Jmenuje se Tóru Hašimoto. Má dětskou tvář, jasný směr, rychlá řešení a neohrožený styl, kterým hypnotizuje svou generaci. Říká přesně to, co většina mladších Japonců chce slyšet, ale bojí se to vyslovit. Stojí mimo politické strany, ostentativně kašle na politické konvence.
Odpůrci v něm vidí extrémního pravicového populistu, který se profiluje šikanováním nepopulárních menšin, ale jinak bez názoru vlaje směrem, kam právě vane hlas většiny. Někteří Japonci pro jeho styl našli všeříkající název: „hašismus“. Rostoucí fanklub naopak vyhlíží mesiáše, silného lídra, poslední šanci Japonsko zachránit. Jeho podporou si přitom mnoho ze sympatizantů nekonvenčního politika kompenzuje své komplexy a beznaděje. Vždyť dvacet let „nevývoje“ země, deflace a ztracených ideálů pro ně představuje celou ztracenou generaci produktivního života. Ideální podmínky pro příchod diktátora, chtělo by se říct.
Hašimotovi je třiačtyřicet, byl ósackým prefektem, od listopadu je ósackým primátorem, chce se stát japonským premiérem. Své osudové role v dějinách se rozhodně nebojí. „Japonská politika dnes potřebuje tak silné změny, že by se za ně nemusela stydět ani diktatura.“ Hašimoto našlápnuto má. Založil Svaz obnovy (Iššin no kai), začíná působit celostátně a podle průzkumů si 55 procent voličů v Ósace a okolí přeje, aby právě on a jeho věrní v příštích volbách získali v parlamentu „významný počet křesel“.
Hašimoto: „Japonská politika dnes potřebuje tak silné změny, že by se za ně nemusela stydět ani diktatura.“
Nesnesitelná touha věci změnit
Japonsko nesnáší změny, společnost miluje status quo. Japonština má desítky pojmů a přísloví pro zákulisní vyjednávání věcí, společnost uctívá mnohé techniky hledání konsenzu. Za normálních okolností tento systém existenci fenoménů typu Hašimoto zcela vylučuje. Jenže Japonsko v normální situaci není a ani Japonci nesnesou vše.
Dvě desetiletí stagnace byly pro majoritní společnost dostatečnou motivací, aby ve volbách v roce 2009 z vlády po padesáti letech vyhnala Liberálnědemokratickou stranu (LDP) a instalovala opozičního premiéra. Co ale společnost od nové vlády dostala? Vrcholně trapný finanční skandál nového lídra Ičiróa Ozawy a návdavkem tři premiéry. Na každý rok jednoho. Nezměnilo se nic a frustrace je ohromná.
„V situaci, kdy lidé na vlastní kůži pociťují stagnaci průmyslu, ekonomiku likviduje deflace a klesá počet pracovních míst, v nás roste pocit nutnosti něco změnit. V takovýchto podmínkách Hašimotova jednoduchá řešení snadno najdou odezvu v lidských srdcích,“ podotýká k situaci Akira Janagimoto, současný člen ósackého zastupitelstva zvolený za LDP.
V osobě Hašimota přichází autoritářský populista, bije současné politiky kladivem, třicátníci či čtyřicátníci se baví a odpustí mu mnohem víc, než by si kdo dříve troufnul představit. Místní tisk tak plní stále silnější prohlášení jeho stoupenců. Například:
- „Některé z Hašimotových postupů jsou extrémní. Ale bez extrémních postupů není šance cokoliv změnit.“
- „Nečekáme, že se situace zlepší přes noc. Ale nutně potřebujeme politika jako Hašimoto, aby dostatečně zatřásl systémem.“
A Hašimoto systémem třese. Jím v listopadu poražený protikandidát na úřad ósackého starosty, Kunio Hiramacu (67), na japonské poměry stále relativně „mladý“ politik, rozhodně nebyl druhá liga. Naopak. Šlo o populárního bývalého televizního hlasatele, který měl podporu všech velkých stran včetně komunistů. Přesto Hiramacu nedostal ani polovinu hlasů co nezávislý Hašimoto, kterému se šikovně podařilo postavit na hlavu smysl ósackých voleb. Ty už nebyly o programu pro město nebo prefekturu. Hašimoto z voleb udělal referendum o spokojenosti se stávající politickou reprezentací. A zvítězit na takovémhle bojišti už pro něj nebylo těžké.
