O Nota Bene je nutno vědět, protože na žádné z hlavních pražských tepen zrovna neleží – ba co víc, nachází se na tom nejzazším konci té nejzastrčenější ulice, co u I. P. Pavlova lze najít. O to zajímavější je, že za krátkou dobu existence se z tohoto podniku stal slušný fenomén. Alespoň pokud lze věřit recenzím.
Kolem třinácté hodiny to tak sice nevypadá, ale vysvětlujeme si to tím, že hlavní obědový nápor už zřejmě polevil. Vítá nás interiér pojednaný v cihle a dřevě, zdobený zrcadly a dobovými černobílými fotografiemi s pivovarnickou tematikou. Ano, zdejší leitmotiv je rozhodně pivo, skloňované ve všech pádech. Z tabule před hlavním vchodem potenciální pijany lehce surrealisticky vábí Únětice, Kocour či Matuška.
Opravdu jen pro znalce?
V Nota Bene se totiž pěstují hlavně produkty menších a středních pivovarů, vytáčené na šesti pípách, což je vyloženě sympatický počin. Nutno říci, že jde o výběr velmi zajímavých malých pivovarů s tím nejlepším zvukem, minimálně mezi fajnšmekry. Vedle výše zmíněných jmenujme ještě strahovský pivovar, který naše kolegy přivedl takřka do extáze. Část pivní nabídky se navíc obměňuje.
K pivu si v Nota Bene (především v suterénním Beerpointu) můžete objednat uleželý sýr, klobásku nebo bůček, anebo rovnou celý oběd. My volíme opačný postup – oběd a k němu pivo: parádní třináctistupňové Matuškovo (48 Kč) a malou sedmnáctku z Dobřan za třicet. Chtěly jsme pivo, které by bylo hořké – to zase dobřanské je – zároveň je ale polotmavé, na což nás nikdo neupozornil, ačkoliv jsme se na jeho charakter ptaly (přiznáváme bez mučení, že typickou karamelovou chuť dvakrát nemusíme).
Celé to trochu budí dojem, že piva z malých pivovarů jsou jen pro „zasvěcené“
Ukazuje se totiž, že obsluha není tak docela schopna – anebo ochotna – podat o nabízených pivech ucelenou informaci. Něco lze sice vyčíst z tabulí v zadní části lokálu, přesto ale tomuto dosti netečnému přístupu personálu k prezentaci skvostů na čepu příliš nerozumíme. Je jistě chvályhodné, že číšníci jsou hrdí na netuctovou nabídku svého podniku, nicméně bagatelizovat dotaz slovy : „No hlavně neříkejte, že chcete Plzeň...“, nám nepřipadá dvakrát vhodné. Celé to trochu budí dojem, že piva z malých pivovarů jsou jen pro „zasvěcené“, a to je přece nesmysl – vždyť leckdo se rád nechá poučit. V Čechách ovšem bohužel ještě stále vládne pravidlo, že host, který si chce nechat poradit ohledně vína či piva, je nutně blb...
Návštěva první: Dobrá práce kuchaře
Přes poledne je nabídka jídel co nejužší možná – dnes se podává tomatová polévka, kuře případně losos s kaší a zeleninou, maďarský guláš a rebarborový koláč. Až na lososa hodláme vyzkoušet všechno. Ceny jsou následující: polévka 25 Kč, hlavní jídlo 119, dezert 30.
Poměrně hustá rajčatová polévka je výborná, obsahuje kousíčky rajčat, má příjemnou sladko-kyselou chuť a znamená dobrý start jídelního maratonu.
Na následujícím talíři leží naservírovány větší kusy kuřecích prsou, které kryje pokrájená zelenina – identifikujeme cuketu, mrkev a petržel – a bramborové pyré, to vše zapečeno a posléze posypáno nasekaným libečkem. Jedná se o veskrze příjemnou kompozici, díky zelenině maličko nasládlou, libeček nám mile připomněl babiččinu zahrádku. Tato skvělá aromatická bylinka se naštěstí začíná uplatňovat i v restauracích. K naprosté spokojenosti bychom osobně volily více zeleniny na úkor masa, je však nad slunce jasné, že tyto preference – a v tomto druhu podniku obzvlášť (při našich návštěvách pokaždé dominovali chlapi), budou očividně menšinové.
