Co se stane, když vyhlásíte v neutrální zemi referendum o zrušení povinné vojenské služby? Bude odpovědí jasné ano? Nabízí se to. Zejména v době, kdy jsou v kurzu malé, vysoce profesionální a důkladně vycvičené armády, schopné rychlého nasazení doma i v zahraničních misích.
Při hlasování o branné povinnosti v Rakousku se však tamní občané překvapivě jednoznačně vyslovili pro její zachování. Zajímavé je, že se tak většinou rozhodli z důvodů, které toho se samotnou armádou nemají zas až tak moc společného.
Hlasování, které se konalo 20. ledna, bylo zvláštní hned z několika důvodů:
- Zaprvé bylo teprve třetím celostátním referendem od vzniku současné Rakouské republiky – po klíčových rozhodováních o spuštění jaderné elektrárny Zwentendorf (zamítnuto 1978) a vstupu do Evropské unie (schválen v roce 1994).
- Zadruhé bylo nemilým překvapením pro výzkumné agentury, které jeho výsledek nedovedly předem odhadnout.
- A v neposlední řadě skončilo velkou porážkou silnější vládní strany, sociálnědemokratické SPÖ, která je o to nepříjemnější, že přišla na začátku supervolebního roku. Letos totiž Rakušané určí svými hlasy novou podobu vlád čtyř spolkových zemí a vzápětí i spolkového kabinetu.
Proč zachovat status quo
O zrušení povinných odvodů se v Rakousku podobně jako v řadě jiných evropských států již dlouhá léta diskutovalo. Současná základní vojenská služba trvá pouhých šest měsíců, náhradní civilní služba měsíců devět. Ročně je do armády na tuto dobu odvedeno asi 22 tisíc mužů, „civilkářů“ pak zejména v nemocnicích, ústavech sociální péče a vzdělávacích institucích slouží kolem 13 tisíc.
Pro zachování branné povinnosti se v nezávazném hlasování, jež se vládní strany rozhodly plně respektovat, vyslovilo 59,7 procenta respondentů
Před referendem se pro zrušení branné povinnosti vyslovovala vládní sociální demokracie (SPÖ) a opoziční Zelení. Menší vládní lidová strana (ÖVP), jež od roku 2007 tvoří s SPÖ velkou koalici, byla proti stejně jako opoziční Svobodní (FPÖ). Celá situace je o to více matoucí, že ještě před nedávnem obě hlavní strany SPÖ a ÖVP zastávaly přesně opačná stanoviska.
Lednové referendum překvapilo vysokou účastí (52,4 procenta) i celkem jasným vyzněním. Pro zachování branné povinnosti se v nezávazném hlasování, které se ovšem vládní strany rozhodly plně respektovat, vyslovilo 59,7 procenta respondentů. Pro profesionální armádu hlasovalo jen 40,3 procenta z nich. Výzkumné agentury počítaly s účastí kolem 30 procent a mnohem těsnějším výsledkem.
Zajímavé jsou bezpochyby motivy, na jejichž základě se většina Rakušanů rozhodla pro zachování statu quo. Z dotazování občanů vyšlo najevo, že si cení zejména práce, kterou odvádějí mladí muži na civilní službě. Branci prý zemi účinně chrání při přírodních katastrofách a svojí službou přispívají ke společenské soudržnosti. Není proto divu, že pro povinné odvody hlasovaly spíše starší ročníky, které ze současného systému těží. Ve věkové skupině do 29 let získala branná povinnost podporu pouze 37 procent hlasujících, ve skupině nad 60 let celých 71 procent. Ve střední věkové kategorii (30 až 59 let) zvítězily povinné odvody v poměru 61 ku 39 procentům.
Někteří Rakušané se obávali, že koncept zavedení profesionální armády není připravený a mohl by se prodražit. V současné době vydává Vídeň na vojenské složky pouhých 0,6 procenta HDP (většina evropských států mezi jedním až dvěma procenty). Nejsilnějším „strategickým“ argumentem pro brannou povinnost pak byla obava o zachování rakouské neutrality.
