Spravedlnost vytvářela v republikách a královstvích jednotu, jež jim přinášela moc a stabilitu. Hájila ubohé a bezmocné, potírala bohaté a mocné, ponižovala pyšné a nestoudné, krotila chamtivce a lakomce, trestala opovážlivce a rozháněla násilníky. To ona v republikách nastoluje rovnost, jež je, usilujeme-li o jejich trvání, nesmírně žádoucí. Právě tato ctnost se nejvíc líbí Bohu.
Jen stěží uvěřit, že muž, který napsal před téměř 500 lety tyto nadčasové „pravdoláskařské věty“ byl později označen za vtělení ďábla, jenž byl svého času v Anglii dokonce zástupně označován podle zkratky křestního jména za „Old Nick“. A přece je tomu tak!
Niccòlo Machiavelli (1469–1527) byl po své smrti pro mnohé, pokud ne přímo ďábel, pak alespoň zlosyn, jehož jméno by mělo být navždy zapomenuto. Za to „vděčil“ skutečnosti, že kromě uvedených vět napsal i jiné, v nichž ve jménu „státoprávní nezbytnosti“ připustil ospravedlnění nejtěžších zločinů proti tehdy dominující křesťanské morálce.
Neřest osvětluje ctnost
Do debaty o Machiavelliho postojích se v následujících stoletích zapojili mnozí myslitelé a státníci. Například pruský král Fridrich II. Veliký (1712–1786), který roku 1739 vydal spis Antimachiavell, v němž v předmluvě říká: „Chápu se obhajoby lidství proti tomu Monstru, které ho chce zničit. Dovoluji si postavit rozum a spravedlnost proti sofismu a zločinům.“
Francouzští myslitelé Denis Diderot či Jean-Jacques Rousseau tvrdí, že Machiavelli zobrazoval neřest, jen aby osvětlil ctnost |
Machiavelli však má i obhájce, mezi nimiž nechybí ani „těžká váha“, jako je anglický filozof Francis Bacon (1561–1626), který naopak napsal: „Buďme Machiavellimu vděční, že psal o tom, co lidé činí, a nikoli o tom, co by činit měli.“ Je totiž třeba nejprve poznat „tváře a povahu zla, neboť bez toho ctnost zůstane zranitelná a bezbranná“. Podobně později i francouzští myslitelé Denis Diderot (1713–1784) či Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) tvrdí, že Machiavelli zobrazoval neřest, jen aby osvětlil ctnost.
„Spor o Machiavelliho“ zůstává nerozhodnut do dnešních dnů. Každá doba se totiž k němu musí v důsledku vlastních výzev vědomě i nevědomě vracet s onou nevyhnutelnou otázkou, jež tvoří základ jeho učení: Kdy je ještě jednoznačně neetické jednání ospravedlnitelné svým cílem?
„K návratu k Machiavellimu“ existuje ještě jeden důvod – nedávné vydání českého překladu biografie Mariny Mariettiové Machiavelli s příznačným podtitulem Filozof nutnosti. Je to příležitost se nad jeho dílem zamyslet, a především si ho znovu (či poprvé) přečíst.
Vyhnanství na toskánském venkově
V knize italské, a zejména ve Francii působící historičky ožívá svět vrcholící renesance na přelomu 15. a 16. století, který mimochodem barvitě a se strhující silou vylíčil ve své nedokončené knize o Michelangelovi Kámen a bolest český spisovatel Karel Schulz (1899–1943), v níž Machiavellimu přiřkl (a nemohl jinak) i jednu z vedlejších rolí.
Machiavelli využívá vyhnanství na toskánském venkově k napsání děl, jimiž se stane „nesmrtelným“ |
Připomenout je třeba zejména Machiavelliho mládí ve Florencii Lorenza Nádherného, jeho život v době Savanaroly a především úřad sekretáře „Rady deseti“, v němž se ve službách florentské republiky dostává až ke zřídlům tehdejší moci – na dvůr francouzského krále Ludvíka XII. či k císaři Maxmiliánovi. Tím se výčet nekončí – Machiavelli je v Římě v době konkláve, z něhož vítězně vzchází papež Julius II., a osobně jedná s obávaným Cesare Borgiou.
A pak náhlý „pád“ po návratu medicejského rodu do Florencie, kdy roku 1513 stráví určitý čas dokonce ve vězení, z něhož ho vyvádí až „amnestie“ při příležitosti volby prvního „medicejského papeže“ Lva X. Navzdory tomu je Machiavelli stále v nemilosti, přičemž vyhnanství na toskánském venkově využívá k napsání děl, jimiž se stane „nesmrtelným“.
Tvůrce dějin
Zásah věrolomné Fortuny, bolestně pocítěný na vlastní kůži, jako by zpřesnil jeho analytické schopnosti, které chladně, věcně a s rozvahou reflektují vše, co ve svém dřívějším „politickém životě“ poznal, k čemuž přistupují i poznatky o mechanismech moci čerpané z milovaných antických klasiků. Mariettiová zřejmě právem podotýká, že při jejich četbě byl Machiavelli asi nejšťastnější. Defilovaly před ním dávné děje, které v klidu pracovny srovnával s tím, čeho byl svědkem – v časném nacházel věčné a neproměnné.
