Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Nová studená válka: Nahradí Čínská lidová republika Sovětský svaz?

Americká a čínská vlajka v Pekingu. foto: Reuters

Chce-li se Čína emancipovat od světa, kde dominují USA, musí nabídnout svou ideologicky podepřenou a technologicky efektivní a atraktivní verzi budoucnosti. Pak může přitáhnout i jiné země a konkurovat americkému, respektive západnímu modelu.
  9:33

V nové studené válce již dávno jsme, tvrdí historik a odborník na mezinárodní vztahy Niall Ferguson. Začala obchodním sporem o tarify a intelektuální vlastnictví, transformovala se v technologickou přetahovanou o firmu Huawei a budoucnost sítí 5G a eskalovala ideologickou konfrontací o represi Ujgurů a likvidaci svobody slova v Hongkongu, to vše na pozadí letitých geopolitických sporů o Jihočínské moře a Tchaj-wan.

Do velkého strategického souboje jsou podle historika Adama Toozeho vtahováni i další američtí spojenci, od Austrálie a Kanady až po Velkou Británii a také Českou republiku, jak ukázala nedávná návštěva amerického ministra zahraničních věcí Mikea Pompea v Praze. Mnozí ovšem označení „nová studená válka“ odmítají a hovoří maximálně o velmocenské konkurenci, soupeření či rivalitě.

Pokud bychom měli hledat historický příměr k současné situaci, pak podle historika Odda Arneho Westada ne v období 1948 až 1989, ale v éře první globalizace před rokem 1914 v ekonomicko-vojenském soupeření Velké Británie a Německa. Příkladem by mohl být i vztah USA a Japonska v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy nástup dravých japonských korporací, o nichž se Američané domnívali, že jen zneužívají politické spojenectví své země s USA k získání výhod na americkém trhu, také vyvolával politický odpor.

Spojenec, nepřítel, třetí síla

Spor o novou studenou válku odhaluje i rozdílné interpretace „staré“ studené války. Podle tradiční interpretace byla studená válka konfliktem USA a SSSR o Evropu a především o poražené a rozdělené Německo. USA ale vybudovaly svůj alianční systém po druhé světové válce nejen kolem Západního Německa, ale i Japonska. Studená válka však byla globálním konfliktem s takřka rovnocennou rolí asijského „bojiště“ a jeho hlavního hráče, Číny.

Čínská lidová republika vždy hrála ve studeném, „tripolárním“ konfliktu klíčovou roli – spojence, nepřítele, třetí síly. Byly tedy USA jedinými vítězi studené války, jak jsme si zafixovali z narativu uplynulých 30 let neseného na vlně „vítězství Západu“ a „konce dějin“?

Zatímco v Evropě již byla železná opona spuštěna i zapuštěna a obě supervelmoci své pozice už jen bránily, v Asii se studená válka dynamicky prolínala s hnutím za osvobození, nacionalismy, společenskou modernizací a budováním národních států. Právě horká korejská válka, jejíž 70. výročí jsme si nedávno připomněli, přinesla studenou válku doslova do všech domovů v Moskvě, Praze, Washingtonu i Paříži. Mobilizovala a militarizovala.

Jak podotkl historik Lorenz M. Lüthi, jen málo událostí studené války mělo stejně dalekosáhlý dopad na rozdělení světa. Krvavé konflikty v Koreji, Vietnamu, ale i Kambodži či Indonésii pravidelně vysílaly „šokové vlny“ a proměňovaly, ovlivňovaly a modelovaly nejen americko-sovětskou rivalitu, ale i další klíčový vztah USA a Číny. V průběhu druhé světové války sice byli spojenci, ale po vítězství Maových komunistů v občanské válce proti Čankajškovi v roce 1949 začalo dynamiku studené války v Asii určovat spojenectví Mao–Stalin.

