Po šetření CVVM ze začátku dubna zaznamenala výrazné posílení levice, zejména KSČM už druhá zavedená agentura. Dva dny po 1. máji zveřejnila agentura Factum Invenio výsledky zatím nejčerstvějšího výzkumu. Vyplývá z nich, že volby do sněmovny by nyní s přehledem vyhrála ČSSD (27,3 procenta hlasů), druzí by byli komunisté (17,6 procenta), následováni ODS (16,4 procenta) a „topkou“ (10,7 procenta). Věci veřejné (VV) by ze sněmovny zmizely (1,2 procenta). Naopak by se do ní vrátili lidovci (7,1 procenta), a jak se zdá, i Strana zelených (5,1 procenta).
Tedy: Oproti volbám v květnu 2010 jsou na tom komunisté nyní lépe o 6,3 a ČSSD o 5,2 procentního bodu. Po přepočtu na mandáty by obě levicové strany nyní daly ve sněmovně dohromady 114 křesel. Pokud by posilování levice mělo být trendem (což se však pozná nejméně ze tří po sobě následujících výzkumů týchž agentur), k „rudé záři nad Českem“ bychom mohli být blíž, než kdykoli od listopadu 1989.
Kondicionál je namístě stejně jako otázka, zda by rozlévající se rudé záři dokázala česká pravice efektivně čelit. Příliš nadějně to nevypadá, poněvadž za prvé pravice co do volebního potenciálu chřadne, za druhé tak dlouho vytahovala levicového strašáka, až se z něho stala neškodná rekvizita.
Malá účinnost mobilizačních kampaní
ODS „mobilizuje“ proti levicovému nebezpečí od voleb 1998. Tehdy proti ČSSD, s níž pak ale uzavřela „opoziční smlouvu“, čili skrytou koalici. Později mobilizovala „jedním vrzem“ proti „KSČSSD“. Pikantní bylo, že před volbami 2006 proti komunistické hrozbě plamenně agitovala i KDU-ČSL, před listopadem 1989 národně-frontovní strana a v letech 2002 až 2006 koaliční partnerka ČSSD a US-DEU.
Jsou-li navzdory strašení veřejnosti levicí, volební preference ČSSD a KSČM nebývale vysoké, pak je účinnost protilevicových „mobilizačních“ kampaní malá, ne-li zanedbatelná
Jak mívává Miroslav Kalousek, tehdejší předseda KDU-ČSL, dobrý odhad, tenkrát jej neměl. Bubnováním proti komunistům avizoval, že strana pod jeho vedením otáčí kormidlem od sociálních demokratů doprava k Topolánkově ODS, leč veřejnost to náležitě neocenila. Počátkem června 2006 ve volbách do sněmovny nejenže KDU-ČSL neskončila s vytouženým dvojciferným výsledkem, ale s hubenými 7,22 procenty hlasů. Jsou-li navzdory strašení veřejnosti levicí volební preference ČSSD a KSČM nebývale vysoké, pak je účinnost protilevicových „mobilizačních“ kampaní malá, ne-li zanedbatelná. Proč je tomu tak?
Inu, je to stejné, jako kdyby lékař ordinoval pacientovi stále totéž antibiotikum. Také by už po čase nezabíralo! Má však česká pravice po ruce něco pro případ, že by opravdu hrozila nikoli levicová vláda, což není v demokratických poměrech žádná katastrofa, ale „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu“?
Komunistické požadavky
Ony „podstatné náležitosti“ si radikálně levicová KSČM asi nepředstavuje jako „nezvratné“ ve smyslu článku 9 odstavce 2 Ústavy ČR, podle skalních komunistů z „třídního hlediska“ nepochybně Ústavy buržoazní. A takových členů má komunistická strana 22 let po listopadu 1989 stále dost nejen proto, že průměrný věk člena víc než 50tisícové KSČM je přes 70 let. Komunistická „víra uhlířská“, jak ji pojmenoval F. X. Šalda, se takříkajíc dědí, a proto skalní komunisty najdeme i mezi příslušníky střední a mladé generace.
