Není to tak docela sportovní příběh, ale bez sportu se, s prominutím, neobejde. Internetové stránky profesionálního cyklistického závodu Tour de Suisse skýtají docela pokročilou funkci – graf, který online v reálném čase znázorňuje, jak během etapy roste či klesá ztráta pelotonu za případnými uprchlíky. Vypadá to trochu jako záznam z encefalografu. Pro fanoušky pak působí trochu jako zpráva z jiných světů. V televizním přenosu to nevidíte. Obrazovka ukazuje tři šílence, kteří se snaží už třetí hodinu více než čtyřicítkou upláchnout sto padesáti jiným šílencům, ti i ti šlapou, až je jim silnice malá, ale teprve na grafu je vidět, jestli za poslední půl kilometr získali, nebo ztratili dvě vteřiny. Data jsou skutečnější než prožívaná skutečnost.
V úterní třetí etapě se graf zbláznil. Asi šedesát kilometrů před cílem křivka střemhlavě klesala, jak hlavní pole kvapem uprchlíky dojíždělo, když tu naráz dramaticky vyletěla nahoru. Náskok skokově vzrostl. To je teprve zpráva z jiných světů! Co se probůh stalo?
Vysvětlení bylo tak podivné, že překračuje meze onoho mikrosvěta, v němž cyklisté, jejich profitýmy, šnůry servisních vozů, média, fanoušci, sponzoři, diváci na celé planetě prožívají své izolované reality show.
Mimořádný sportovní výkon, jenž patří k průvodním znakům vyspělé civilizace, málem zhatil jiný průvodní znak vyspělé civilizace
Česká jednička Roman Kreuziger na svých stránkách situaci komentovala: „Jednu chvíli už měli (uprchlíci) jedenáct a půl minuty náskok. Když jsme pět minut stáhli, spadly před námi závory. Museli jsme čekat, než projede vlak a skočilo to zase na devět a půl minuty.“ Takže spadly šraňky? V závodě, kde se točí miliony dolarů a patří k nejvýznamnějším před vrcholy sezóny – Tour de France a olympiádou?! Jako bychom se vrátili do počátku minulého století, kdy si šampióni na krku vozili náhradní gumy a v ruksaku soupravu na lepení…
Také by se dalo říci: Mimořádný sportovní výkon, jenž patří k průvodním znakům vyspělé civilizace, málem zhatil jiný průvodní znak vyspělé civilizace. Jak se v tom vyznat?
Na mnoha cyklistických webech se rozbouřily diskuse, co je tohle za bordel, přičemž se diskutující klonili ke třem závěrům:
- Organizátoři špatně spočítali itinerář tratě,
- cyklisté hlavního pole se flákali a nevešli se do itineráře,
- vlak mohl počkat, až hvězdy jako Schleck, Klöden nebo Gadret projedou.
Nu, možná na jiném místě planety, snad v nějakém autoritářském režimu, který se bude chlubit, jakou sportovní megaakci dokázal zorganizovat. Ne tak ve Švýcarsku.
Vlak je vlak, dílek stabilního světa, jemuž se věří. Jeho pohyb je sofistikovaně vypočten ve vztahu k ostatním kolečkům infrastrukturní civilizace, přesný je až fádně (tedy alespoň švýcarský vlak). Mimo jiné i jako protiklad k takové nudě, která je předpokladem prosperity našeho světa, vzniklo odvětví, jež naopak vyniká pozoruhodnou mírou nejistoty – sport.
Ve vztahu k vlaku a jízdnímu řádu jsme však jaksi slabí a nedokonalí: stavitelé trati Tour de Suisse, což není jen tak nějaký okresní podnik, cyklistické superstar, majitelé stájí a klubů, ale nakonec třeba i politici, právníci, novináři a vůbec všichni, kdo se pohybují na poli nejistot. Někdy je fajn, když si ten vztah mezi fádní jistotou a naší vůlí pouštět se do nejistot (a adorovat je) pokorně uvědomíme. Jistoty mají tendenci být neviditelné. O to osudověji pak mohou zasahovat.
Napadá mě to ráno před „osudovým“ zápasem české reprezentace na mistrovství Evropy v kopané, jemuž dokonce nejčtenější český seriózní deník věnoval otvírák na titulní straně. Co když je tady přímá úměra? To citové vzepětí značné části národa, s jakým upírá pozornost k nanejvýš nejistému večeru ve Vratislavi, jako by svědčilo o tom, že jistot už máme víc, než si vědomě připouštíme.