Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Nový světový řád bude mnohem méně západní

USA

  8:37
Dominance Západu se hroutí. Není však třeba bědovat. Jeho přetrvání závisí na tom, zda si zachová pro sebe své duchovní hodnoty. Musí se však zbavit představy, že pokud je nevyváží, zpronevěřuje se jim.

Západ v krizi foto: Richard Cortés, Česká pozice

Pro současnost jsou stále typičtější velké posuny a změny – bezprostředně krize eura či migrační vlna. Neméně zásadní změna – eroze světového řádu – se pak odehrává v mezinárodní politice. Loni ji ukázaly dvě události – tiché uznání důsledků porušení mezinárodního práva Ruskem na Ukrajině Západem a ruská vojenská intervence v Sýrii.

V případě Ukrajiny nešlo o první porušení mezinárodního práva Ruskem po studené válce, ale poprvé se přímo mocensky střetlo se Západem. V Evropě se tím poprvé od druhé světové války změnily hranice, aniž by tuto změnu způsobil Západ. V případě Sýrie jde o první použití vojenských sil nezápadní velmocí od konce studené války mimo vlastní území, navíc v oblasti, která je od sedmdesátých let v americké sféře vlivu. Obě tyto ruské akce jsou spíše projevem úpadku mezinárodního řádu než jeho příčinou.

Legitimita a moc

Bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger napsal, že mezinárodní řád musí být založen na rovnováze legitimity a moci. Legitimita má základ ve sdílených představách o účelu a smyslu světového řádu. Moc spočívá ve schopnosti a vůli jej bránit. Legitimita a moc se doplňují – první ospravedlňuje druhé a druhé chrání a prosazuje první. Světový řád, který postrádá sdílenou legitimitou, je neustále vystaven zkoušce silou a vydírání mocnostmi.

Legitimita má základ ve sdílených představách o účelu a smyslu světového řádu. Moc spočívá ve schopnosti a vůli jej bránit. Legitimita a moc se doplňují – první ospravedlňuje druhé a druhé chrání a prosazuje první.

Světový řád, jenž se neopírá o moc, je iluzorní. Ta je sice důležitější než legitimita, ale z dlouhodobého hlediska klade nepřiměřené nároky na mocenskou rovnováhu a obvykle vyvolává přepětí. Světový řád založený pouze na konfrontaci, aniž by byla sdílena legitimita, se dříve, nebo později stává hrou s nulovým součtem.

Historie tuto Kissingerovu tezi potvrzuje. Světový řád vytvořený v roce 1815 po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu představoval rovnováhu legitimity a moci. Legitimitu versailleského uspořádání po první světové válce v roce 1919 nejen celá Evropa nesdílela, ale jeho tvůrci ani nebyli schopní použít potřebnou moc k jeho udržení.

Studená válka rovněž měla specifickou legitimitu, jež spočívala v mocenské a ideovém soupeření dvou bloků. Jejich lídři však věděli, že se toto soupeření nesmí vymknout kontrole a přejít v otevřenou konfrontaci. Obě strany přitom měly dostatek síly, aby dokázaly vzdorovat pokusům o odstranění statusu quo.

Duchovní hodnoty

Současný světový řád se zformoval po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Jeho legitimita byla založena na vítězství západní liberální demokracie coby konečného stadia politického vývoje, vládě mezinárodního práva, étosu univerzálních lidských práv a na globalizaci, která měla svět propojit ekonomicky i hodnotově – to vše díky historicky jedinečné politické, vojenské, hospodářské a institucionální moci Západu.

Příčinou dominance Západu nebyla oddanost zbytku světa západním duchovním hodnotám, ale podrobení se jeho bezprecedentní moci. Navzdory tomu jeho elity uvěřily, že západní duchovní hodnoty, nikoliv moc vládnou světu.

Šlo o ideální světový řád, v němž se legitimita snoubila s mocí, ale Západ podlehl sebeklamu, jenž měl vážné důsledky. Jeho vítězství ve studené válce bylo spíše mocenské než ideologické. Západní způsob jednání založený na svobodě a tržním hospodářstvím se ukázal lepším než plánované hospodářství a nesvoboda socialistického bloku. Pokud by však Západ neproměnil tuto společenskou převahu ve vojenskou a ekonomickou moc, nikdy by ve studené válce nezvítězil.