Rudá aliance se ale v šedesátých letech rozpadla a USA postupně začaly s Pekingem spolupracovat. Během éry Teng Siao-pchinga se v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století zaostalá Čína stala nadšeným obdivovatelem amerického kapitalismu – ne ovšem západní demokracie. Čínská lidová republika (ČLR) vždy hrála ve studeném, „tripolárním“ konfliktu klíčovou roli – spojence, nepřítele, třetí síly. Byly tedy USA jedinými vítězi studené války, jak jsme si zafixovali z narativu uplynulých 30 let neseného na vlně „vítězství Západu“ a „konce dějin“?

Bezprecedentní ekonomický vzestup

Čínští komunisté se vyhnuli sovětskému osudu, zkřížili americký kapitalismus se sovětským politickým systémem do nového, hybridního modelu. Charakterizují jej hospodářský růst tažený exportem, zapojení do globální ekonomiky, striktní politická kontrola a „management“ společenského konsenzu, nahrazující demokratický konflikt. Po desetiletích v americkém stínu začíná tento model představovat pro Západ seriózní výzvu nejen ekonomicky, ale i geopoliticky a ideologicky. Je to výzva tím závažnější, že Čína si udělala domácí úkoly a poučila se z dějin.

Americké sbližování s Čínou, zahájené v roce 1971 z geopolitických důvodů a prohloubené po roce 1989 z důvodů ekonomických, významně změnilo poměr sil ve studené válce. Vytvořilo ale také geopolitické podmínky pro čínskou průmyslovou revoluci a bezprecedentní ekonomický vzestup.

Podobně jako třeba Japonsko v éře Meidži v 19. století – když chcete soupeřit s velmocí, musíte se jí nejprve vyrovnat v klíčových technologiích a ovládnout nezbytné know-how a teprve pak ji, jako Japonci Rusy v roce 1905, můžete i porazit. A skončila vůbec studená válka? V roce 1989 z ní sice jeden z hráčů vypadl (aby se pak v staronové podobě na přelomu tisíciletí vrátil), ale nepřichází po třech desetiletích americké dominance posílená Čína a nezahajuje novou fázi starého konfliktu?

Jak podotýká Tooze, mnoha lidem pojem nová studená válka konvenuje, protože se domnívají, že vědí, jak ta první dopadla, respektive že ji USA vyhrály. Ve skutečnosti ale z jejího asijského bojiště odešly poraženy – Korea zůstala rozdělená a komunistická Čína se v červnu 1989 vzepřela sovětskému osudu. O vietnamském fiasku ani nemluvě. Americké sbližování s Čínou, zahájené v roce 1971 z geopolitických důvodů a prohloubené po roce 1989 z důvodů ekonomických, podle Fergusona významně změnilo poměr sil ve studené válce.

Vytvořilo ale také geopolitické podmínky pro čínskou průmyslovou revoluci a bezprecedentní ekonomický vzestup. Po vstupu Číny do Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2001 vznikla s americkým souhlasem a patronací obchodně-finanční symbióza nazývaná někdy „Chimerica“, jíž chce nyní americký prezident Donald Trump znovu oddělit a resuscitovat dominantní postavení své země. Kde Američané udělali chybu? ptá se Tooze. Podle Trumpových lidí to byla akceptace Číny do globálního obchodního systému.

Prorůstání do byznysu

Tehdejší američtí vyjednavači podle nich podlehli chiméře, že čím více se čínská ekonomika liberalizuje a otevře, tím rychleji se v Číně samospádem „dotvoří“ demokratické instituce a vláda práva. Podmínky vstupu do WTO ale byly podle Toozeho pro tehdejší Čínu poměrně tvrdé. Musela doplnit tisíce svých zákonů a tehdejší čínský premiér Ču Žung-ťi byl pak doma obviňován z výprodeje USA.

