Nová mocenská osa USA–Polsko blokuje plynovod Nord Stream II

Skládáte-li občas puzzle, znáte trochu slastný pocit, kdy vám poslední díl zapadne do skládanky. Ne snad, že by obrázek nebyl patrný dávno předtím, ale jak známo –finis coronat opus. Pro mne, všetečného plynárníka, byl tímto posledním dílem skládačky podpis amerického prezidenta Donalda Trumpa nových sankcí uvalených USA na Rusko a na některé nedemokratické státy. Pozoruhodná totiž byla bryskní reakce „staré“ Evropské unie. Jaké jsou konsekvence rozhodnutí USA zpřísnit sankce vůči Rusku a co se odhalilo?

Za prvé, západní Evropa navzdory všem velkým slovům kašle na Ukrajinu; německé a rakouské ekonomické zájmy jsou silnější než deklarovaná humanita a „zjevné“ rozhořčení politiků. Za druhé, vzniká nová mocenská osa USA–Polsko. Je však otázkou, zda v tomto vztahu zůstane Polsko osamoceno, nebo se jeho posilování vazeb s USA rozšíří i na celou Visegrádskou čtyřku (V4).

Odlišné ceny plynu

Lze si jen obtížně představit, že silně protiruské Polsko, jehož vztah k Rusku po staletí formovaly neblahé zkušenosti s cary a Staliny, si bude v této nové vazbě notovat se třemi zbylými, politicky proruskými státy – Českem, Maďarskem a Slovenskem. To ovšem bude znamenat konec V4; s největší pravděpodobností posílí „konsorcium“ Trojmoří, jehož jsme členy, aniž by to Češi tušili. Naše vyjednávací pozice proto opět zeslábne.

Za třetí, americký zkapalněný zemní plyn (LNG) postupně přestává být chimérou a stává se přímým konkurentem ruského plynu v Evropě. Je-li jedním z očekávatelných důsledků amerických sankcí zastavení projektu rusko-německého plynovodu Nord Stream II, potom v případě diskrétní spolupráce USA s Ukrajinou může ruský plyn ztratit část evropského trhu.

Rozdílné postoje členských zemí EU k ruskému plynu jsou dané odlišnými pořizovacími cenami. Uvádí-li někdo „průměrnou cenu ruského plynu v Evropě“, dopouští se oblíbené statistické chyby: má-li soused celé kuře a já nic, máme každý v průměru půl kuřete. Proč mám tedy pořád hlad?

Pro ruský plyn totiž platí tradiční monopolistické pravidlo „čím vyšší závislost, tím vyšší cena“. K tomu Rus přisypává politické koření, občas zcela nestravitelné (například původní ceny plynu pro Ukrajinu). Jednodušeji řečeno, Německo, Rakousko, Francie a Itálie mají výrazně levnější plyn než Česká republika, Slovensko nebo Maďarsko.

Obtížná pozice českých politiků

Výhoda tranzitních poplatků, které získávalo bývalé Československo, v zásadě pominula, a to nejen v důsledku nových tranzitních smluv vynucených rozdělením státu v roce 1993, ale i platbou finančních poplatků, a nikoliv naturální dodávkou plynu jako dříve. Takže bychom měli při představě amerického zkapalněného plynu jásat (ale nejásáme). Proč?

Za čtvrté, příčiny hledejme v naší politické i hospodářské podpoře vztahu Ruska s Německem, případně Rakouskem. Připojili jsme se tím k zemím, které kašlou na Ukrajinu. Plyn z nového plynovodu Nord Stream II by tekl přes území České republiky do Německa, Rakouska a Itálie. Co na tom, že již v případě plynovodu Opal jsou smluvní vztahy nastaveny tak, jako by naše území náleželo k Rusku.

Plyn je změřen v Greifswaldu na břehu Baltu, přepraven (zčásti) systémem Opal na naše hranice do německého Obenhau, zde přeprava přechází do režie ruské energetické společnosti Gazprom, aby po více než stovce kilometrů přešel zpět přes německou hranici do Waidhausu, kde jej Gazprom prodá německým obchodníkům.

Naše členství v EU není, jak vidno, na závadu. Jenže: co když vlivem amerických sankcí, které jsou zamířeny na projekt Nord Stream II, žádný plynovod postaven nebude? Jak potom naši politici projeví náležitou úctu k východnímu carství? Budou to mít asi těžké.

