Udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii vzbudilo řadu kontroverzí, velmi rozdílné pohledy už prezentovali i autoři a stálí spolupracovníci ČESKÉ POZICE. S jistým nadhledem událost nahlíží náš východoevropský korespondent Gábor Stier.
V podobných situacích se říká, že něco neobstojí ani jako špatný vtip. Právě v době, kdy se nachází na svém historickém minimu, shledal norský Nobelův výbor Evropskou unii jako vhodného laureáta Nobelovy ceny za mír. Ctihodní Seveřané si ovšem zpravidla nedělají legraci a cynismus je jim vzdálený, a tak se nedivme, pokud se do této společnosti časem zařadí i přežilá a dnes již k čemukoliv zcela nevhodná OSN nebo OBSE. Nicméně dřív, než bychom se za to do norského výboru pustili, je třeba tiše poznamenat, že se mu čím dál více redukuje možnost výběru a svět v zásadě není ve formě.
Válek je sice bohužel ještě pořád dost, nicméně osobností, které by se nezapomenutelně zasloužily o jejich ukončení, je čím dál méně. Dnešní svět obecně postrádá silné a vynikající osobnosti, a pokusí-li se někdo vymanit z mělkých vod průměrnosti, je okamžitě stažen zpátky ke dnu nebo diskreditován trendní většinou.
Podíváme-li se na laureáty posledních několika let, najdeme také více otazníků než odpovědí.
- Vezměme si třeba Al Gorea, jenž byl vyznamenán za boj proti změnám klimatu, zatímco Amerika dělá v tomto duchu čím dál méně.
- Anebo Marttiho Ahtisaariho, který se zasloužil o mír v Kosovu, jenž se však čím dál více jeví jako slátanina.
- Ani Barack Obama ve chvíli, kdy ocenění obdržel, zatím nic neudělal pro svět, pouze se nejmenoval Bush, jenž začal válku s půlkou světa. Později ovšem nebyl až takovým poslem míru ani Obama, například když zahájil program bezpilotních dronů.
- Ještě méně důvodů, proč se stát symbolem míru, bychom našli v případě liberijské prezidentky Ellen Johnsonové-Sirleafové.
- Nemluvě o tom, že navržen byl také Julian Assange, o kterém nelze prohlásit, že by svým zveřejněním tajných diplomatických depeší poslal svět vstříc stabilitě.
Z tohoto hlediska udělala Evropská unie pro toto vyznamenání mnohem víc. Po šest desetiletí hrála rozhodující roli v procesu mírového vývoje starého kontinentu, šíření demokracie a lidských práv. Má velkou zásluhu na tom, že se z někdejší Evropy sužované válkami stal kontinent míru. Čím dál pevnější hospodářská pouta jsou totiž zárukou toho, že se proti sobě nikdy více neobrátí ani odvěcí nepřátelé.
Když už jsme ale u toho, je třeba říct, že by si toto ocenění mnohem více zasloužili zakladatel Robert Schuman nebo Helmut Kohl, bez nějž si nelze představit sjednocení Německa a který má nehynoucí zásluhy i na změnách režimů po celé východní Evropě. Anebo právě EU, jenomže v roce 2004, kdy byla rozšířena o deset nových členů.
Bylo dobré, kdyby Evropská unie byla znovu silná a plnila své poslání jako jeden z rozhodujících pólů světové politiky. Místo toho je terčem posměchu.
Právě teď však toto ocenění může být maximálně cenou útěchy za řadu klopýtnutí, a povzbuzením, aby se tato organizace opět zaskvěla ve svém starém lesku. Protože by bylo dobré, kdyby byla znovu silná a plnila své poslání jako jeden z rozhodujících pólů světové politiky. Dnes je však místo toho spíše terčem posměchu euroskeptiků, kteří se dohadují, kdy už se konečně celá rozpadne. Ani v nejmenším nemám zájem rozšiřovat jejich řady, nicméně není pochyb o tom, že ve svém současném stavu uvádí EU mnohé v nejistotu. Drolí se totiž její soudržnost a solidarita a místo nich se stává čím dál znatelnější její „vícerychlostnost“. A ani její dříve záviděníhodná hospodářská síla už není to, co bývala.
Velká část z uplynulých šesti desetiletí i za to udělené ocenění jí ovšem může dodat sílu do budoucna. A Evropská unie může být znovu silná, bude-li mít opět politiky s vizí, kteří překonají subjektivní zájmy i stín minulosti a budou schopni upevnit nejen její vnitřní soudržnost, ale projeví svou odvahu i na poli spojeneckých vztahů, například překonají i v mnoha ohledech již překonané euroatlantické meze a odváží se otevřít kontinentální, euroasijské spolupráci.
