Malá hádanka pro fotbalové znalce: Kolik 16 týmů čínské Super League letos utratilo za zahraniční posily? Vězte, že částka je to ohromující a činí tři miliardy jüanů nebo 476 milionů dolarů, což je v přepočtu více než devět miliard korun! Mezi posilami čínské ligy je například francouzský šutér Nicolas Anelka, který v zimě přišel z londýnské Chelsea. Jak píše deník China Daily, tato fenomenální kapitálová injekce je o to překvapivější, že v Číně ještě ani nestačila utichnout poslední úplatkářská aféra a celková očista čínského fotbalu od korupce ani zdaleka neskončila.
V rámci tažení proti korupci v čínském fotbalu spuštěném v roce 2009 byly zatčeny desítky trenérů i hráčů. Na konci února pak soud poslal na pět a půl roku do vězení jednoho z předních rozhodčích Lu Ťüna zvaného Zlatá píšťalka za zmanipulování výsledků sedmi ligových zápasů, některých z nich v roce 2003. Lu byl přitom prvním čínským rozhodčím, který pískal zápas mistrovství světa a byl také dvakrát Asijskou fotbalovou konfederací vyhlášen rozhodčím roku. Kromě něho bylo za korupci odsouzeno osm rozhodčích nebo funkcionářů – až na sedm let za mřížemi.
Čínská fotbalová liga upoutala pozornost světových médií. Nikoli však z důvodů její kvality, ale právě díky enormním částkám, které kluby za posily zvučných jmen zaplatily. Dva nejvíce nakupující kluby jsou z bohaté průmyslové provincie Kuang-tung a sponzorují je developeři, kteří vydělávají miliardy na realitním boomu, jenž ovládá tamní trh od roku 2008. Čínská Super League se dostala do světové TOP 10, co se týče výdajů za zahraniční hráče. Druhou stranou mince je, že jen hrstka Číňanů zamířila na angažmá do zahraničních klubů.
Kdysi za sto tisíc, teď za miliony
Super League odstartovala v roce 1994. V té době se přestupní částka za zahraniční posilu pohybovala okolo sto tisíc dolarů a podle China Daily si jen pár klubů něco takového mohlo dovolit. V oněch dřevních dobách loajalita fanoušků korespondovala s jejich rodným městem a za šťastlivce byl považován ten, v jehož domovině se liga hrála. Peníze poměry změnily a zcela přepsaly fotbalovou mapu Číny. Velká investice někde udělala z fotbalové pouště prosperující baštu, a naopak nedostatek prostředků z tradičního fotbalového města, jako je Čching-tao, soutěž odvál.
Čína má pouze osm tisíc registrovaných hráčů oproti 50 tisícům ve Vietnamu, 600 tisícům v Japonsku nebo 1,46 milionu ve Francii
Na konci devadesátých let začaly bohaté státní podniky financovat některé kluby. Šlo o jakési první kolo velkých investic do čínského fotbalu a laťka za přestupy se zvýšila na milion dolarů. Od té doby stovky zahraničních fotbalistů pokoušely v Číně štěstí. Za slušné peníze, sluší se dodat. Z těch slavnějších například Damiano Tommasi (Itálie), Carsten Jancker (Německo) či Paul Gascoine (Anglie) nebo i bývalý kapitán české reprezentace Václav Němeček. Problém tkvěl v tom, že většina z nich nevydržela déle než půl roku, protože se nedokázala adaptovat na nízkou úroveň zápasů. Ti, co dodrželi víceleté smlouvy, vykazovali jen o trochu lepší výkonnost než jejich čínští kolegové. Je tedy diskutabilní, jak obě tyto sorty fotbalistů mohou přispět k vyšší kvalitě čínského fotbalu.
Pokud bohatí byznysmeni opravdu chtějí, jak tvrdí, pomoci fotbalu v Číně, měli by spíše investovat do výchovy mládeže. Za příklad může sloužit Japonsko. Tam už od začátku devadesátých let vedle nákupu hráčů z ciziny vznikl i systém na výchovu mladých fotbalistů včetně sportovních škol. Něco takového v Číně neznali až do předminulého roku, kdy to fotbalové orgány klubům přikázaly jako povinnou podmínku pro účast v soutěži. Bohužel jen několik z nich to zatím bere opravdu vážně. A příliš se ani neujalo zavádění fotbalu do škol. Na podobné aktivity peníze chybějí.
Jen pro srovnání, Čína má pouze osm tisíc registrovaných hráčů oproti 50 tisícům ve Vietnamu, 600 tisícům v Japonsku nebo 1,46 milionu ve Francii.
Čínské kluby v podstatě kopírují strategii klubů z bohatých ropných států Perského zálivu, které svými bezednými zdroji lákají známé zahraniční akvizice. A dokonce i dlouhodobí kritici čínského fotbalu nyní jásají nad tím, jaké velké ryby se podařilo ulovit, nebo se o nich jako o posilách uvažuje. Vedle spousty Brazilců a hlavní akvizice Anelky má v létě namířeno do Číny například i paraguayský kanonýr Lucas Barrios z Dortmundu. Tamní kluby lákaly i anglické reprezentanty Ria Ferdinanda z Manchesteru United a Franka Lamparda a Didiera Drogbu z Chelsea. Zajímavou nabídku prý dostal i Tomáš Rosický.
Ale opět: tento přístup nepomůže čínskému národnímu týmu, který se krčí na 90. místě žebříčku FIFA. Fotbal v Číně nepřežije, nezaměří-li se na výchovu mladých fotbalistů a kvalitní zahraniční trenéři nedostanou k dispozici pár let na koncepční práci. (Mimochodem loňský rok zkoušel v Číně štěstí i český trenér Miroslav Jirkal, jehož si k sobě povolal slovenský světoběžník Ján Kocian.) Vyhráno bude pro fotbalovou Říši středu až ve chvíli, kdy se špičkové zahraniční týmy budou prát o kvalitní odchovance z čínské líhně.
Tudy vede cesta?
Bohatý Ever Grand Football Club z provincie Kuang-čou se pustil do mládežnického projektu s vervou a 28. března oznámil, že založí fotbalovou školu pro mladé Číňany v prefektuře Čching-jüan ve spolupráci s Realem Madrid, South China Normal University a charitativními nadacemi. Škola pro 3150 studentů z celé Číny bude otevřena v září a mělo by na ní působit 140 čínských a 15 zahraničních trenérů (včetně těch z přípravky Realu Madrid) a 150 univerzitních pedagogů. Studenti z chudých rodin budou mít studium zdarma.