Jeden z nich, místopředseda ÚV KSČM Stanislav Grospič (48), to jaksepatří „rozbalil“ v projevu na prvomájové oslavě strany na pražském výstavišti. Grospič, jenž bude za dva týdny na sjezdu v Liberci kandidovat proti Vojtěchu Filipovi na předsedu komunistické strany, odsoudil „dnešní morální bahno pravicové korupce“. A coby předseda Odborového svazu Čech, Moravy a Slezska zopakoval i tři požadavky účastníků odborářské demonstrace 21. dubna na pražském Václavském náměstí – okamžité zastavení reforem, odstoupení vlády a vypsání předčasných voleb.
Komunistická „víra uhlířská“ se takříkajíc dědí, a proto skalní komunisty najdeme i mezi příslušníky střední a mladé generace
Je třeba si všimnout, že k nim přidal další za KSČM – vyšší zdanění velkokapitálu a bank a vykydání morálního bahna, do kterého politickou scénu pravicová koalice zmítaná korupčními skandály zatáhla. A aby bylo jasno, dodal, že stát rozkrádají „lidé typu Nečase, Kalouska, Bárty, Peake, Drábka, Hegera a také ti, kteří je platí: pánové Bakalové, Kellnerové, Babišové a Hušákové“.
Od časů Klementa Gottwalda, jenž ve svém prvním poslaneckém projevu sliboval zakroutit buržoazii krkem, určitý slovník a klišé ke komunistům asi patří, proto Grospič nezapomněl připomenout střílení do protestujících dělníků a horníků za Rakouska-Uherska. A dodal: „O nic lepší nebyla tvář ani první republiky. Není možné si dělat iluze, že v určitý moment by k takovým scénářům klidně nesáhla i tato vláda, tato vládnoucí oligarchie a česká pravice.“
Je to absurdní a nepříliš chytré, a proto si dovolím nepříliš chytrou repliku. A co takhle šibenice pro spolustraníky a „nepřátele zřízení“, kdyby se komunistická strana opět dostala k moci? Lze si dělat iluze, že by je v určitý moment znovu nezavedla?
Narůstající agresivita
Podobné vidění světa jako Grospič má například předsedkyně pražské krajské rady KSČM, poslankyně a kandidátka na místopředsedkyni či dokonce na předsedkyni komunistů Marta Semelová (52), jež chodí klást Gottwaldovi na hrob květiny, bájívá o hrdinných pohraničnících na železné oponě, ale o těch, které zastřelili, lakonicky říká, že porušili tehdy platné zákony. „Komunisté se dodnes důsledně nerozloučili s totalitní minulostí a v poslední době jen narůstá jejich agresivita,“ reagoval na prvomájové Grospičovy vývody premiér a předseda ODS Petr Nečas. Má pravdu, navzdory tomu je však KSČM druhou nejpřitažlivější politickou stranou!
To je problém nejen pro vládní koalici, jejíž ministr vnitra nechal odborníky, aby prověřili, zda by se nenašel relevantní důvod pro soudní zákaz činnosti KSČM. Nenašel se, a proto je na KSČM třeba z právního hlediska pohlížet jako na kteroukoli jinou politickou stranu, jež působí v souladu s platnými zákony. Domyšleno „ad finitum“, pohlížet na ni jako na stranu demokratickou, byť o tom, že je zaměřena proti současnému režimu a na řadu otázek zastává krajní názory, není pochyb a z jejich Haló novin je obojí šestkrát týdně rozpoznatelné.
ČSSD je sice vysoce pravděpodobným vítězem příštích voleb do Poslanecké sněmovny, ale bez podpory KSČM či dokonce jejího podílu na moci možná nebude s to vládnout
Sociální demokracii proto není co závidět. Na jedné straně je totiž vysoce pravděpodobným vítězem příštích voleb do Poslanecké sněmovny, ale na druhé to možná bude KSČM, bez jejíž podpory či dokonce podílu na moci nebude ČSSD s to vládnout. A trvá-li předseda strany Bohuslav Sobotka na tom, že s ODS ani s TOP 09 koaliční vládu nevytvoří, zbývají tři možnosti, z nichž jen dvě jsou reálné.