Reforma branných sil je nutná
Podle platné vojenské doktríny z roku 2001 Rakousko přestalo vnímat jako reálnou hrozbu možnost pozemního vojenského útoku
Neutralitu, která je od svého uzákonění v roce 1955 bezpochyby základním kamenem moderní národní identity, pojímali Rakušané vždy aktivně. Za studené války si Vídeň zakládala na tom, že nepatří k žádnému ze znepřátelených mocenských bloků. Dlouhá desetiletí se profiluje jako důležité sídlo mezinárodních organizací a zprostředkovatel v diplomatických sporech. Od šedesátých let se zároveň účastní zahraničních mírových misí OSN.
Strategické postavení Rakouska se výrazně změnilo s pádem železné opony a vstupem země do Evropské unie v roce 1995. Přestalo být zemí „na rozhraní světů“, z jeho znepřátelených sousedů se stali spojenci. Podle platné vojenské doktríny z roku 2001 Rakousko přestalo vnímat jako reálnou hrozbu možnost pozemního vojenského útoku a soustředí se na obranu vzdušného prostoru (pomocí stíhaček Eurofighter Typhoon), zahraniční vojenské mise, ochranu země před teroristickými hrozbami, riziky plynoucími z mezinárodního organizovaného zločinu a likvidaci následků přírodních katastrof.
Podobně jako se měnil okolní svět, měnila se i rakouská neutralita. V roce 1991 za války v Perském zálivu povolila Vídeň mezinárodní alianci vedené USA přelety nad svým územím, v roce 1995 se připojila k programu NATO Partnerství pro mír. Dlouhodobě se také diskutuje o slučitelnosti rakouské neutrality se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU. Mnoho Rakušanů však na zbytku své nezávislosti silně lpí a právě „tradiční“ armáda organizovaná na miličním principu je pro ně garantem zachování neutrality země.
Rozhodnutí, jež padlo v referendu, může oddálit potřebnou reformu branných sil Rakouska o dlouhá desetiletí
Konečná čísla, která z referenda vyšla, jsou podle komentátorů zejména „pohlavkem“ pro SPÖ. Strana, z jejíchž řad pochází současný kancléř Werner Faymann, se – jak již bylo zmíněno – ještě nedávno stavěla za zachování povinných odvodů. Když otočila, nedokázala o změně postoje přesvědčit vlastní voliče ani členy. Podle Herberta Lacknera z vlivného týdeníku Profil chtěla SPÖ to správné – prosadit moderní akceschopnou armádu. Načasováním referenda, neschopností účinně podpořit svého ministra obrany Norberta Darabose a nepromyšlenou strategií založenou nikoli na jasných argumentech, ale spíše na kampani v bulvárních médiích, však selhala – a možná oddálila potřebnou reformu branných sil o desetiletí. Zda je tato skepse na místě, ukážou následující měsíce.
Na tom, že současná rakouská armáda změny potřebuje, se shodnou politici a odborníci napříč politickým spektrem. Za její bolavá místa bývají nejčastěji označovány vysoké provozní a personální náklady, kompetenční spory, částečně zastaralá technika a špatná organizace výcviku branců. V současné době nenavazují na šestiměsíční základní vojenskou službu žádná další cvičení (zrušil je lidovecký ministr obrany Günther Platter v roce 2006). Pouze po krátkém vyškolení však mladí muži nejsou schopni ovládat složité moderní zbraně ani čelit vážným hrozbám typu teroristických útoků. Řada z nich navíc většinu času u armády stráví plněním zcela nevojenských povinností – slouží například jako řidiči, mechanici, kuchaři nebo číšníci.
Současné vládní strany ÖVP a SPÖ přislíbily, že zásadní reformy včetně nové vojenské doktríny prosadí již do letošního podzimu. V tak krátkém termínu a při probíhající předvolební kampani to však bude mimořádně těžké.