Kde se vzal novodobý Hidejoši
Tóru Hašimoto vyrůstal v prostředí absolutní spodiny, v Japonsku již více než sto let oficiálně neexistující „zavržené kasty“ burakumin. Otec i strýc podle dostupných informací patřili k podsvětí, otec navíc spáchal kvůli dluhům sebevraždu. Tórua tak vychovávala matka samoživitelka. Přesto Hašimoto vystudoval práva na prestižní univerzitě Waseda. Nejprve poskytoval právní služby firmám nabízejícím krátkodobé nebankovní půjčky, brzy však zakotvil jako komentátor v televizních show. Jeho hvězda letěla vzhůru.
V únoru 2008 se Hashimoto stal v 38 letech historicky nejmladším japonským prefektem
První spekulace, že skvělý ohlas u diváků by mladého právníka mohl nasměrovat do politiky, se objevily v roce 2007. Hašimoto je rezolutně popíral, z obrazovky ještě čtrnáct dní před svým oficiálním oznámením kandidatury do ósackého prefekturálního parlamentu. Čím více „váhal“, tím silněji zněl hlas jeho sympatizantů. Opravdová tsunami zájmu ho v lednu 2008 vynesla do ósacké prefekturální vlády, kde se nakonec s podporou 54 procent voličů stal v 38 letech historicky nejmladším japonským prefektem. Rekordní byla i volební účast. K volbám dorazilo přes 60 procent voličů. Za posledních dvacet let bývala přitom volební účast maximálně 40procentní.
Když se poprvé objevily spekulace o gangsterském původu Hašimotova otce, někteří novináři mu věštili rychlý konec kariéry. Nic však nemohlo být dále od pravdy. Hašimoto nejenže tuhle informaci nevyvracel, ale přímo zapracoval do svého PR. Ósaka miluje hrdiny, kteří navzdory těžkému původu nakonec dosáhli na „Nebesa“. Podobně jako Tojotomi Hidejoši, legendární pěšák, jenž se na konci 16. století stal jedním z trojice sjednotitelů Japonska. Hašimoto se podobným srovnáním nebrání. Naopak, program i názvy jím připravených dokumentů se reminiscencemi na japonské samurajské hrdiny jenom hemží. Ať už jde o název strany Iššin no Kai – Unie obnovy – jenž odkazuje na akt navrácení moci do rukou císaře Meidžiho v roce 1868 a následný vzestup Japonska, nebo jeho nové programové prohlášení nazvané „Osm bodů sepsaných na lodi“ – s tím souvisí další legenda událostí zlomového roku 1868, samuraj Sakamoto Rjóma.
Mr. Popularity
Hašimoto po svém spektakulárním vítězství spravoval z postu legislativně podobného našemu krajskému hejtmanovi oblast s populací zhruba devět milionů obyvatel. A výsledky měl. Zásadně osekal výdajovou stranu prefekturálního rozpočtu, podporoval lokální rozhodování oproti leckdy neinformovaným krokům centrální vlády, z jednotlivých japonských prefektur se snažil udělat autonomní státy sdružené ve federaci. Dlouhý nos na něj dělala jen samotná Ósaka, centrum jeho prefektury a třetí největší město Japonska.
„Generál“ Hašimoto to pojal jako výzvu. Aby mohl postavit do latě i zpupné město, loni v listopadu odstoupil z úřadu prefekta a kandidoval na post primátora Ósaky. Svou demisí volbu nového prefekta přitom načasoval tak, aby se kryla s datem voleb do městského zastupitelstva. Plán mu opět vyšel skvěle. Primátorem se stal, volilo ho 75 procent voličů ve věku 30 až 40 let. V úřadu ósackého prefekta jej pak nahradil jeho spojenec, Ičiró Macui. Během kampaně stačilo, aby ho Hašimoto voličům doporučil a průzkumy ukázaly, že 80 procet Hašimotových voličů dalo hlas i Macuiovi.
Nicméně je to rovněž styl vedení voleb, způsob vítězství a následné praktické fungovaní Macuie na postu ósackého prefekta, co zvedá ze židle všechny Hašimotovy odpůrce. Jejich připomínky, že prefekt Macui je Hašimotovou loutkou a že Hašimoto kandidoval de facto dvakrát do dvou úřadů, jsou na místě. Tandem Hašimoto – Macui tak bývá některými kritiky přirovnáván k dvojici Putin – Medveděv. Přičemž Putin je po Hitlerovi druhá osoba, k níž Hašimoto bývá pro svůj nekompromisně autoritativní styl svými oponenty často přirovnáván.
Armáda vítězů?