Dvě reálné možnosti
ČSSD nemá šanci získat ve volbách stejně jako Ficův Smer na Slovensku nadpoloviční většinu mandátů a obejít se bez koaličního partnera. Pokud ČSSD ve volbách zvítězí a obdrží okolo 35 procent hlasů a zároveň se do sněmovny vrátí KDU-ČSL a Strana zelených, mohla by s nimi vytvořit levostředovou koalici. Na otázku Práva ve středu 2. května, zda by šli lidovci s ČSSD do vlády, jejich předseda Pavel Bělobrádek odpověděl: „Určitě. Sociální demokracie je demokratická a proevropská strana.“ Co se ale případné podpory komunistů týče, „za mého vedení k něčemu takovému nedojde“, ujišťuje Bělobrádek.
Mimochodem podobný problém měl na jaře 1998 i Josef Lux, jemuž nabízel dvojčlennou koalici s ČSSD Miloš Zeman. Nejspíš jen na oko, poněvadž prý už od jara toho roku vzájemně sondovali půdu s Václavem Klausem. Vládu ČSSD a KDU-ČSL by však bývali museli při hlasování o důvěře tolerovat komunisté a Lux věděl, že by s tím u spolustraníků nepochodil.
Druhá z reálných alternativ je ona „rudá záře nad Českem“. Spočívala by na dohodě ČSSD s KSČM – buď na otevřené koaliční spolupráci s přizváním komunistů do vlády, anebo na vytvoření menšinové vlády ČSSD, při hlasování o důvěře a pak případ od případu podporované komunistickou stranou.
Podle politologa z Masarykovy akademie Lukáše Jelínka by to však bylo pro ČSSD stejně špatné řešení jako koalice s pravicovou stranou (což je ona třetí možnost), poněvadž v obou případech by přišla asi o třetinu příznivců. Lidový dům si na toto téma nechal udělat průzkumy, jež podle MF Dnes vyšly podobně skepticky.
Zkušenost z krajů
Nejméně riskantní se jeví menšinová vláda ČSSD s podporou komunistických hlasů, k čemuž se opakovaně přihlásil předseda strany Bohuslav Sobotka. Užší spolupráci s komunisty zatím připustili jen místopředseda ČSSD Jiří Dienstbier a středočeský hejtman David Rath. Ostatně, po krajských volbách na podzim 2008 právě díky komunistům ovládá ČSSD Středočeský a Karlovarský kraj a Vysočinu, přičemž v Moravskoslezském kraji jsou komunisté přímo členy krajské koalice. Tuto zkušenost část ČSSD interpretuje tak, že s komunisty se lze dohodnout a společně s nimi vládnout.
Nejméně riskantní se jeví menšinová vláda ČSSD s podporou komunistických hlasů, k čemuž se opakovaně přihlásil předseda strany Bohuslav Sobotka
A tato zkušenost ze zmíněných čtyř krajů je také důvodem, proč dokonale „vyčpělo“ takzvané Bohumínské usnesení z roku 1995, v němž sjezd ČSSD potvrdil „platnost závěrů o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami“ a jmenovitě vyloučil politickou spolupráci se Stranou československých komunistů, Sládkovým SPR-RSČ, KSČM a s dalšími formacemi extremistického charakteru. Ačkoli vedení ČSSD pravidelně opakuje, že Bohumínské usnesení (týkající se podle dodatečné interpretace Lidového domu ale jen spolupráce na nejvyšší, vládní úrovni) nemíní zrušit, větší část 24tisícové členské základny ČSSD je dle aktuálního průzkumu společnosti SANEP opačného názoru.
