Nová zahraniční koncepce? Jen maločeský realismus

Česká levice přichází s politickým realismem: zobrazuje svět jako místo, které je řízeno mocenskými bloky. Je to však svět, v němž neprohrává jen Česko, spolu s ním prohrává celá Evropa, říká v rozhovoru historik Michal Kopeček.

Michal Kopeček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal Kopeček | foto: MAFRA
Michal Kopeček

Letošní rok přinesl několik změn české zahraniční politiky. Historik Michal Kopeček považuje za nejvýraznější z nich odmítnutí dosavadní lidskoprávní linie. Kritizuje, že nový kurz neobsahuje žádnou pozitivní vizi, k níž by stát mohl směřovat. A mimo jiné říká: „Sociální demokraté neberou dostatečně vážně svoji šabatovskou tradici.“

ČESKÁ POZICE: Občas lze zaznamenat názor, že letošní změny v zahraniční politice souvisí s doznáním české společnosti, které začalo už volbou Miloše Zemana, že si přestáváme hrát na vyšší úděl a jen přehazujeme denní realitu. Souhlasíte?

„Současnou diskusi o české zahraniční politice bych viděl v kontextu nastupující novolevicové kritiky porevolučního vývoje v celém postkomunistickém prostoru“

KOPEČEK: Nebyl bych takový skeptik. Miloš Zeman není příznakem nějakých nových zlomů, ale naopak spíše dozníváním jedné hodně výrazné politické generace, kterou představuje a kterou představovali Havel, Klaus i Zeman.

Já bych současnou diskusi o české zahraniční politice viděl v kontextu nastupující novolevicové kritiky porevolučního vývoje v celém postkomunistickém prostoru. Ta kritika je spojena spíš se sociálním nebo politickým aktivismem nastupující generace, nikoli s politickými stranami. Jsou to lidé okolo Deníku referendum, časopisu A2, různých blogů. Snaží se nastartovat kritickou levicovou politiku, jež by byla demokratická, ale zároveň by nepřistupovala na to, co tito kritici nazývají globálním neoliberálním konsenzem, který ničí sociální vazby ve společnosti. V Polsku podobnou debatu formulovala už před deseti dvanácti lety poměrně silná skupina mladých intelektuálů soustředěná okolo levicového časopisu Krytyka Polityczna.

Odmítnutí šabatovského odkazu

ČESKÁ POZICE: Proč dochází k nástupu levicové kritiky letos? Je to jen kvůli tomu, že levice po poměrně dlouhé době, dvanácti letech, obsadila ministerstvo zahraničí?

KOPEČEK: Souvisí to s nástupem levicové vlády a levicového ministra zahraničí, ale nejsilněji samozřejmě s ohlášenou novou lidskoprávní politikou. Pro mnoho lidí, kteří se na to dívají kriticky právě z těch levicových pozic, byla dosavadní havlovská politika zneužita v rámci globálních ambicí amerických neokonzervativců, a odtud její odmítání. Chtějí ji přeformulovat. To je naprosto legitimní.

„Cítím tu trochu nepochopení, co lidská práva jsou. Že to není odsouzeníhodný obušek, se kterým Západ bije kolem sebe.“

Já tu vidím tři kritické ostny. Jednak náměstek Petr Drulák a další si pomáhají paušalizujícími pojmy – „havlovský lidskoprávní atlantismus“ –, které toho moc nevysvětlují, jsou spíše bojovými pokřiky. Zadruhé, cítím tu trochu nepochopení, co lidská práva jsou. Že to není odsouzeníhodný obušek, se kterým Západ bije kolem sebe. Lidská práva – politická, občanská, ale i sociální, ekonomická – jsou do velké míry seberegulativním principem našeho vlastního nazírání na svět, naší demokratické identity. Spočívá mimo jiné v tom, že pokud můj spojenec má problémy v této oblasti a řeší je, nezavrhnu ho a nedělám rovnítko mezi ním a režimem, jenž lidská práva chápe jen jako rétorický ornament. Konečně, celý ten podnět začal shora. Mění se tu zásadní linie zahraniční politiky, aniž by to bylo veřejně prodebatováno a nějak dlouhodoběji oznamováno z pozice sociální demokracie. Zahraniční politika přitom nemá být primárním polem politického boje. 