Na základě dosavadních úspěchů bylo jen otázkou času, kdy Hašimoto začne formovat politickou stranu či jinou platformu, díky které by famózní úspěch jednotlivce mohl přetavit v silnější proud schopný promluvit do celostátního dění. Stranu založil v roce 2010, jmenuje se Iššin no kai (Svaz obnovy) a zatím funguje spíše jako vzdělávací akademie pro budoucí politiky. Na jejím otevření se sešlo 900 sympatizantů, dnes se do vzdělávacího programu hlásí již 3000 zájemců z celého Japonska. Nejlepších 1000 frekventantů bude vybráno do druhého kola, kde projdou důkladným výcvikem komunikace a dalších dovedností využitelných při kandidatuře do dolní sněmovny.
Hašimoto začal v roce 2010 formovat politickou stranu Svaz obnovy , aby promluvil i do celostátního dění
Hašimoto správně tuší, že za současného stavu, kdy premiérem Jošihikem Nodou smýká opozice i vlastní strana, mohou být volby prakticky kdykoliv. Chystá si tedy armádu, která mu bude schopna dobýt hlavní město. Pro nejbližší volby chce mít připravených 300 absolventů své akademie kandidujících do parlamentu a jejich prostřednictvím plánuje obsadit 200 křesel z celkových 480 poslaneckých mandátů.
Pokud by se toto Hašimotovi podařilo, zformoval by během jednoho volebního období nejsilnější parlamentní stranu a jako její šéf by se patrně stal premiérem. Ve svých projevech k frekventantům akademie své premiérské ambice nijak neskrývá. „Nic nemá cenu, pokud nezvítězíme. Nevím, kdy se tak stane, ale radím vám, buďte připraveni. Staňte se bojovníky. Pojďme do boje společně. Změňme Japonsko.“
Tetování ne, hymna ano
Jak rostou řady jeho sympatizantů, logicky sílí i hlasy jeho odpůrců. Nejde jen o současné politiky. I běžné občany zneklidňuje například Hašimotův přístup k důchodcům. Otázky sociálního zabezpečení a zdravotní péče, tedy problémy, které válcují stávajícího premiéra i rozpočet země, Hašimoto zatím řešit nemusel. Ale na prefekturální a městské úrovni zásadními škrty již zaúřadoval. Ósaka do budoucna rozhodně neaspiruje být „zemí pro starý“. Jistě, důchodci Hašimota nevolí. Většina jich ani nepřijde k volbám.
Ale volit by jej mohli zaměstnanci města, úředníci, učitelé, s nimiž Hašimoto válčí – dalo by se říci z evropského pohledu – o malichernostech. Po Hašimotově nástupu do úřadu primátora vyzvala městská správa všechny své zaměstnance k účasti v anketě ohledně tetování. Účast byla deklarovaná jako dobrovolná a anketní otázka velmi jednoduchá: Máte tetování? Na viditelné části těla, nebo skryté pod oděvem? Průzkumu se účastnilo na 30 tisíc zaměstnanců, 126 z nich se k vlastnictví tetování přihlásilo. Od Hašimota dostali na výběr: Buď půjde dolů tetování, nebo půjdou oni.
Po Tokiu je Ósaka druhým městem, kde je zpěv hymny v pozoru s tváří obrácenou k vlajce pro učitele státních škol bez pardonu povinný
Jistě, tetování se historicky v Japonsku téměř výlučně snoubilo s příslušností k jakuze. Nicméně mladí lidé si nechávají dělat malá tetování na skrytých částech těla, z lázní, bazénů a saun pomalu mizí zákazy vstupu lidem s tetováním. Hašimoto, kdysi sám „hnědovlasý“ Japonec, to nepochybně ví. Primátor Ósaky také dluží úvahu nad tetováním politiků minulosti. Matadžiró Koizumi, dědeček bývalého super populárního premiéra Džuničiró Koizumiho, to dotáhl až na ministra komunikací a pošt, přestože měl na zádech ohromného červeného draka.
„Tetovací kauza“ je přitom jen druhá fronta. V první linii Hašimoto irituje učitele jedním ze svých prvních rozhodnutí v roli primátora, kdy učitelům veřejných škol závazně nařídil při významných příležitostech zpívat hymnu. Po Tokiu je tak Ósaka druhým městem, kde je zpěv hymny v pozoru s tváří obrácenou k vlajce pro učitele státních škol bez pardonu povinný. Jde zejména u slavnosti vítání nových studentů do školy a předávání vysvědčení gradujícím ročníkům. Problém přitom není v ceremoniálu, ale v hymně a vlajce samotné. Japonskou hymnou je původně krátká báseň ve stylu tanka, která vznikla v období Heian (794 – 1185) a oslavuje vládu tehdejšího císaře.