Pro Machivelliho je tvůrcem dějin „starý člověk“ se svými vášněmi, neřestmi a ambicemi, které zůstávají neměnné, i když se dějinné pozadí mění |
Je tedy především empirikem a psychologem světových dějin, jemuž jsou vzdálené velké koncepce smyslu dějin, s nimiž později přichází zejména německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) hlásající cval světového ducha dějinami či Karel Marx (1818–1883), jenž na něho navázal důrazem na ekonomickou podstatu historie projevující se nevyhnutelnými přechody z jedné společensko-ekonomické formace do druhé.
Pro Machivelliho je tvůrcem dějin „starý člověk“ se svými vášněmi, neřestmi a ambicemi, které zůstávají neměnné, i když se dějinné pozadí mění. Nezbývá než si povzdechnout nad hrůzami, jichž bychom byli ve 20. století ušetření, kdyby blouznivci jako vystřižení z Dostojevského Běsů nesnili o „novém člověku“, čímž vyráběli hekatomby nevyhnutelně navršené z „bývalých lidí“, jak o „svých poražených“ hovořili bolševici, a více četli Machiavelliho a důvěřovali jeho nadčasové znalosti lidské povahy.
S lidskou malostí, hloupostí a sprostotou je to totiž jako se slovy Pána Ježíše v evangeliích o žebrácích: „Budou tady s námi stále.“
Milosrdná smrt
Na toskánském venkově se pod tímto úhlem pohledu rodí nejen Machivelliho dílo Vladař, ale i Úvahy o umění válečném či Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. A také Florentské letopisy napsané na podnět Medicejských, do jejichž přízně se pozvolna vrací. To se však blíží závěr Machiavelliho života – krátce po vyplenění Říma („sacco di Roma“) a vyhnání Medicejských z Florencie roku 1527 umírá.
Machiavelliho smrt je svým způsobem milosrdná, neboť se nezadržitelně prohlubuje ponížení Itálie, jež se dle přísloví stává bezbrannou kurtizánou, které nezbývá než přijmout každou cizí moc, jež do ní vstupuje |
V případě „sacco di Roma“ si lze připomenout jeho sugestivní vylíčení v Celliniho Vlastním životopise i ukázat, kterak z dějinných tragédií působením času možná nejvíce přetrvávají „dobové anekdoty“. Podle jedné z nich se soldateska plenící Řím projevovala podle tradičních národních preferencí – Němci vraždili, Španělé znásilňovali a Italové kradli, protože věděli, že na vraždění a znásilňování bude dost času. Tak praví ve své knize Antistoria degli Italiani Giordano Bruno Guerri.
Machiavelliho smrt v této době je svým způsobem milosrdná, neboť až nyní se nezadržitelně prohlubuje ponížení Itálie, jež se dle přísloví stává bezbrannou kurtizánou, které nezbývá než přijmout každou cizí moc, jež do ní vstupuje. Právě tomu chtěl Machiavelli voláním po silné, rozhodné a obranyschopné státní moci svým veřejným působením čelit, právě tomu chtěl svým dílem zabránit. A rozhodně nebyl moralistou.
Podle mnoha svědectví i dochované korespondence byl nezřídka cynickým kumpánem, zákazníkem kurtizán i autorem děl s přisprostlou tématikou, mezi nimiž vyniká dodnes na divadelních prknech hraná Mandragora. A především ve Vladaři pro mnohé neodpustitelně obhájcem i obdivovatelem cesty Cesare Borgii dějinami, neboť učinil „vše správně“ a ztroskotal pouze na rozmaru Fortuny, když onemocněl v době, kdy zemřel jeho otec papež Alexandr VI.
Až trochu zebe z toho Machiavelliho „morálního vzduchoprázdna“, v němž není negativních znamének ani pro vrahy, pokrytce a lháře, pokud jednají ve jménu vyššího cíle.
Výsměch a pohrdání
Dnes se zdá, jako by negativní konotace spjaté s Machiavelliho jménem zmizely. Naopak, v mravním klimatu české společnosti, v níž může pro okolní západní svět poněkud neuvěřitelně pojem „pravdoláskař“ představovat nadávku a „dehonestující označení“, si přídomek machiavelista leckdo hrdě připíná na hruď, čímž ukazuje, že není žádným naivou, že v tom „umí chodit“ a především, že si je třeba na něho „dát pozor“.
V Česku je „přemachiavelizováno“, přestože z kontextu jeho života a díla není pochyb, že pro tyto své stoupence by měl Machiavelli jen slova výsměchu a pohrdání. Pokud totiž skutečně „účel světí prostředky“, pak především záleží na účelu. |
V české kotlině lze „renesanci machiavelismu“ denně sledovat. Mnoho lidí jako by se pyšnilo chladným pozorováním a bystře kalkulujícím úsudkem, jenž jim má ve spojení s absencí morálních zábran pomoci dosáhnout cíle, který si vytkli, zpravidla žádoucího postu či výhod, ale i „jen“ uspokojení marnivého, ješitného a ctižádostivého ega. Machiavelisty má nejen politický život a státní instituce, ale i firmy a univerzity, často i rodiny, a odtud školy a školky.