Nepřekvapuje to, neboť po bývalém nomenklaturním komunistovi Miroslavu Šloufovi vstoupila v polovině devadesátých let do ČSSD spousta někdejších členů KSČ. Do té doby historicky daná, většinová nedůvěra ke komunistům, jež byla typická pro jejího prvního polistopadového předsedu Jiřího Horáka a jeho blízké, tím vzala za své. Dnes je jiná doba a zvěst, že Lidový dům a centrála KSČM udržují kontakty a diskrétně vyjednávají, asi nebude pouhou fámou.
Historické reminiscence
Obě strany se nicméně pohybují na tenkém ledě. Komunistická strana vznikla v letech 1919 až 1921 tak, že Bohumír Šmeral odvedl větší část sociální demokracie do takzvané marxistické levice, z níž vznikla KSČ. Pro komunisty – podobně jako pro nacisty – byla Masarykova republika „versailleským zmetkem“ a chtěli jej zlikvidovat proletářskou revolucí. Sociální demokraté však patřili k oporám první republiky. Pro komunisty to byli „zbahnilí oportunisté“. Pro sociální demokraty komunisté zase zrádci, radikálové a „pohůnci Moskvy“.
Údajně dobrovolné sloučení ČSSD s KSČ 27. června 1948 bylo asi stejně „dobrovolné“ jako téměř vše po Únoru 1948 – bez fierlingerovského, na komunisty napojeného křídla v ČSSD by bylo bez odporu neproveditelné. Mnoho sociálních demokratů pak ovšem skončilo v exilu a ještě víc v komunistickém vězení. Pokus obnovit ČSSD v tuzemsku za Dubčekova „pražského jara 1968“ KSČ odložila do budoucna, a proto se uskutečnil až na přelomu let 1989–1990.
Komunistů je stále víc než dvakrát tolik než po 22 letech budování ČSSD sociálních demokratů
V sociálnědemokratickém Lidovém domě sídlilo do převratu 1989 Muzeum V. I. Lenina a ČSSD, ač historicky nejstarší česká politická strana (založena 1878), začínala vlastně od nuly, když v polistopadovém Československu obnovovala svoji činnost. Autentických sociálních demokratů z dob minulých měla jen pár, pevnou ideologii si pod Milošem Zemanem nevytvořila a po masovém příchodu bývalých komunistů do jejích řad se stala natolik tvárnou, že z touhy vrátit se konečně k vládní moci bere krok za krokem komunisty na milost. Mimochodem komunistů je stále víc než dvakrát tolik než sociálních demokratů po 22 letech budování ČSSD.
Koaliční potenciál
Jiné dvě levicové strany než jen ČSSD a KSČM však tady k dispozici nejsou. Pokud by se nesblížily, koaliční potenciál sociálních demokratů zůstane omezený a volební vítězství jim stejně jako v roce 2010 Jiřímu Paroubkovi opět může být k ničemu. A koaliční potenciál KSČM je bez sociálních demokratů prakticky nulový! Skutečně levicovou vládu, bude-li ve veřejnosti taková poptávka, jsou schopné vytvořit opět jen ČSSD a KSČM. Jedna i druhá na to však musí svoje členstvo i dosavadní příznivce pomaloučku polehoučku připravit.
Proto když na prvomájových oslavách ČSSD v Chomutově prý „improvizovaně“ promluvil také šéf komunistů Filip poté, co se zde zúčastnil mítinku vlastní strany, byl z toho poprask. Levicové Právo to v titulku označilo za „premiéru“. Předseda ČSSD Sobotka slavící 1. máj ve Vyškově však zareagoval ostentativně chladně: „Nepochybně v sociální demokracii panuje přesvědčení, že není naší úlohou zviditelňovat předsedu komunistické strany na sociálnědemokratických mítincích.“ Místopředsedkyni ČSSD Marii Benešové, jež stejně jako ústecká hejtmanka Jana Vaňhová byla 1. května v Chomutově „u toho“, však „celá věc (rozuměj Filipovo hostování) nepřišla nesympatická“.