Jak doplňuje ekonomický novinář Paul Blustein v knize Schism: China, America, and the Fracturing of the Global Trading System (Schisma. Čína, Amerika a štěpení globálního obchodního systému), vedoucí čínští představitelé pochybovali o výhodách vstupu a báli se například o osud domácího automobilového průmyslu. Problém byl podle Toozeho spíše v tom, že američtí vyjednavači hájili především zájmy amerického byznysu, jenž žádal nové trhy a levnou pracovní sílu, a předřadili je zájmům své země jako globální velmoci.

Komunistická Čína přestala být geopolitickým a ideologickým nepřítelem a proměnila se v jednu velkou investiční příležitost a gigantickou výrobnu. Politicky se ale Čína ne a ne reformovat. Čínský stát navíc prorostl do byznysu. Tlačí domácí průmysl granty, daňovými úlevami, dotacemi či lacinými úvěry a recipročně očekává a vyžaduje od byznysu podporu svých zájmů v zahraničí. Po finanční krizi 2008 si navíc čínští vůdci uvědomili, že mohou nastoupit mnohem agresivnější zahraničně-politický kurz.

Komunistická Čína přestala být geopolitickým a ideologickým nepřítelem a proměnila se v jednu velkou investiční příležitost a gigantickou výrobnu. Politicky se ale Čína ne a ne reformovat. Čínský stát navíc prorostl do byznysu a změnil se v něco, co Tooze nazývá „Čína, a. s.“. Tlačí domácí průmysl granty, daňovými úlevami, dotacemi či lacinými úvěry a recipročně očekává a vyžaduje od byznysu podporu svých zájmů v zahraničí. Po finanční krizi 2008 si navíc čínští vůdci uvědomili, že mohou nastoupit mnohem agresivnější zahraničně-politický kurz.

Už nástup generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny a prezidenta země Siho v roce 2012, respektive 2013, s jeho akcentem na komunistickou stranu a její ideologii vyvolal podle Toozeho na americké straně protireakci. Místo Trumpovy obchodní války však Obamova vláda chtěla Čínu dlouhodobě zadržovat obchodní zónou Trans-Pacific Partnership (TPP). Americké trable s Čínou jsou do jisté míry stále důsledkem amerického ekonomického úspěchu v druhé polovině 20. století. Z dolaru jako světové rezervní měny profitovali podle Toozeho od roku 1945 spíše neameričtí hráči.

Nejprve západoevropské země, pak Japonsko a asijští tygři a od devadesátých let 20. století sjednocené Německo a především Čína, jež po roce 1989 vybudovala za cenu stlačení mzdových nákladů a omezení domácí poptávky úctyhodnou exportní „mašinu“. Levné čínské zboží zaplavilo celý svět včetně amerického trhu a způsobilo zejména výrobním odvětvím takzvaný čínský šok. Jak dodává Tooze, každá vyspělá ekonomika od Japonska přes Jižní Koreu až po Itálii si jím prošla, ale jen v USA to vyústilo v politickou krizi a překvapivé Trumpovo vítězství především v okrscích nejvíc zasažených deindustrializací.

Oprášení globální ideologické „message“

Odhaduje se, že USA ztratily v důsledku čínských importů okolo 2,5 milionu pracovních míst. To jsou sice jen dvě procenta celkové pracovní síly, ale 20 procent všech míst ve výrobních odvětvích a dobře placených manuálních zaměstnáních, která podle Toozeho kdysi tvořila pilíře americké dělnické prosperity. Ne každý Američan ovšem trpěl. Na oplátku do USA proudil zahraniční kapitál a Čína své „americké“ zisky „reinvestovala“ do nákupu bezpečného amerického vládního dluhu. K roku 2013 čínské dolarové rezervy činily tři biliony dolarů.

Radost z toho měly dle Toozeho zejména Wall Street a americké korporace, méně americký stát. Problémy obchodní bilance a makroekonomické nerovnováhy s kořeny v americké i čínské ekonomice (nedostatečná domácí spotřeba, závislost na exportu, podfinancovaný sociální systém), však postupně ustupují technologické rivalitě (5G, Huawei, TikTok) a národní bezpečnosti (kyberbezpečnost, průmyslová špionáž). Jak dodává Tooze, jedním z důsledků americké dominance bylo přesvědčení, že lze oddělit ekonomické a bezpečnostní politiky a že ekonomický růst poháněný globalizací je „geopoliticky nevinný“.