V Česku je „přemachiavelizováno“, přestože z kontextu jeho života a díla není pochyb, že pro tyto své stoupence by měl Machiavelli jen slova výsměchu a pohrdání. Pokud totiž skutečně „účel světí prostředky“, pak především záleží na účelu: předně jaký je, a zda následně použité nehezké prostředky opravdu posvěcuje. Uspokojení ješitného ega či osobní materiální výhody jím pro Machiavelliho nebyly – víceméně celý život měl finanční problémy.
První a základní přikázání
Pokud dnes někdo vytahuje svou vypěstovanou „machiavelistickou muskulaturu“ v politice, je to obzvlášť ubohé a nebezpečné, jakož i trapné, neboť jak napsal americký novinář George Jean Nathan (1882–1958): „Politika je zábava triviálních lidí, kteří se, pokud v ní uspějí, stávají důležitými u ještě triviálnějších lidí.“ A pokud politika není považovaná za službu, pak v tomto hořko směšném rozměru i končí... Jaký účel z dnešního pohledu „ospravedlňuje“?
První a základní přikázání, jež velký renesanční Florenťan zanechal, zní: vidět jasně a nic si nenalhávat, zodpovědně počítat i s nejhoršími variantami vývoje jako reálně možnými a být na ně předem účinně připraven |
Ve filmu Lincoln situace, kdy tento 16. americký prezident (1809–1865) korumpuje úřady zákonodárce, aby 13. ústavním dodatkem zrušili otroctví. Nebo ve druhé světové válce, když šlo o bytí a nebytí „západní civilizace“, bombardování civilních cílů či shození atomových bomb (více příkladů uvádí kniha britského historika Michaela Burleigha Morální dilema. Dějiny druhé světové války).
Popřípadě zachování dohody o zadržování uprchlíků tureckým sultánem, který příliš nerespektuje lidská práva, protože jejich další obrovskou vlnu by při narůstajícím tlaku populistů nemusely evropské demokracie vydržet. Populisty nelze porazit, protože jejich přirození spojenci, zejména lidský strach a hloupost, jsou příliš silní. Lze jim však vzít vítr z plachet tím, že je po Machiavelliho vzoru chladně a bez emocí „zvážíme“ a pak jim odebereme živnou půdu pod nohama odstraněním podmínek, za nichž by mohli prospívat.
To je však třeba činit od počátku, neustále a důsledně, bez sebemenšího podcenění a namyšleného pohrdání. První a základní přikázání, jež velký renesanční Florenťan zanechal, totiž zní: vidět jasně a nic si nenalhávat, zodpovědně počítat i s nejhoršími variantami vývoje jako reálně možnými a být na ně předem účinně připraven.
Nedomyšlené dobré úmysly
Zdá se, že uvedené účely „snad“ nezřídka hrozivé prostředky posvěcují, je však třeba být nesmírně opatrný, neboť jde o „hru s ohněm“, která se může nesmírně vymstít – fenomén „kluzkého svahu“, z něhož nemusí být návratu. Jednu věc totiž věděl zakladatel moderní politické vědy, odpůrce dějinného determinismu, skvostný psycholog a znalec lidských duší Machiavelli spolehlivě – člověk si dokáže neskutečně nalhávat a zdůvodní si prakticky vše.
Machiavelli by měl i slova výsměchu pro lidi naivní, nepočítající s možným rozměrem zla, neznalé špatných sklonů lidské povahy, stoupence utopií a do pekel vedoucích nedomyšlených dobrých úmyslů |
Nenaslouchá-li svědomí stejně jako Raskolnikov, který zabití dvou stařen ve jménu vyššího, „napoleonskou argumentací“ zdůvodňovaného účelu „nevydýchal“. To však ještě platily premisy křesťanské civilizace, jež přisuzuje i „poslednímu z lidí“ veškerou myslitelnou důstojnost a úctu.
Machiavelliodmítá ty cyniky a pragmatiky, kteří se k němu hlásí, přičemž se domnívají, že každý účel ospravedlňuje jakékoliv prostředky, a měl by určitě i slova výsměchu pro lidi naivní, nepočítající s možným rozměrem zla, neznalé špatných sklonů lidské povahy, stoupence utopií a do pekel vedoucích nedomyšlených dobrých úmyslů.
Není pochyb, že i tento typ „pravdoláskařů“ by hnal „svinským krokem“, protože jsou pro společnost a fungující stát možná ještě nebezpečnější než ti první. Větu, že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“ by však Machiavelli nepochybně podepsal. Stejně jako každý normální a zahořklým nepřejícným cynismem nezdeformovaný člověk.