„Nechť Tvoje vláda,
trvá tisíce pokolení!
Až drobné oblázky,
vzrostou do mohutných skal
obrůstajících mechem.“
Japonská hymna je tak možná nejkratší hymnou na světě. Hudba k básni vznikla v roce 1880, když Japonsko po vzoru západních mocností hledalo svoji hymnu. Před a za druhé světové války však byla tato hymna symbolem japonského militarismu. Její význam se chápal jako oslava vlády nadpozemského císaře – boha, který vede vyvolený lid. Po japonské kapitulaci sice japonský císař přestal být „bohem“ a se změnou ústavy se stal „pouze“ reprezentantem státu vedeného demokraticky voleným parlamentem, nicméně fyzicky tentýž člověk – císař Hirohito – vládl dál. Nad vlajkou a hymnou panovalo neurčité ticho. Přijetím zákona „O vlajce a hymně“ v roce 1999 se hymna – Kimigajo – společně s vlajkou staly znovu oficiálním státním symbolem. Tím ale také přibylo kritiků používání kdysi militaristické státní symboliky a diskuze nabyla na intenzitě.
Hašimoto je však neústupný a důsledný. Na konci školního roku vyslal na státní střední školy inspektory s jediným úkolem. Kontrolovat, jestli učitelé opravdu v pozoru zpívají. Ze čtyř podezřelých jeden přiznal, že záměrně nezpíval. Stálo ho to místo. Primátor také zavedl povinnou úklonu vlajce pro všechny magistrální vyšší úředníky. Ti se teď klanějí pokaždé, když na jednání vystupují na vyvýšené podium k řečnickému pultíku a před každou svojí odpovědí na dotaz.
Dejte mi hlas a budu vaším premiérem
Hašimoto se nedávno veřejně přihlásil k myšlence svého angažmá na celostátní úrovni. „Líbí se vám, jak se mění Ósaka? Chcete obdobné změny na celostátní úrovni? Pokud se rozhodnete mě podporovat, zodpovědnosti se rozhodně nezaleknu.“ Japonský volič tak bude mít velké dilema. Japonsko změny potřebuje jako sůl a v mnohém má Hašimoto pravdu. Z jiných jeho prohlášení mrazí. Akcemi „proti tetovaným“, „proti spuštění jaderných elektráren“, „za zpívání hymny“ tančí na hraně očividného nacionalistického populismu, šokovat ale musí.
„V Tokiu si myslí, že Hašimoto je toliko ósackým fenoménem, ale to se mění,“ říká bývalý primátor Ósaky Kunio Hiramacu
Pozornost médií a popularita u veřejnosti jsou jeho nejsilnějšími zbraněmi. S japonským politickým dinosaurem jinak bojovat nemůže. Že nesmí přestřelit, sám nejspíš tuší velmi dobře. Chce udržovat především vojenské vazby na USA, prosazuje přistoupení Japonska k mezinárodní dohodě Trans-Pacific Partnership. Má elitní vzdělání. Alfou a omegou jeho další existence tak asi bude, jak dokáže organizovat a řídit rostoucí řady svých sympatizantů. Jeho výroky a styl totiž přitahují extremisty a do jeho okolí se začínají slétat skupinky jestřábů. Navíc jedna věc je dobýt Ósaku a být „sexy“ primátorem, jinou je se stejnou rétorikou obsadit post předsedy vlády a mít pod palcem armádu.
„V Tokiu si myslí, že Hašimoto je toliko ósackým fenoménem, ale to se mění,“ říká bývalý primátor Ósaky Kunio Hiramacu, v posledních volbách Hašimotem sesazený. „Pokud jeho stoupenci v dalších volbách postaví dvě stovky kandidátů, mohou ve sněmovně obsadit zásadní počet křesel.“
Může se mu ale stát, že pokud jeho armáda mladých sympaťáků opravdu hodně křesel získá, ale nebude to většina, spojí se proti němu všichni ostatní. Nechtě by tak donutil ke spolupráci opoziční LDP a současnou vládní Demokratickou stranu (DPJ). Pro Japonsko by to asi bylo dobré, pro Hašimota nikoliv. O jeho dobrých úmyslech zatím nepochybuje více než polovina obyvatel Ósaky. Co mu ale na základě jeho receptů nakonec z klobouku vyleze, to nejspíš netuší ani on sám. Historie bohužel mnoho důvodů k optimismu nad politikou jednotlivce stojícího na kultu osobnosti nedává.