USA, podobně jako na začátku studené války, sice se zpožděním, ale mobilizují domácí frontu, snaží se probudit duch soutěživosti a také, po období snah uzavřít se do skořepiny ekonomického nacionalismu a limitujícího hesla America First, oprášit svou globální ideologickou „message“ o demokracii, volném obchodu, lidských právech a svobodě

Současní američtí „sinojestřábové“, k nimž Ferguson kromě Pompea řadí například zástupce poradce pro národní bezpečnost Matta Pottingera či vedoucího úřadu pro obchod a výrobní odvětví při Bílém domě Petera Navarra, jsou naopak přesvědčeni, že každý dolar dodaný k čínskému HDP či každý kus technologie, jejž Čína získá, vychyluje geopolitickou rovnováhu ve prospěch Pekingu.

Hlavní chybou podle nich bylo, že civilisté otvírali v letech 1990 až 2010 obchodní dveře Číně, zatímco vojáci nepřestávali operovat s možností války s Čínou v případě konfliktu o Tchaj-wan nebo Koreu. Trumpův úspěch je tak dle Fergusona odrazem rostoucího amerického odporu k tomuto asymetrickému vztahu.

USA, podobně jako na začátku studené války, sice se zpožděním, ale mobilizují domácí frontu, snaží se probudit duch soutěživosti a také, po období snah uzavřít se do skořepiny ekonomického nacionalismu a limitujícího hesla America First, oprášit svou globální ideologickou „message“ o demokracii, volném obchodu, lidských právech a svobodě.Kissingerovec Ferguson se v tomto kontextu netají, že tato nová studená válka je nejen nevyhnutelná, ale i žádoucí, aby se USA probudily a nenechaly se předhonit Čínou v perspektivních odvětvích, jako je umělá inteligence či kvantové počítače.

Ideologie

Je ovšem otázkou, zda mezinárodní napětí bude stimulovat domácí transformaci, anebo, opět jako ve staré studené válce, bude zneužito k další militarizaci. Podle historika Maria Del Pera byla původní studená válka „ideologickým sporem mezi dvěma univerzálními pojetími světa, dvěma vizemi historického procesu, dvěma modely modernity“. Tato charakteristika podle něho dnes chybí. I dle Westada obě země nyní operují, na rozdíl od studené války, ve stejném globálním ekonomickém systému.

Ideologie však v dnešním napětí hraje závažnou roli, byť to nemusí být stejně zjevné jako za sovětských časů. Je zdrojem nacionalismu, s jehož pomocí si obě strany konstruují obraz nepřítele, mobilizují pro národní jednotu a vyzývají k obětem. Ideologie také pomáhá ospravedlňovat různé koncepty výkonu, legitimizace a kontroly moci. Ideologickou polaritu, kterou Del Pero vidí jako palivo studenoválečnické soutěže, můžeme dnes vidět v odlišných vizích organizace společenského řádu a politické moci.

Ideologie v dnešním napětí hraje závažnou roli, byť to nemusí být stejně zjevné jako za sovětských časů. Je zdrojem nacionalismu, s jehož pomocí si obě strany konstruují obraz nepřítele, mobilizují pro národní jednotu a vyzývají k obětem. Ideologie také pomáhá ospravedlňovat různé koncepty výkonu, legitimizace a kontroly moci.

ČLR je stále komunistickou diktaturou s leninistickou DNA – koherentní ideologií, stranickou hierarchií a vládnoucí, nevolenou „avantgardou společnosti“. Navzdory ukotvení v globální volnotržní ekonomice je stále nekompatibilní se západním systémem parlamentní demokracie, osobní svobody a oddělení a kontroly moci. V devadesátých letech 20. století byl Západ přesvědčen, že kapitalismus transformuje ČLR na liberální demokracii, nyní vypadá budoucnost řekněme otevřeněji a nemálo světových politiků by si čínský „hybrid“ rádo pořídilo.