ČESKÁ POZICE: Už dříve jste napsal, že se ČSSD vzdaluje svému „šabatovskému odkazu“. Lubomír Zaorálek staví Jaroslava Šabatu do protikladu s Havlem. Co tedy nazýváte šabatovským odkazem?

KOPEČEK: Jaroslav Šabata měl tři principy. Zaprvé nedělitelnost míru a svobody, což je i důraz havlovský, daný jejich společnou disidentskou zkušeností. Šabata hájil tezi, že je potřeba podporovat mírové hnutí, ale nikoli takové, které se ze Západu za zády disidentů dohodne s východními diktaturami.

Druhé východisko, které je opět přiřaditelné k odkazu československého disentu, a tedy i Václavu Havlovi, je propojování jak vnitřní a zahraniční politiky, tak i propojování shora a zdola – tedy že politika má jednak dimenzi státní a pak dimenzi občanské společnosti. U Šabaty to má výrazně radikálně demokratický rozměr, nikoli ovšem antipolitický, a v tom se liší od Havla.

Třetí důraz, který je zejména nyní hodně zajímavý, je Šabatova „kacířská geopolitika“ – jeho důraz na sjednocování Evropy jako postimperiálního procesu. Šabata tohle spojoval s dlouhodobým historickým procesem, který začal už po první světové válce, a proto se hlásil k Masarykovi. Masaryk měl koncepci, že první světová válka byla vyvrcholením boje teokracie a absolutismu s demokraciemi a demokracie vyhrály. Poté postupně prohrály s autoritářskými režimy a na to navázal středoevropský disent v nové vlně demokratizace.

ČESKÁ POZICE: Co ale konkrétně dělá špatně ČSSD?

V okamžiku, kdy přestaneme mluvit o hodnotách, lidských právech a demokracii jakožto o nějakém horizontu, ke kterému by mezinárodní společenství mělo směřovat, tak můžeme jenom ztratit.

KOPEČEK: Myslím, že šabatovskou tradici nebere dostatečně vážně, právě proto, že je příliš liberálně idealistická, že je hodně upnutá k diskusi o hodnotách. Nejkonkrétněji se to projevuje právě v té debatě, co by mělo být alternativou vůči politice lidských práv. Nemluvím teď o ministerstvu zahraničí. Mluvím obecně o argumentech levice.

Jejich tezí je politický realismus ve smyslu: měli jsme tady americkou hegemonii, která se příliš pokoušela zasahovat do ruské sféry vlivu, a na to přišla ruská imperiální reakce. Neovestfálský svět. Svět, který je řízen mocenskými bloky a na který by Šabata nikdy nepřistoupil. Protože to je svět, ve kterém nejen my jako malý stát, ale my jako Evropa prohráváme. V okamžiku, kdy přestaneme mluvit o hodnotách, lidských právech a demokracii jakožto o nějakém horizontu, ke kterému by mezinárodní společenství mělo směřovat, tak můžeme jenom ztratit.

Neexistuje pozitivní vize

ČESKÁ POZICE: Abychom si rozuměli: neovestfálský přístup vidíte v tvrzeních, že je chyba podporovat Ukrajinu, protože je zmítaná fašisty a celý Majdan stejně zorganizovaly USA, aby ponížily Rusko a západní Evropě prodaly svůj plyn?

