Světem obíhá zpráva o blížících se novinkách v penzijním systému sousedního Polska. Primárně se má jednat o to, že polská vláda jednoduše od penzijních fondů převezme své dluhopisy, které následně zruší, čímž dramaticky sníží zadlužení státu. Je to geniální krok. Každý, kdo má třeba hypotéku u banky, by bezpochyby rád nakráčel mezi bankéře, hypotéku si vzal do své správy a následně ji zrušil.
Takto absurdní to asi ve výsledku nebude. Ale těžko říct. Čím se totiž z nepochopitelných důvodů prozatím málokdo zabývá, je otázka, jak hodlá vláda fondům sebrané dluhopisy nahradit. Jen ve zprávě agentury Reuters je nenápadná zmínka o tom, že polské penzijní fondy považují chystanou změnu za protiústavní, protože vláda si bere soukromý majetek, aniž by nabídla nějakou kompenzaci. Nicméně dá se čekat, že se všechno ještě časem upřesní, až se nápady budou z politické roviny přesouvat do roviny konkrétních opatření, kde už platí spíše čísla a zákony než politické proklamace.
Odčerpávají fondy peníze? Nepochybně.
Nicméně co je vlastně příčinou tohoto dění? Odpůrci takzvaného II. pilíře, tedy soukromých penzijních fondů, mají zcela jasno: za problémy může právě II. pilíř, protože kdyby nikdy nebyl zaveden, peníze by v rozpočtu nechyběly. To je částečně pravda. Jestliže je II. pilíř postaven na tom, že část peněz, které dosud putovaly rovnou do státní kasy formou sociálního pojištění na financování takzvaného průběžného systému či také I. pilíře, bude putovat do soukromých fondů, tak není nic chybného na úvaze, že ve státní kase budou tyto prostředky chybět.
Peníze v průběžném systému chybějí, i když žádné odvody do fondů neexistují
Ale věc má i druhou stranu. Peníze v průběžném systému chybějí, i když žádné odvody do fondů neexistují. Živým důkazem budiž Česká republika, která zvládá vyrobit každoroční deficit penzijního systému v řádu desítek miliard korun, aniž by tu nějaké penzijní fondy byly. V letošním roce sice tyto fondy byly spuštěny, ale s ohledem na zanedbatelný zájem ze strany veřejnosti se nedá čekat, že by jejich vliv na inkaso důchodového pojištění byl vůbec zaznamenatelný. Jinými slovy, dluhy zvládneme nasekat i bez fondů.
Co ovšem fondy skutečně umějí, je urychlení tohoto trendu. Dejme tomu, že by v Česku vypukl boom a každý by se chtěl přihlásit do fondu, aby si místo placení státu spořil u soukromníka. Pak by z příjmů ze sociálního pojištění nechybělo na aktuálně vyplácené penze kolem padesáti miliard ročně, ale rovnou asi osmdesát miliard. A to je skutečně nezanedbatelný rozdíl.
Hora dluhů
A to je přesně to, co se podle všeho stalo v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku a v dalších zemích, kde dnes sahají k redukci penzijních fondů. Na začátku byla snaha starost o budoucí důchodce převést na soukromníky a ulevit státu, protože výdaje na důchody ve výdajích státních rozpočtů hrají prakticky všude první housle. Ale skončilo to neudržitelnými deficity a nárůstem dluhů.Deficitní bilance průběžného penzijního systému v Polsku se měla otočit někdy po roce 2010, což se nestalo
Polsko se drželo docela dlouho. Penzijní reforma spočívající mimo jiné v zavedení II. pilíře v něm byla spuštěna v roce 1999, přičemž z údajů Eurostatu je zřejmé, že v následujících letech prudce vyskočil vládní dluh z 38,9 procenta HDP v roce 1998 na 47,1 procenta HDP v roce 2003. Pak se ale celkem ustálil a osciloval kolem 47 procent HDP. Rozhodila jej až hospodářská krize – v roce 2009 překonal hranici 50 procent HDP a dále rostl. V nominálním vyjádření pak dluh rostl prakticky neustále, přičemž se dá odhadnout, že nezanedbatelnou měrou se na tom podílely právě výpadky příjmů průběžného penzijního systému. Tyto výpadky byly totiž podle dostupných zdrojů hrazeny převážně vršením nových dluhů, z nichž nezanedbatelná část končila právě v penzijních fondech. Deficitní bilance průběžného penzijního systému v Polsku se měla otočit někdy po roce 2010. Nicméně hospodářská krize a další faktory tento vývoj neumožnily.
Neufinancovatelný přechod
Tento problém se objeví vždy, když se nějaká země pokusí průběžný systém opustit či alespoň oslabit. Důvod k tomuto kroku je zpravidla stejný jako v Česku – jelikož je bilance penzijního účtu mizernější a mizernější v důsledku zvyšování naděje na dožití, poklesu počtu produktivních jedinců a dalších faktorů, je nutné s tím něco udělat. Problém je ale vždy jeden a ten samý – když si lidé začnou spořit sami na sebe, místo aby peníze posílali státu, budou státu chybět peníze na výplatu důchodů momentálně žijícím důchodcům.