Pokud se ale Čína chce emancipovat od světa, kde dominují USA, musí nabídnout svou ideologicky podepřenou a technologicky efektivní a atraktivní verzi budoucnosti a modernity pro 21. století. Pak může přitáhnout i jiné země a konkurovat americkému, respektive západnímu modelu nejen v ekonomické výkonnosti a prosperitě, ale i schopnosti vládnout, zajišťovat bezpečnost a řídit společnost. Koneckonců studená válka nebyla jen harašením zbraní, ale i konkurenčním bojem systémů, které nabízely dvě cesty modernizace, od průmyslu až po zdravotnictví.

Schopnost současných soutěžících systémů přežít a dominovat bude záviset tedy i na tom, jak efektivní, laciná a dlouhodobá řešení nabídnou pro zvládání klíčových globálních problémů, jako je pandemie, změna klimatu či energetická bezpečnost. Shodneme se ale na něčem, co se týká Číny? Změna čínského režimu je v současné době nerealistická. Pochopil to Washington, důležité ale podle Westada je, aby to pochopilo i čínské vedení a zbavilo se často paranoidních obav z barevných revolucí.

Staronový multipolární svět

Ze slovníku studené války si proto dle Toozeho musíme spíše než termíny, jako je „rollback“ (násilná změna nepřátelského režimu) nebo „containment“ (zadržování expanze tohoto režimu), vypůjčit termín „detente“ a dlouhodobou vizi koexistence, „žít a nechat žít“. Pro USA ovšem nebude snadné rezignovat na globální roli supervelmoci, občas se přehrát na slabšího partnera a neustále pružně lepit koalice menších států vyvažujících čínský vliv. Ve staronovém multipolárním světě budou podle Westada sice velmoci propojeny, ale jednat do značné míry samostatně na svém geopolitickém „písečku“.

Svět se bude „regionalizovat“ a oblasti, jako je jižní nebo východní Asie, budou mít jednoho přirozeného hegemona v režimu tradičních sfér vlivu. Chce Čína takový modus vivendi? ptá se Ferguson. S poukazem na velký vliv Siova poradce Wanga Huninga, jenž je od roku 2017 členem Stálého výboru politbyra a mimo jiné mimořádně kritický k americkému způsobu života a demokratické kultuře, o tom pochybuje.

Pro USA nebude snadné rezignovat na globální roli supervelmoci, občas se přehrát na slabšího partnera a neustále pružně lepit koalice menších států vyvažujících čínský vliv. Ve staronovém multipolárním světě budou sice velmoci propojeny, ale jednat do značné míry samostatně na svém geopolitickém „písečku“. Svět se bude „regionalizovat“ a oblasti, jako je jižní nebo východní Asie, budou mít jednoho přirozeného hegemona v režimu tradičních sfér vlivu. Chce Čína takový modus vivendi?

Pekingskou vizi globálního uspořádání hledá Ferguson neortodoxně v čínské sci-fi – v populární trilogii Liou Cch’-sina Vzpomínka na Zemi o napjatém soužití lidí a mimozemských Trisolaranů. Ferguson si spíše než děje všímá tří základních civilizačních zásad – primárním cílem civilizace je přežít; civilizace neustále roste a expanduje a ve vesmíru přežije jen nejsilnější. Dle Fergusona tento „intergalaktický darwinismus“ reflektuje čínské ambice nejlépe. Za druhé bychom neměli dnešní příčiny a strukturu konfliktů maskovat atraktivními, ale zavádějícími historickými analogiemi.