KOPEČEK: Přesně. Jedinou alternativní vizí, kterou jsem doposud slyšel, je přiznání této realistické geopolitiky. Je tady boj velmocí a my stejně nic moc nezmůžeme. Rozhodně ale nechceme být nástrojem jednoho z hegemonů globálního boje, v tomto případě Ameriky, který zneužívá značku havlovské lidskoprávní politiky a pomocí nás jako nástroje si vydobývá nějaké své postavení.

ČESKÁ POZICE: No a – není to tak občas?

KOPEČEK: Havlovo jméno a česká lidskoprávní politika bezpochyby hrály roli ve vnitroamerické politické debatě a byly využívány i mezinárodně. Dosavadní politika ale zároveň měla nějaký pozitivní obsah, co má Česká republika dělat a k čemu směřovat. V tomhle ta fáze zahraniční politiky, jak se představila letos (v roce 2014 – pozn. red.), nenabídla žádnou vizi. Určitě ne šabatovskou, jistě ne masarykovskou – založenou na přesvědčení, že jako menší stát uprostřed Evropy se můžeme udržet jen v okamžiku, kdy kolem nás bude fungovat mezinárodní demokratický, kontrolovatelný a na lidských právech založený prostor. Možná jsou to velká slova, ale jediné, co se zatím nabídlo, je hodně upozaděný maločeský realismus.

ČESKÁ POZICE: Čím si vysvětlujete, že tento postoj adoptovala levicová strana, když respekt k přirozenému řádu věcí, v tomto případě soupeření velmocí, je vlastní konzervativním stranám?

Havlovo jméno a česká lidskoprávní politika bezpochyby hrály roli ve vnitroamerické politické debatě a byly využívány i mezinárodně.

KOPEČEK: Myslím, že to hlouběji souvisí s ideovou krizí, kterou prochází celá evropská demokratická levice. ČSSD je v tomto ohledu součástí té třetí blairovské, schröderovské a vlastně i špidlovské cesty: příliš sociální demokracii liberalizovala, přiblížila ji politickým konkurentům, a teď se musí vůči ní vymezit. Sahá ke geopolitickému realismu, protože sama ze svých zdrojů nedokáže vygenerovat pozitivní alternativní představu. Jediné takovéto představy, které tady jsou, přicházejí ze strany radikální levice – žižekovské, posttrockistické.

Podstatná spolupráce s Polskem

ČESKÁ POZICE: V létě jste prohlásil, že středoevropský rozměr české zahraniční politiky prochází změnou, které nerozumíte. Už jí rozumíte?

KOPEČEK: Jediné, čemu jsem porozuměl, je, že současná česká středoevropská politika je politikou jakéhosi odvratu od příliš úzké spolupráce s Polskem. To ostatní ještě nemá pevné kontury. Z historického hlediska to není nic překvapujícího. Česko-polské vztahy probíhají v sinusoidách užší spolupráce a diskusí dokonce o konfederativním uspořádání obou států přes opětovné upadnutí do chladných, ne-li nepřátelských vztahů. Dnes to souvisí s rozdílnou vahou české a polské politiky v EU a samozřejmě s faktem, že tím, kdo formuje polskou zahraniční politiku, je pravice, zatímco u nás levice.

ČESKÁ POZICE: Proč je pro nás Polsko důležité?

Poláci mohou svou vahou otevřít mnohé dveře i nám a jejich zájem o posilování federativních struktur uvnitř EU by měl být zájem české levice per definitionem.

KOPEČEK: Chápu nelibost české diplomacie vůči hegemoniálním snahám polské politiky v rámci střední Evropy. Polsko je prostě příliš velké na to, aby v něm naše zahraniční politika mohla pociťovat partnera, který je ovlivnitelný. Proto dochází, zejména v případě ideologické neshody, k potřebě se od Polska distancovat.