Kolaps Sovětského svazu nezpůsobilo náhlé osvícení jeho vůdců západní demokracií a lidskými právy, ale tím, že tento režim nebyl schopný konkurovat Západu. Jeho moc je sice založena na západních duchovních hodnotách a institucích, ale příčinou jeho dominance nebyla oddanost zbytku světa západním duchovním hodnotám, ale podrobení se bezprecedentní moci Západu. Navzdory tomu jeho elity uvěřily, že západní duchovní hodnoty, nikoliv moc vládnou světu. Mocenská převaha jim pak nějakou dobu umožňovala tomuto sebeklamu podléhat.

Faktor kultury

Tento sebeklam utvrzovaly dva omyly, v jejichž důsledku Západ svou převahu částečně promarnil, neboť zdeformovaly jeho pohled na mezinárodní vztahy i na zahraniční politiku. Západ uvěřil, že je v jeho zájmu prosazovat své duchovní hodnoty všude na světě – začal považovat šíření demokracie a lidských práv za svou morální povinnost bez ohledu na vlastní zájmy – přestal rozlišovat duchovní hodnoty, které jsou absolutní, a zájmy, jež se vždy týkají konkrétních okolností.

Západ nechápe, že by náboženská či kmenová příslušnost mohla být důležitější než svoboda či demokracie v západním smyslu. Odmítnutí hlavní role kultury ale způsobilo řadu jeho katastrofálních zahraničněpolitických kroků.

Dominance Západu pak vedla k jeho fikci o směřování světa k soužití demokracií – mezinárodní vztahy jsou soubojem těch na správné straně dějin, tedy demokracie, a s těmi, kdo jsou proti ní, tedy na špatné straně. Tento ahistorický pohled však deformoval chápání politických a společenských procesů a znemožňoval dlouhodobě provádět realistickou zahraniční politiku.

Západ nepovažuje liberální demokracii za specifický produkt svého vývoje, ale za osud lidstva – za univerzální hodnotu použitelnou kdekoliv. Důsledkem bylo, že v lidských právech coby univerzálním poslání Západu začal zbytek světa vidět pokrytecké prosazování jeho zájmů.

Západ navíc opomíjel kontext a specifické okolnosti zemí a regionů, které nejsou kulturně jeho součástí, i to, že mohou mít jiné priority. Respektování kulturního prostředí totiž odporuje západní představě, že kultury jsou si rovné a zaměnitelné. Západ nechápe, že by náboženská či kmenová příslušnost mohla být důležitější než svoboda či demokracie v západním smyslu. Odmítnutí hlavní role kultury ale způsobilo řadu jeho katastrofálních zahraničněpolitických kroků.

Zahraniční a domácí politika

Prosazování demokracie a lidských práv by nemělo být vůdčím principem zahraniční politiky, protože je v praxi mimořádně náročné, brání orientaci ve složitých zájmech a sférách vlivu, nahrazuje diplomacii aktivismem, který dává jednoduchou odpověď na každou krizi – demokracie a lidská práva – a umožňuje vyhnout se „ošklivým“ úvahám o geopolitice, historii, kultuře, jež jsou předpokladem pro definování skutečných zájmů. Jde o únik před komplikovanou realitou.

Představitelé Západu přestali do značné míry rozlišovat mezi zahraniční a domácí politikou. Přenášejí do zahraniční politiky instituty a cíle, které považují za samozřejmé v domácí politice.

Šířit demokracii mělo smysl ve střední Evropě po pádu komunismu, protože k tomu měla společenské dispozice, institucionální, historické a kulturní předpoklady a státy v ní a jejich obyvatelé k ní směřovali. Prosazovat demokracii například na Blízkém východě je však riskantní, protože je zde nejen nereálná a neproveditelná, ale z hlediska Západu i nežádoucí – status quo je často mnohem lepší než výsledek snah o dokonalejší svět.

Další nezdravý trend po studené válce spočíval v podřízení zahraniční politiky domácí, především však v chápání jejího účelu a fungování. Metody a cíle zahraniční a domácí politiky se liší, vztahy na mezinárodní úrovni mají jiné zákonitosti než v rámci státu, neexistuje v nich společenství se sdílenými duchovními hodnotami a kulturou či vyšší autorita, která by měla monopol na násilí, přičemž riziko ohrožení nelze odstranit. Jediným cílem zahraniční politiky je přetrvání státu a jeho bezpečnost.

Představitelé Západu přestali do značné míry rozlišovat mezi zahraniční a domácí politikou. Přenášejí do zahraniční politiky instituty a cíle, které považují za samozřejmé v domácí politice. Cílem zahraniční politiky se stala podpora demokracie, lidských práv a svobody, jež je součástí domácí politiky. V nerozlišování zahraniční a domácí politiky má pak původ i jejich přesvědčení, že mezinárodní právo může nahradit tradiční diplomacii.

