Nová fasáda Národního divadla bude „za babku“

Umírněná radost z vysoutěžené nízké ceny je namístě stejně jako zvýšená kontrola stavebních a restaurátorských postupů.

Fasáda Národního divadla by měla být do roku 2015 v novém hávu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fasáda Národního divadla by měla být do roku 2015 v novém hávu. | foto: © WikipediaČeská pozice
Fasáda Národního divadla by měla být do roku 2015 v novém hávu.

Národní divadlo bude mít konečně novou fasádu. O jejím pořízení se jednalo od roku 2003. Projektová dokumentace brněnské firmy Omnia projekt je z roku 2004, odhadovaná cena z roku 2008, soutěžilo se v roce 2010. Více než rok trvaly spory o výsledek výběrového řízení. Ani ministerstvo kultury s uvolněním peněz nespěchalo.

Stavební práce budou probíhat zvolna, ve čtyřech etapách a skončí teprve v prosinci 2015. Oprava bude znamenat nejen „umytí“ kamenné fasády, opravu ozdobných říms, balustrád a štukových omítek, ale i nové izolace teras nebo restaurování oken, dveří či kovových prvků.

Pozoruhodná cena

Náklady na opravu fasády vyčíslila firma Omnia projekt na 159,6 milionu bez DPH, smlouva s OHL ŽS bylo podepsána na 78,8 milionu bez DPH

Nejpozoruhodnější je ovšem cena, za kterou brněnská firma OHL ŽS kompletní opravu fasády Národního divadla vysoutěžila. V době, kdy se na každém kroku setkáváme s předraženými stavebními zakázkami, vypadá jako vtip.

Náklady stavebních a restaurátorských prací spočítali projektanti podle informace Vítka Tichého z Omnia projekt na 159,6 milionu korun bez DPH. Smlouva s OHL ŽS byla v dubnu tohoto roku podepsána na cenu poloviční: 78,8 milionu Kč bez DPH.

Ředitel OHL ŽS Michal Štefl zdůvodňuje evidentně nízkou cenu situací na trhu stavebních prací a velkou „přidanou hodnotou“ zakázky pro prestiž silné firmy, která je v tomto případě připravena pracovat i s nulovým ziskem.

Podobně hovoří i jeden ze subdodavatelů, kteří budou provádět minimálně dvě třetiny objemu všech prací. Jedná se o ty činnosti, k nimž jsou zapotřebí restaurátorské licence, jež OHL ŽS nemá. Akad. arch. Jiří Fiala z firmy Art Kodiak, která se specializuje na opravy historických fasád, ČESKÉ POZICI dokonce řekl, že v případě opravy tak kultovní budovy, jakou je Národní divadlo, jsou i dodavatelé materiálů připraveni jít kvůli referencím s cenou i pod padesát procent.

Je dobré, že stát ušetří. Přesto se při tak nápadném rozdílu mezi odhadovanou a cenou a částkou v uzavřené smlouvě objevuje spousta otázek.

Nebyl odhad ceny nadsazený? Lze vůbec za tyto peníze práce kvalitně provést? Nejde o úsporu na nesprávném místě? Není nízká cena jen finta, jak vyhrát prestižní soutěž? A nebude se dodavatel posléze hojit na vícepracích?

Zakázka za to stojí, i bez zisku

V prvním kole výběrového řízení museli uchazeči splnit přísná kvalifikační kriteria, ve druhém rozhodovala jen nabídnutá cena. Z pěti firem, které se o ni utkaly, se odhadu projektantů přiblížila jen nejdražší Skanska. Rozdíl nabídnuté ceny u ostatních finalistů byl podle ing. Štefla „pětikoruna“. Konkrétně mezi vítěznou OHL ŽS a druhou Gemou neuvěřitelných 144 tisíc korun.

Firma OHL ŽS se specializuje především na dopravní infrastrukturu nebo velké moderní stavby a s opravami historických objektů zatím nemá mnoho zkušeností. Gema je v oboru rekonstrukcí památek specialistou. S těsnou prohrou se nesmířila a napadla vítěznou nabídku z odborného, technologického hlediska. Chvíli to vypadalo, že uspěje. Nakonec rozhodoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

OHL ŽS zkrátka o tuto, v kontextu svého více než dvanáctimiliardového ročního obratu „drobnou“ zakázku bojovala jako lev. A uspěla. Na otázku, zda to tak velké firmě vůbec za to stojí, Štefl s potutelným úsměvem dobrého byznysmena odpovídá: „Když se rozhlédnu po budově Národního divadla, vidím i spoustu jiné práce. Bude se opravovat Národní muzeum...“

Rizikem stlačené ceny údajně bývá nízká motivace stavební firmy nebo subdodavatelů

Šéf projektantů Tichý nicméně hovoří o vysoutěžené ceně s nadsázkou jako „o neštěstí“. Zároveň tvrdí, že na materiálu se šetřit nemůže, protože je v projektu přesně popsán. Upozorňuje, že oprava je především náročná na lidskou práci, a té je dnes málo, takže klesá i její cena.

Šťastný z dodavatelské ceny není ani Pavel Jerie z Národního památkového ústavu, jenž dohlížel už na generální rekonstrukci budovy Národního divadla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, takže své zkušenosti má. Dobře si uvědomuje, že za situace, kdy firma nemá v rozpočtu prakticky žádné rezervy a během prací se mohou objevit i nečekané komplikace, musí být ke kvalitě prací velmi pozorný.

Na přání ČESKÉ POZICE okomentoval situaci majitel nejmenované stavební firmy. Původní odhad ceny se mu zdál realistický. To, že je během soutěže cena stlačena takzvaně „na krev“, je prý v současné době, kdy je o zakázky nouze, skutečně běžné. Dokonce i onen bizarně malý rozdíl v nabídnutých cenách může prý při podrobně připravené zadávací dokumentaci vzniknout náhodou. Stejně tak je ovšem běžné, že si firmy o nabídkách konkurence shánějí informace, jak se dá. 

Rizikem stlačené ceny údajně bývá nízká motivace stavební firmy nebo subdodavatelů, kteří jsou v jistém smyslu zahnáni do kouta. Stává se, že se během práce na zakázce dostanou firmy do finančních problémů, a pak se snaží ušetřit, kde se dá. Naštěstí výběrové řízení vyhrála silná společnost a motivaci prezentovat se opravou Národního divadla jí lze věřit.

Umírněná radost z nízké ceny za novou fasádu Národního divadla je tedy namístě stejně jako zvýšená kontrola stavebních a restaurátorských postupů. Jednu zkušenost s odbytou a neprofesionální rekonstrukcí památky už totiž Praha má v případě Karlova mostu.