Není to ale prozíravé vzhledem k tomu, že Poláci mohou svou vahou otevřít mnohé dveře i nám a jejich zájem o posilování federativních struktur uvnitř EU by měl být zájem české levice per definitionem. V evropské politice budou mít Češi s Poláky vždycky víc stanovisek společných než rozdílných, ať už půjde o euro nebo o Balkán. Nevidím tam žádné velké rozdíly a to, že diplomacie obou států mají teď spory kvůli jinému názoru na východní politiku, není důvod, abychom s Poláky nemluvili.

ČESKÁ POZICE: Česká diplomacie nově nabízí silnější partnerství s Rakušany, Slováky, Slovinci či Chorvaty. To není alternativa?

KOPEČEK: Se Slováky máme nadstandardní vztahy, ale Češi a Slováci nebudou nikdy zásadním motorem středoevropské spolupráce, protože jsme prostě příliš malí. S Rakušany byly vztahy vždycky přátelské a zároveň distancované, nikdy se nepodařilo tu česko-rakouskou osu nastartovat jako nějakou páteř regionální spolupráce.

S ohledem na vznikající ekonomický sever a ekonomický jih v rámci Unie tu nebudeme hrát ani druhé housle, neboť nejsme, na rozdíl od Rakouska a Slovenska, v eurozóně. A úplně nevidím v jižní ose české zahraniční politiky naději na vytvoření protiváhy té českopolské, která fungovala, ať už institucionálně, viz Česko-polské fórum, nebo z hlediska zapojování české politiky do širších struktur právě přes Polsko.

Možná je to další otázka, která by měla projít nějakou veřejnou debatou. Připadá mi, že pokud česko-polské vztahy v kulturní sféře byly někdy opravdu dobré, tak je to teď. Vnímání Čechů v Polsku a i vnímání Poláků v Česku, navzdory občasným reklamním dozvukům jistých stereotypů, je dnes velmi dobře nastavené a byla by škoda, kdyby to zahraniční politika nějak brzdila.

ČESKÁ POZICE: Čeká vás dvouměsíční pracovní pobyt v Maďarsku. Zeptám se trochu s předstihem: hrozí nám maďarský scénář vlády jedné pevné ruky?

„Jako ostatní liberální demokracie jsme i my existenčně závislí na fungující americké a německé demokracii a v tomto smyslu naštěstí nejsme na dějiny sami“

KOPEČEK: Zatím to nepozoruji, ale v okamžiku, kdy by se rozpadla nejen ta pravicová část spektra, což se už do jisté míry stalo, ale i levicová, tak se tu samozřejmě otevírá prostor pro různé populismy, ať už manažerský ve stylu „my to zařídíme“ nebo nacionální. Jako ostatní liberální demokracie jsme i my existenčně závislí na fungující americké a německé demokracii a v tomto smyslu naštěstí nejsme na dějiny sami.

ČESKÁ POZICE: Viktor Orbán ale vyrostl po boku fungující německé demokracie.

KOPEČEK: Proto nelze vyloučit, že by se to také u nás mohlo vyvíjet tímhle směrem, antiliberálních tendencí v české společnosti je více než dost. Politické tradice české a maďarské jsou ale hodně odlišné. Moderní český nacionalismus je úzce svázán nikoli s autoritářskými režimy, ale spíš s režimy liberálně demokratickými – naopak maďarští demokraté často prohrávali s mobilizačním nacionalismem zrozeným z trianonského komplexu. Masarykovské přepólovaní našeho nacionalismu z mladočeského do toho, který je formulován humanisticky a je vztažen k nějakým univerzalistickým hodnotám, nás přece jen dostalo do pozice, že v okamžiku, kdy nás obklopují víceméně fungující demokratické režimy, je to i pro nás schůdná cesta.

Michal Kopeček (40)

Historik, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Specializuje se na období pozdního socialismu, postsocialismu a demokratickou transformaci v zemích střední Evropy. Je autorem a spoluautorem řady publikací, naposledy souboru „Rozděleni minulostí. Vytváření politických identit v České republice po roce 1989“. V uplynulém roce se několikrát zúčastnil debaty o změnách české zahraniční politiky.