Kávu předpisově podávanou s teplým mlékem a sklenkou vody bychom v pivnici rozhodně nečekaly
Guláš se podává s bramborovým knedlíkem, podle chuti domácím. Představují ho dva diagonálně překrojené válečky. Hovězí maso je mimořádně křehoučké, až se příslovečně rozsýpá, omáčka má lehký říz. Jen knedlíky postrádají sůl a navzdory celkem slanému sósu je musíme dosolit. Celá kreace je mohutně posypána červenou cibulí, z níž tři čtvrtiny bohužel musíme nechat na talíři – tolik piva zase zkonzumovat nehodláme.
Díl rebarborového koláče, podávaný jako dezert, napovídá svým tvarem, že byl upečen v kulaté formě s hlubokým dnem – má na výšku dobrých 6 centimetrů. Není to ale zaplaťpánbůh žádný dusič, lité těsto se povedlo udělat vláčné a nepřeslazené, rebarbory je tak akorát, navrchu poctivá máslová drobenka. Po vydatném obědě by ho ale bez mrknutí oka zvládl jen těžce fyzicky pracující člověk. Moučník doprovází slušná káva pocházející z domácí pražírny Doubleshot, předpisově podávaná s teplým mlékem v rozkošné konvičce jako pro panenky a miniaturní sklenkou vody – to bychom v pivnici rozhodně nečekaly.
Dalším příjemným překvapením je nekuřácké prostředí a pro nepivaře nabídka vín, především moravské provenience.
Návštěva druhá: Potíže s názvoslovím
Protože máme pocit, že jsme z místní nabídky ochutnaly příliš malý vzorek, o pár dní později jsme v podniku znovu. Je však již skoro půl třetí, z polední nabídky na nás zbyla pouze polévka a hovězí bourguignon, tak rychle sem s nimi, pořádně nám vyhládlo!
Polévku nazvali minestrone, její italské jmenovkyni se však nemůže rovnat. Je sice fajn, že v kuchyni sáhli po sezónní zelenině – zejména řapíkatém celeru, mrkvi a celeru -, ale rovněž po tak tvrdých červených fazolích, že se prakticky nedají jíst. Polévka je navíc trochu palčivá. Zdrojem se ukazuje být rozkousnutá (naštěstí námi) kulička černého pepře, který celé polévce bohužel dodal protivně hospodský (a zcela neitalský) štych.
Člověka by až napadlo, že mu naservírovali jakousi pozoruhodnější formu guláše, což je vyloženě promarněná příležitost
Hovězí po burgundsku je také spíš po česku: maso – kližka - je sice doměkka udušená, nicméně v původním receptu má být roštěnec či květová špička. Omáčka se povedla, červené víno jí dodává na intenzitě, nalézáme v ní i kousky mrkve, bohužel ale zcela absentují jak cibulky, tak houby, které do ní rozhodně patří. Člověka by až napadlo, že mu naservírovali jakousi pozoruhodnější formu guláše, což je škoda a vyloženě promarněná příležitost. Přílohu představují plátky pečených brambor s petrželkou, těm naštěstí není co vytknout.
Až na tu „exotiku“…
Nota Bene je rozhodně slibný podnik. Piva tam mají zajímavá, byť jejich cenová hladina je poněkud vyšší. Jídla bychom na pražské poměry hodnotily jako mírně nadprůměrná (to ovšem vzhledem k úrovni většiny pražských restaurací není zas tak velká pochvala), polední nabídku jako cenově férovou.
To, že podnik na jedné straně deklaruje kvalitu a čerstvost surovin, ale na straně druhé má kuchyňská úprava těchto surovin očividně jisté rezervy, nám přijde škoda. Když se pod „exotickým“ názvem jídla ukrývá jakási jeho česká variace, není podle nás všechno úplně tak, jak má být.
Proto by se nám zdálo příhodnější, kdyby v kuchyni raději váleli českou klasiku bez experimentů. Restauraci ale každopádně držíme palce a jistě jsme v ní nebyly naposledy.
Nota Bene
Praha 2, Mikovcova 4
www.notabene-restaurant.cz
Otevřeno: PO-PÁ 11.00-23.00, SO 12.00-23.00