Dobu, která uplyne mezi zavedením fondů a okamžikem, než začnou chodit do penze lidé s vlastními úsporami, a tudíž budou mít nároky vůči státu nízké či žádné, je zkrátka nutné nějak profinancovat. Obecně se tomu říká náklady transformace. S ohledem na převážně deficitní hospodaření západních států je jasné, že peníze na zbyt, respektive na profinancování něčeho tak nákladného, jako jsou náklady transformace, prostě nejsou. Proto se pravidelně dostává ke slovu dluhové financování.Peníze na profinancování něčeho tak nákladného, jako jsou náklady transformace, prostě nejsou
Zajímavé je, že to nejsou žádné náklady, které by jinak nevznikly a za které by tedy přímo mohl II. pilíř. Závazky vůči současným důchodcům a obecně všem, kteří kdy platili státu nějaké pojistné, má stát tak jako tak, přičemž náklady transformace nejsou ničím jiným než zviditelněním těchto závazků. Jen pro zajímavost: Eurostat před časem vymyslel, že by nebylo od věci závazky generované penzijními systémy nějak spočítat. S ohledem na různorodost penzijních systémů je to číslo ryze orientační, ale v EU se průměrně pohybovalo kolem 300 procent HDP, což by třeba u České republiky byla částka přesahující 11 bilionů korun (balíček pětitisícovek o takové hodnotě by byl vysoký něco kolem 220 kilometrů). To je dluh, který má stát vůči svým občanům. Tento dluh je krytý pouze a výlučně předpokladem, že i v budoucnu bude dost lidí ochotných a schopných platit státu důchodové pojištění v takové výši, aby se celý systém nesesypal.
Kdo vidí dál než do voleb?
A jsou to právě transformační náklady, co táhne státní rozpočty reformních zemí ke dnu. Jistě, peníze na důchody by musely vyplatit tak jako tak, ale jelikož jim část příjmů odtéká do penzijních fondů, mají na to méně peněz. A proto, když se ukazuje, že na financování smělých snů o soukromých penzijních fondech prostě nejsou peníze, začnou vlády své II. pilíře všemožně redukovat, otevírat, zavírat, znárodňovat atd. Přesně jako se to dělo a dál bude dít na Slovensku, v Polsku či v Maďarsku.
Je to řešení? Asi podobné jako zastavovat tepenné krvácení kamencem na holení. Kdyby se vyjmenované země podívaly k nám, jasně by viděly, že bilance penzijního účtu je z roku na rok horší a horší, ačkoli v klíčovém ukazateli, který výši příjmů do systému ovlivňuje, tedy v míře nezaměstnanosti, jsme na tom ze všech jmenovaných nejlépe. A lépe nebude, demografie je v tomto zcela neúprosná a nic nenasvědčuje tomu, že by se neveselý trend posledních let měl otočit. Osekání penzijních fondů je tedy řešení tak možná na jedno volební období, což je až na čestné výjimky nejzazší horizont, na který politik dohlédne. Krátkodobě toto opatření bilanci veřejných financí skutečně vylepší, ale z dlouhodobého hlediska je problém jen odsunut do budoucnosti.Osekání penzijních fondů je řešení tak možná na jedno volební období
Co můžeš utratit dnes, neodkládej na zítřek
Když to tedy nějak shrneme, tak zavádění penzijních fondů není a nebylo nic jiného než pokusem o útěk z toho, co se po druhé světové válce všude možně zavedlo a co dost možná nakonec ekonomiky západu položí – průběžný penzijní systém. Jeho princip fungování je v zásadě podvodný a postrádá jakoukoli ekonomickou racionalitu. Než penzijní systémy v poválečných dobách zmutovaly do dnešní podoby, chovaly se tak, jak se má pojistný systém chovat. Tedy předně z příspěvků vytvářely rezervy, místo aby peníze obratem poslaly na výplatu důchodů.
Dnešní státy se tvorbou rezerv netrápí. Jednak peníze se vždycky dají utratit jinde (třeba na stavbu dálnic), a navíc dnes jsou tyto úvahy už stejně zbytečné, protože systém generuje tak maximálně dluhy a šance, že by v něm byly přebytky, z nichž by se dala nějaká rezerva vytvořit, je zanedbatelná. A je úplně jedno, kdo je zrovna u vesla, protože dřívější přebytky penzijního systému vesele projídali politici všech zúčastněných stran.
Smutným postřehem na závěr budiž fakt, že průběžný penzijní systém není jediným pojistným systémem, který stát provozuje. Vedle něho stojí v případě České republiky ještě jeden systém, který je sice řádově menší, ale v principu velmi podobný. Jde o systém nemocenského pojištění, do něhož na příjmové straně přitéká část sociálního pojištění a na výdajové straně odtéká nemocenská, mateřská a ošetřovné. Systém je dnes pravidelně v přebytku. Kdo uhodne, jak je s těmito prostředky nakládáno, má bod.