Vliv geopolitiky

Úpadek zahraniční politiky přinesl zapomnění či přímo zavržení jejích tradičních institutů a zákonitostí. Rovnováha moci a sféry vlivu přestaly v unipolárním světě dávat smysl, naopak často byly považované za příčiny konfliktů, nikoliv za nástroje, jež by jim zabraňovaly.

Z dějin vyplývá, že geopolitika sice není jedinou motivací států, ale přetrvává režimy, ideologie, politiky, mezinárodní právo i války a vždy se nějakým způsobem prosadí

Přežitkem se stala i geopolitika. V globalizovaném světě demokracií propojeném finančními trhy byl obor, který na základě historie, geografie a kultury odhaluje zákonitosti v jednání států, v rozporu s dobovou ideologií. Z dějin přitom vyplývá, že geopolitika sice není jedinou motivací států, ale přetrvává režimy, ideologie, politiky, mezinárodní právo i války a vždy se nějakým způsobem prosadí.

Důsledkem rovnováhy moci, sfér vlivu, geopolitiky, znalosti historie a respektování kulturního prostředí a zájmů jiných velmocí byly v minulosti v mezinárodních vztazích umírněnost a rozvážnost. Jejich opomíjení vyvolávalo megalomanii a absolutizovalo cíle, což vedlo k nestabilitě a nezamýšleným negativním následkům. U západních představitelů zřejmě převážil ctihodný účel – morální hledisko. Politika neomezených cílů však často končí nekoncepčními ústupky a nesplněnými očekáváními.

Tragická bilance uplynulých 25 let

Zahraniční politika Západu sklouzla ke kombinaci moralizování a použití síly. Nelze se proto divit, že západní bilance uplynulých 25 let je tragická.

  • Humanitární intervence bez jasného cíle v Kosovu či v Libyi, navíc na hraně mezinárodního práva.
  • Vývoz západních duchovních hodnot a liberální demokracie do zemí, které pro ně nemají žádný společenský základ, jako je Irák či Afghánistán.
  • Podpora arabského jara mylně považovaného za nástup demokracie a opuštění prozápadních blízkovýchodních autokratů.
  • Podpora „barevných“ revolucí na ruské periferii, aniž by Západ byl ochotný střetnout se s Ruskem.
  • Vmanévrování se do pozice principiálního odpůrce syrského prezidenta Baššára Asada, aniž by Západ věděl, kdo ho nahradí.
  • Provokativní, ale slabá politika vedoucí ke sbližování Číny a Ruska.

Všechny tyto události mají společné to, že status quo byl pro Západ výhodnější než stav po jeho zásahu na základě neujasněné kombinace duchovních hodnot a zájmů. Ukrajinská krize pak je příkladem střetu zahraniční politiky založené na vágních principech a tradiční mocenské politiky.

Na jedné straně byl koncept, že se Ukrajina může svobodně rozhodnout pro vstup do Evropské unie a NATO bez ohledu na geopolitiku, historii a zájmy Ruska. To je teoreticky správný postoj, ale proti němu bylo přesvědčení Ruska, že Ukrajina patří do jeho sféry vlivu a její integrace do západních struktur ohrožuje ruské národní zájmy.

Západ a Ukrajina

Problém nespočíval v tom, že by se Západ rozhodl dostat Ukrajinu do své sféry vlivu – pokud by tomu tak opravdu bylo, měl by promyšlenou strategii a přínosy by převažovaly nad konfrontací s Ruskem –, ale v tom, že ve skutečnosti o ni neměl zájem, jak se později ukázalo.

Západ nehrál o Ukrajinu, ale o převahu svého pojetí mezinárodních vztahů nad tradiční ruskou realpolitikou. Tento souboj všaj prohrál.

Západ mohl předvídat, jak bude Rusko jednat – použije všechny mocenské nástroje, aby směřování Ukrajiny zvrátilo –, a svou lehkovážností proto přispěl k odstartování událostí, na něž nejvíce doplatili Ukrajinci. Západ nehrál o Ukrajinu, ale o převahu svého pojetí mezinárodních vztahů nad tradiční ruskou realpolitikou. Tento souboj všaj prohrál. Rusko připojilo Krym a Ukrajina se jen stěží stane součástí západní struktur, je-li její územní integrita narušena.