Než si ČSSD a KSČM vzájemný vztah vyjasní a „velké“ volby je donutí vyjít s barvou ven, alespoň konstatujme: ať už by byla KSČM stranou vládní, anebo kdyby svými hlasy ve sněmovně podpírala menšinovou vládu ČSSD z opozice, nebylo by to bez oboustranných obětí, a především nikoli zadarmo. Jak by se ČSSD postavila k vyvedení České republiky z NATO a Evropské unie, což je cílem komunistů?
Jak by se ČSSD postavila k vyvedení České republiky z NATO a Evropské unie, což je cílem komunistů?
Kdyby kladně, zradila by sama sebe a stala by se černou ovcí Socialistické internacionály. A my všichni bychom spáchali sebevraždu jako v červenci 1947, kdy Československo na nátlak Moskvy odmítlo účast v Marshallově plánu a oddělilo se tím od západní Evropy. Komunisté totiž dobře vědí, že dokud jsme prostřednictvím NATO a EU integrováni do euroatlantického demokratického společenství, žádný další pokus s nastolením socialismu se u nás konat nemůže a nebude.
Sbližování
Co si naopak představit lze, jsou nároky KSČM personálního charakteru. V případě koaliční vlády s ČSSD ministerská křesla s příslušnými resorty, v případě menšinové vlády ČSSD držené hlasy KSČM posty v dozorčích a správních radách podniků s majetkovou účastí státu a v kontrolních a dalších institucích, kde lze nasávat cenné informace a patřičně je zhodnotit.
Zatím jsme nechali stranou požadavky takříkajíc systémové, o nichž se ve čtvrtek 3. května v MF Dnes zmínil již uvedený Stanislav Grospič: „Určitě bychom zrušili zákoník práce a nové zdravotnické zákony, jako jsou standardy, nadstandardy a všechny poplatky. Také bychom chtěli prosadit daňovou progresi, zrušit zdanění superhrubé mzdy a strop na zdravotní a sociální pojištění a důchodovou reformy.“ Dohodě v tomto punktu by se asi sociální demokracie zarputile nebránila. Její vedení spolu s odbory plédují téměř pro totéž!
I KSČM má svoji elitu, která sice plameně hovoří, ale racionálně dá přednost dvaceti třiceti jistým poslaneckým mandátům před vidinou revoluce někde za obzorem
„Jde o plíživé a nenápadné, ale o to nebezpečnější sbližování dvou největších opozičních sil připomínající události před 64 lety, které vyvrcholily únorovým převratem,“ má z ČSSD a KSČM obavy za VV zvolený poslanec Jiří Rusnok, jenž přešel do platformy Karolíny Peake. Škoda, že neprozřel dříve a že takových mezi „veverkami“ nebylo víc. Vládní koalice mohla být méně rozklížená, občané by z ní mohli být mnohem méně otrávení, než jsou dnes, a daleko méně zklamaných by nafukovalo volební preference obou levicových stran.
Optimistické konstatování
Nestalo se! Jsme tam, kde jsme! Navzdory tomu skončeme optimistickým konstatováním. Co se „Vítězného února“ týče, byl produktem bipolárního světa rozděleného železnou oponou a toho, že jsme se i vlastní vinou ocitli na její východní straně, v pašalíku jistého Stalina. Naši dnešní komunisté mají svoje „internacionální spojence“ až na Kubě, ve Venezuele a v Severní Koreji, kteří jim však nejsou schopní účinně pomoci nějaký nový „Vítězný únor“ připravit a „revoluční vymoženosti“ udržet, kdyby něco takového chtěli zkusit, jakože je to ani nenapadne. Proč?
I KSČM má svoji elitu, která sice plameně hovoří, ale racionálně dá přednost dvaceti třiceti jistým poslaneckým mandátům před vidinou revoluce někde za obzorem. Vždyť oni jsou ti soudruzi a soudružky také jenom lidé, byť „zvláštního ražení“!
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.