Polská reforma soudnictví

Zastavím se u vznikající osy Washington–Varšava. Pro Polsko, historicky jednu z nejvíce napadaných evropských zemí, jsou typické mohutné emigrační vlny; buď prchali Židé před Poláky, nebo Poláci před Rusy a Němci. Část Poláků emigrovala do Francie, ale valná většina uprchla do USA. Poláci zde vytvořili v podstatě nejlidnatější exulantskou komunitu, jejíž vliv rostl – vzpomeňme třeba jednoho z nejvlivnějších Američanů, nedávno zesnulého Zbigniewa Brzezinského.

Na rozdíl od obecné teze „zrádcovských emigrantů, kteří – vedeni pozlátkem shnilého Západu – opustili svou rodnou socialistickou zem“, aplikované u nás, Poláci si svých exulantů považovali. Polské krajanské spolky v USA byly v trvalém kontaktu se svou vlastí a podporovali ji. Říkalo se, že valná většina volnoměnových polských rezerv byla tvořena americkými dolary, které v obálkách zasílali američtí Poláci svým příbuzným. Nevím, říkávalo se to mezi ekonomy.

Evropská unie a mnozí naši politici tvrdě kritizují Polsko za změny spáchané poněkud v rozporu s polskou ústavou. Možná, že Poláky dohnala vlastní liknavost z devadesátých let; reforma soudnictví bývala přece jedním z úhelných kamenů politické transformace. I když jeden z našich nejvýznamnějších soudců před několika lety potvrdil, že i u nás soudní reforma proběhla, a více než 60 procent soudců bylo nových.

Nicméně, jak poté podotkl, vedoucí a řídící posty nadále drželi prověření a spolehliví soudruzi z minula. Snad to matka příroda od té doby vyřešila za nás. Nevím, kolik polských soudců podpíralo či tvořilo bolševický systém. Nebylo to asi výrazněji jiné než u nás. Pokud v Polsku tato situace přetrvává, je třeba ji řešit; nikoli však takto neobratně a za cenu šlapání po ústavě. Byl bych proto mírně opatrnější v odsudku.

Problém dodávek

To však EU není. Tiše jsou přecházeny excesy všech těch Ficů, Zemanů a Orbánů, jen lehce prst se zvedne – a dále ticho po pěšině. Jestlipak to nakonec není tím, že „stará“ EU identifikuje Polsko jako pátou kolonu USA, zatímco ta naše, slovenská a maďarská drží pozice páté kolony carské, což nevadí, protože Německo, Francie a Itálie jsou přáteli azbuky a jejích mluvčích. Navíc je Polsko odpůrcem plynovodu Nord Stream II.

Není to pouze kvůli solidaritě se sousední zemí, ale úložná hloubka potrubí je (jistě náhodou) zvolena tak, aby do polského terminálu pro příjem LNG ve Svinoústí nemohly vjet velké tankery. To by sice neohrozilo dodávku kapalného plynu pro Polsko, ale dále na jih, do střední Evropy, by již dorazit nemohl.

Blokace plynovodu Nord Stream II jako součást amerických sankcí vůči Rusku vychází nepochybně z iniciativy a přání Polska. USA navíc získávají šanci uplatnit na evropském trhu plně konkurenční plyn. A Němci společně s Rakušany zuří. Sliby Gazpromu se tiše rozsypou, žádné slevy, žádné bonusy za to, že politici vyšachovali Ukrajinu i Slovensko. Nesnadno se mi to říká, ale odpovědní němečtí politici, dopovaní bývalým kancléřem Gerhardem Schröderem, jsou šejdíři. Z lidského i evropského úhlu pohledu.

Přednost vztahům s Ruskem

To byl ten poslední díl puzzlu; dnes se již nepředpokládá, ale ví, že Německo dá bezohledně přednost vztahům s Ruskem před čímkoliv jiným. Pokud jeden politik běduje, že nové americké sankce mohou mít „nepředpokládatelné důsledky na celou evropskou energetiku“, potom říká: nevěřím těm pitomým Středoevropanům ani nos mezi očima, jediná cesta je obejít novým plynovodem jejich teritoria. Fakt, že od roku 1972 systém plynovodů bez problémů sloužil, jako by nebyl důležitý.

V takto vyhrocené podobě se ještě „válečný“ vztah uvnitř EU neobjevil. Členové „druhé kategorie“ přece nemohou rušit úlitbu nenasytnému Rusku; čím dál více jsem přesvědčen, že Mnichov je opakovatelný. Pak nás ovšem chraň Pán Bůh. Někdy si těsně před usnutím, představuji, jak do ruského přístavu Vyborg vjíždí jedna z pašeráckých lodí a dealer se ptá podloudníka: „Co máš, kolumbijskej koks nebo čínský Rolexky?“ „Německý roury, německý roury...“