Diskuze
Nikaragua chce konkurovat Panamskému průplavu
Děkujeme za pochopení.
J. Švecová
Osobní zkušenost nejen s jezerem...
ui, bude tam ještě tato její část ? Nebo budu zírat do tváře hořkosti, frustrace a přetržení nitě příběhu místa a člověka..?
J. Švecová
Osobní zkušenost s jezerem...
se náleží s vykradenou, použitou a odhozenou zemí). A je li tento vztah porušen nebo se v člověku nevybudoval (víme, že prostředí nás formuje a nejvíc se učíme nápodobou), obávám se, že naše vlastní lidství a morálka je tím bytostně ohrožena. Nezacházíme pak takto sami se sebou, s druhými, s obcí a společností, ve které žijeme (protože vlastně moc na krásnu a celistvosti nezáleží, ba "to" ani "neumíme cítit"..)? Nemohu a nechci zůstat lhostejná k Litvínovsku, k Šumavě ani k Nikaragujskému jezeru. Aldo Leopold, vědec, ekolog, jeden z prvních etiků a ochránců krajiny říká, že "věc je správná tehdy, přispívá li k zachování integrity, stability a krásy biotopů (ekosystémů či komunit). Pokud ona věc působí opačně, je špatná." Nevidím (a ano, dívám se subjektivně a laicky) nic stabilního, krásného a soudržného na vybudování mamutího průplavu skrz zranitelný a živý (eko)systém. Jen v tomto případě cítím velkou bezmoc - jak mohu ovlivnit osud jezera v daleké zemi? Až se zase podívám do Nikarag
J. Švecová
Osobní zkušenost s jezerem...
abych se mohla aktivně účastnit rozhodování o osudu krajiny a lidí v ní pomocí nástrojů demokracie, kterým stále ještě věřím (protože ostatně nelze jinak). Proč je pro mne důležité včas přispět svým hlasem k udržení těžebních limitů? Protože přímo fyzicky cítím a prožívám, jak je moje duše, moje jáství a mé lidství provázáno s životem a celistvostí Mostecké, resp. Litvínovské krajiny. Tak drastický zásah do její jednoty a estetiky by znamenal smrt jedné mé části. Již jako dítě jsem vnímala bolest zlomené krajiny, zaniklých obcí a všudypřítomné tíhy těžby v půdě, ve vzduchu.. v těle Krušnohorského masivu je vytetovaná, a v lidech, samozřejmě, v opuštěných kostelících a cestách končících na okraji těžebních jam. Nebylo by od věci provést kvalitativní výzkum na téma, kterak se vyvlastnění krajiny a těžba na Litvínovsku podepsala na sebevědomí, sebeúctě, hrdosti a duševním zdraví tamních obyvatel, možná generací. Nemluvě o vztahu k přírodě, rozumění jí jako komoditě, její devalvaci..a pocitu sounáležitosti s ní (špatně
J. Švecová
Osobní zkušenost s jezerem...
t je, že zmizí celý tento smaragd zasazený v prstenci jezera. Že přes něj maršem budou jezdit zaoceánské dopravní lodě, tankery, trajekty a jiné kolosy. Představa, že se v tomto scénáři lze vyhnout masivnímu znečištění a prakticky zániku této lokality je naivní a dle mne (laika) mylná. Vody budou plné olejů, zplodin a jiných toxinů, stejně tak půda. Jak se bude pohybovat dno při stavebních úpravách a co se stane s paletou živočišných a rostlinných druhů? A co intimita ostrova, jeho sevření v krajině, jeho přirozená izolace a svérázně plynoucí čas, který též rytmizuje život tamní komunity..? Mám vztek a je mi smutno z toho, že estetika a dějinnost krajiny, její svéráz a to, jak formuje místní společnost, je soustavně stavěna na nepodstatné místo mnohými zeměmi a jejich vládami. Problematika Lago Nicaragua ve mně totiž rozeznívá ještě osobnější, dosud neuzavřené a též neklidné téma těžebních limitů v mém rodném kraji, na Mostecku. Pocházím z Litvínova, a ačkoliv žiju jinde, stále jsem si ponechala volební právo tak,
J. Švecová
Osobní zkušenost s jezerem a příspěvěk ke krajinné etice
nému popelu. Tamní komunita žije mnoha svátky a tradicemi - tato oblast je nejvíce folklorně aktivní ve srovnání s celou zemí. Po celém ostrově najdete stopy člověka v podobě symbolů vyrytých kamenech, které tam dávní obyvatelé ostrova zanechali. Chudoba samozřejmě je palčivě patrná všude, např. v druhé části ostrova nenajdete ani silnice a sotva zpevněné cesty (jízda na kole připomínala jízdu minovým polem či po tankodromu). Nicméně i to je součástí ducha místa. Navzdory chudobě je všude přítomný klid a prostá radost z každého dne. Projížděla jsem vesnicemi a mluvila s lidmi. Všichni říkali, že kdyby věřili, že mohou ovlivnit budoucnost jejich jezera a ostrova, bojovali by proti průplavu. Vyjadřovali obavy o svůj domov, o ryby v jezeře (co budeme jíst?), o zdraví svých dětí, až se v něm budou koupat... o hluk a invazi strojů. Přestože tamní lidé umí žít na horké půdě. Poslední erupce v roce 2010 je vyhnala z jejich domovů, aby se zase vrátili do stínu sopky. Chápu, že se vracejí. To, co si naopak nedokážu přestavi
J. Švecová
Osobní zkušenost s jezerem a příspěvěk ke krajinné etice
Děkuji autorovi za článek. O Střední Americe se obecně z našich médií málo dovídáme. Natožpak o problematice jednotlivých zemí, ačkoliv toto je téma s dalekosáhlým přesahem. Nikaraguou jsem cestovala na podzim 2013, navštívila jsem i jezero s jedinečným dvojostrovem Ometepetl. Teprve místní mne seznámili s tímto gargantuovským projektem přetětí země (a jezera) napříč. Nevěřila jsem tomu, co mi říkali, protože jsem stála uprostřed malého ráje: Lokalita Lago de Nicaragua s Isla de Ometepe je úžasnou biosférickou pokladnicí. Oplývá množstvím rostlinných a živočišných druhů (kapucíni, spider monkeys, vřešťani, Nikaragujský žralok, považovaný dříve dokonce za sladkovodní druh), zasazeným do zajímavého ekosystému. Na malé ploše ostrova jedna sopka aktivní, jedna spící, spojeny hřbítkem. Vulkánová formace zvedá Ometepe do výše - je nejvyšším ostrovem na zeměkouli. Díváte li se z pevniny, žasnete nad impozantní siluetou celého ostrova - připomíná pyšně vztyčená ňadra a je i tak hojný. Půda je tam nesmírně úrodná díky sopeč
Mir
Biosférická rezervace Bosawas leží až na
severní hranici s Hondurasem. Ale jinak má autor pravdu, křehké ekosystémy deštného pralesa a
sladkovodních jezer by dostaly těžký úder. Ale ekonomice neporučíme: jako se některé státy stávají
montovnami, Nikaragua se stane průplavovnou. Jestli to tedy Pepa z Honkongu myslí vážně. Když ne
on, asi přijdou jiní. Jedině, že by dříve roztála ta severozápadní cesta. Moc dobrý článek.