Slova jsou mocnou zbraní a v případě citlivé globální otázky, jako je americko-čínské napětí, bychom se měli slovu „válka“ vyvarovat. Má totiž nebezpečný, až toxický potenciál sebenaplňujícího proroctví. Čím častěji a svévolněji ho používáte, tím snadněji si na něho zvyknete a tím více válku berete jako jednu z přijatelných možností, když napětí eskaluje. Jak dodává Westad, v roce 1912 by si také nikdo nevsadil, že za dva roky starý svět smete globální válka. Změnit běžné velmocenské rivality na globální krvavý konflikt pomohl dle Westada vágní narativ, jenž zveličoval ideologické rozdíly impérií.

Veřejný diskurz stále více ovlivňovaly obrazy nepřítele, například Německa jako centralizovaného a autoritativního státu, jenž se ale od Velké Británie či Francie, o Rusku nemluvě, až tak zásadně nelišil. Takové verbální eskalaci je třeba podle Westada zabránit. Když mohly USA spolupracovat s Čínou před 40 lety – když byla podle Westada ještě autoritářštější –, proč by to nešlo i dnes?

Návrat území

Pokud by válka mezi USA a Čínou vypukla, jejím spouštěčem nebude dle Westada obchod ani technologie, ale „jiskra“ v některém z pro Čínu geopoliticky neuralgických bodů, například na Korejském poloostrově. Čína se netají, že ve středně- až dlouhodobém horizontu chce získat zpět území, jež v uplynulých staletích nedobrovolně poztrácela, stejně jako si zabezpečit klíčové zdroje, suroviny a logistické trasy pro obchod. Na druhou stranu je geopolitika čínskou Achillovou patou.

Pokud by válka mezi USA a Čínou vypukla, jejím spouštěčem nebude dle Westada obchod ani technologie, ale „jiskra“ v některém z pro Čínu geopoliticky neuralgických bodů, například na Korejském poloostrově. Čína se netají, že ve středně- až dlouhodobém horizontu chce získat zpět území, jež v uplynulých staletích nedobrovolně poztrácela, stejně jako si zabezpečit klíčové zdroje, suroviny a logistické trasy pro obchod.

Říše středu je příliš dominantní, aby s ní menší mocnosti, jako je Vietnam, Jižní Korea nebo Japonsko, či dokonce velmoci, jako je Rusko a Indie, uzavíraly trvalejší a hlubší spojenectví. Za třetí bychom neměli odhadovat budoucí konflikty dle schémat konfliktů minulých. Unikátnost studené války ztotožňuje Del Pero se zásadní rolí jaderných zbraní. S jejich odstrašujícím potenciálem sice supervelmoci stále ve svých strategiích kalkulují, ale již Chruščov s Kennedym dospěli k závěru, že vyhladit nepřítele jaderným úderem je kontraproduktivní, nebezpečné, prostě nemyslitelné.

V systému dnešní globální propojenosti je proto dosažitelným cílem spíše ovládnout nepřítelovy rozhodovací mechanismy, mít vliv na jeho elity, kontrolovat tok velkých dat, informačních a telekomunikačních kanálů a kritické infrastruktury. Cílem je tedy měkká, záměrně neviditelná kolonizace spíše než frontální zničení a podrobení. Z tohoto pohledu jaderné zbraně přestávají být zbraněmi 21. století. Byly vynalezeny a použity za druhé světové války, ale definovaly až následující studenou válku.

To samé lze říct, podle hesla „the cyber is the new nuke“, i o internetu, digitalizaci a umělé inteligenci – vynalezeny před rokem 1989, naplňují svůj potenciál až v éře následující. Jaderné zbraně sice brání globálnímu superkonfliktu, jsou ale také drahé a nezaženeme jimi ani sucho, ani pandemie. Ve studené válce se lidé děsili jaderné zimy, nyní, v éře antropocénu, se bojíme obyčejného léta. Dříve nebo později tak budou zdroje na jejich udržování a modernizaci odkloněny do jiných oblastí s větší prioritou, jako je pandemie, změna klimatu nebo energetika.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...