme nyní trochu posedlí myšlenkou perfektně proporčního rozvržení, které jako by zvyšovalo kvalitu demokracie. „Jenže to se bavíme pouze o vstupech demokracie. Zapomínáme ale, že má i výstupy,“ varuje expert. A jedním z nich je schopnost zaručit, že s kartami, které voliči rozdají, lze odehrát klidnou partii.
Vidět je to i z materiálů MV. To cvičně spočítalo, jak by dopadly minulé čtyři sněmovní volby, pokud by se jelo podle jím navržené metody. Hned ty poslední v roce 2017 ukazují, v čem se demokratické volební soukolí může zadrhnout. V první řadě by nevznikla současná vláda ANO a ČSSD, jež i s tolerancí KSČM nasbírala jen 96 mandátů. Aby vláda dostala důvěru, potřebuje jich alespoň 101. Hlavním důvodem je, že Hareova kvóta by ANO připravila oproti současnému stavu o 15 mandátů.
Klauzule zřejmě zůstane
Opozice by byla od složení většiny ještě dál – kombinace obou dnešních opozičních koalic by zaznamenala jen 81 mandátů. Pokud by se někdo z dvojice ODS a Piráti neuvolil kývnout na spolupráci s Babišovým ANO, jedinou další variantou by bylo zapojení do vlády SPD Tomia Okamury. To je v současné situaci krajně nepravděpodobné. Bez ANO nebo SPD by nová vláda vzniknout nemohla. To nepočítáme se zásahem prezidenta Miloše Zemana, který se vyžívá v pověřování svých oblíbenců sestavením vlády.
Malé strany také často akcentují, že je vůči nim systém nespravedlivý. Poukázat mohou třeba na klauzuli, která komplikuje vstup koalicím do sněmovny. Ta však v zákoně téměř s jistotou zůstane v podobě, kdy dvoučlenná koalice bude potřebovat alespoň sedm procent hlasů, trojčlenná devět a čtyř a vícečlenná alespoň jedenáct. |
Malé strany také často akcentují, že je vůči nim systém nespravedlivý. Poukázat mohou třeba na klauzuli, která komplikuje vstup koalicím do sněmovny. Ta však v zákoně téměř s jistotou zůstane v podobě, kdy dvoučlenná koalice bude potřebovat alespoň sedm procent hlasů, trojčlenná devět a čtyř a vícečlenná alespoň jedenáct. Brunclík podotýká, že zdaleka neplatí občas praktikované dělení na zlé velké strany a hodné malé. „Malé strany mohou ty velké snadno vydírat,“ uvedl politolog.
Za pravdu mu dává chování komunistů, kteří současné vládě diktovali řadu podmínek. Když je kabinet nesplnil, vypověděli mu při klíčovém hlasování o prodloužení nouzového stavu podporu. Zvýšit pravděpodobnost, že po volbách vznikne stabilní vláda, v některých systémech pomáhá bonus pro vítěze. Například v roce 2017 přihrál ANO zmíněných 15 poslanců navíc, když posbíralo takzvané zbytkové mandáty, které po prvním kole přepočtu hlasů na křesla nikomu nepřipadly.
Jenže mezi politiky po bonusu poptávka není. „Bonus pro vítěze rozhodně nepreferujeme,“ řekla šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. Stejně to vidí lidovci a další opoziční strany. Vzhledem k tomu, že v průzkumech preferencí zatím na prvním místě stále figuruje hnutí ANO, nelze u opozice čekat v tomto směru názorový posun.