Neschopnost Západu neodhalila jen jeho převaha a relativní slabost Ruska způsobená jeho závislostí na ropě a západních finančních institucích, což ho ekonomicky zničilo. Západ nepovažoval ruské zájmy za legitimní, a proto ani za relevantní, což byla fatální chyba.

V souladu s legitimitou světového řádu totiž chtěl ukázat, že Ukrajina má právo na prozápadní směřování, ale nebyl připraven použít na prosazení tohoto cíle sílu. Západní světový řád tím utrpěl těžkou ránu a rozpadá se pod vlastní tíhou a kvůli neschopnosti jeho elit tento rozpad vidět a reflektovat.

Čtyři příčiny úpadku

Existují čtyři příčiny tohoto úpadku.

  • Za prvé, západní způsob politického a ekonomického uspořádání přestává být jedinou cestou k bohatství a moci. Západní demokracie stagnují. Finanční krize významně poškodila důvěru v západní pojetí finančních trhů. Globalizací nevznikla „globální vesnice“, ale především tlak na ekonomickou efektivitu. Trhliny má i projekt evropské integrace, který byl pro mnohé vzorem pro budoucí světový řád.
  • Za druhé, do světového řádu se nepodařilo integrovat velmoci Čínu a Rusko, a to zejména kvůli jeho úzce západnímu vymezení. Západ obě tyto země považoval spíše za aspiranty na členství ve svém klubu než za plnohodnotné členy „koncertu“ velmocí. Ve chvíli, kdy západní moc začala relativně upadat, se ukázalo, že jej nezápadní mocnosti akceptovaly jen kvůli moci Západu, nikoliv proto, že by se chtěly stát jeho součástí.
  • Za třetí, Západ ztratil schopnost střízlivě definovat své zájmy a úspěšně je prosazovat. Rezignoval na tradiční mocenskou politiku, jejímž cílem není lepší svět, ale zajištění vlastního postavení. Nahradil zájmy duchovními hodnotami, geopolitiku principy, diplomacii mezinárodní právem, zahraničněpolitické priority domácími a sféry vlivu fikcí mezinárodního společenství.
  • Čtvrtou a hlavní příčinou je nesoulad mezi možnostmi moci a požadavky legitimity v samotných základech světového řádu. Jeho étos, který Západ stvořil, na něj kladl požadavky, kterým nemohl dostát. To vedlo k selektivnímu dodržování mezinárodního práva a tlaku na demokratizaci, což se jevilo pokrytecké. Navíc často vyžadoval akce, které byly proti zájmům Západu. Příkladem je podpora arabského jara, které bylo interpretováno jako boj za demokracii.

Udržování legitimity světového řádu kladlo příliš velké nároky na zdroje a kapacity Západu. Vývoz duchovních hodnot a jejich vnucování se ukázaly nejen vyčerpávající, ale především proti jeho zájmům.

Návrat multipolárního světa

Západ za necelých 30 let od kolapsu Sovětského svazu pozoruhodně promarnil svou morální a částečně i mocenskou převahu. Stal se obětí vlastní domýšlivosti o konci dějin, definitivního vítězství svého způsobu jednání a univerzality svých duchovních hodnot. Lehkovážnost, s níž používal svou moc, poškozovala nejen postavení Západu, ale i legitimitu světového řádu.

S potenciální ztrátou opodstatnění své dominance Západ ztrácí i vůli ji udržovat a vrací se multipolární svět – nejen ve smyslu mocenském, ale i hodnotovém

Étos počátku devadesátých let mizí a legitimita západního světového řádu se hroutí. Západu zbývá pouze moc. Ta sice relativně upadla, ale stále je obrovská. S potenciální ztrátou opodstatnění své dominance Západ ztrácí i vůli ji udržovat a vrací se multipolární svět – nejen ve smyslu mocenském, ale i hodnotovém.

Nový světový řád bude mnohem méně západní. Není však třeba bědovat nad zánikem Západu. Jeho přetrvání totiž nezávisí na tom, zda bude své duchovní hodnoty prosazovat mimo vlastní civilizační okruh, ale zda je zachová pro sebe. Musí se však zbavit představy, že pokud je nevyváží, zpronevěřuje se jim.

Idea Západu není nijak spojená se současným světovým řádem. Relativní úpadek své moci může zvládnout, pokud si jej uvědomí a dá do souladu své možnosti a cíle. Ponaučením z vývoje po studené válce pak spočívá v tom, že žádná převaha není dostatečná, pokud se s ní nezachází uvážlivě.

Autor: