Snížení ratingu čtyřem velkým americkým bankám, včetně tak zvučných jmen jako Goldman Sachs, by jen tak zapadnout nemělo. Ratingová agentura Moody's Investors Service tento svůj krok zdůvodnila tvrzením, že se nyní zdá, že pokud by se tyto banky dostaly do problémů, americká vláda by jim už nepomohla.
Analytici se tradičně shodují, že tento krok by mohl bankám zvýšit náklady na úvěry, což by se negativně podepsalo na jejich ziscích. Pochopitelně by to asi mohlo vést k větší obezřetnosti při poskytování úvěrů soukromým i právnickým osobám. To dá rozum a netřeba se těmito dopady nadále zaobírat.
Zajímavější je trochu jiný kontext. Za jednoho za častých viníků finanční krize bývají označovány právě banky, zejména tyto velké, jimž byl nyní snížen rating, tedy Goldman Sachs, Morgan Stanley, JPMorgan Chase či Bank of New York Mellon. Prý se utrhly ze řetězu v rámci převládající ideologie neoliberalismu a neexistující regulace a začaly generovat sebevražedné finanční nástroje, jako byly balíčky podřadných hypoték a další, pro něž se vžilo výstižné označení toxická aktiva.
Dveře do téže budovy
Druhý tábor se pochopitelně mobilizoval a přišel s tvrzením, že ve skutečnosti za všechno může přeregulovanost a kritický nedostatek volného trhu, což se týká rozhodování nejen bank, ale i řady dalších odvětví, kupříkladu zdravotnictví. Zastánci těchto tezí přinášeli silné argumenty, že kdyby regulace nenutily finanční instituce poskytovat úvěry každému, kdo jde náhodou kolem, k žádné krizi by nikdy nedošlo.
Snížení ratingu bank však dává za pravdu spíše kreslenému vtipu, který svého času koloval po internetu. U dveří s nápisem Big Government (velký stát či velká vláda) stojí malá demonstrace s transparenty amerického hnutí Tea Party a volá, že problém je za těmito dveřmi. Na dveřích vedle je nápis Big Banks (velké banky) a skupina lidí s transparenty hnutí Occupy Wall Street křičí, že ne, že problém je ve skutečnosti za těmito dveřmi. Potíž je, že oboje dveře jsou jen různými vchody do téže budovy.
Provázanost státního a finančního sektoru je obrovská, a proto se nelze divit, že byť jen pokus o odluku, který nyní představitelé Spojených států deklarují různými nápady, jak v budoucnu řešit krizi jinak než z kapes daňových poplatníků, způsobuje propad důvěry v banky.
Na druhou stranu se nelze vládám divit, že leckde po světě sáhly nakonec v krizi po sanacích krachujících bank. Odmyslíme-li si, že pád většího množství bank by v důsledku pravděpodobného kaskádového efektu, runů na banky a dalších průvodních jevů zřejmě zapříčinil totální kolaps všeho, je zde ještě faktor – řekněme s nadsázkou – jisté vděčnosti.
Bezedná díra na dluhopisy
Pozice těchto dvou hráčů není rovnocenná. Stát sice vytváří zákony, ale těžko se budou dělat restrikce vůči někomu, od koho si potřebuje neustále půjčovat
Banky, penzijní fondy a podobné instituce jsou obrovským a bezedným odbytištěm státních dluhopisů. Vlády po celém světě nejsou schopné výdaje na svůj provoz utáhnout z toho, co vyberou na daních, a systematicky si musejí půjčovat. A navíc obvykle tak, že novými dluhy splácejí staré.
K tomu se finanční sektor skvěle hodí – lidé si uloží peníze do bank, banky za ně nakoupí státní dluhopisy a vláda získanou likviditu použije na placení starých dluhů či na nějaký jiný aktuálně nutný výdaj, například penze, sociální dávky, dotace na cosi...
Nutno říct, že pozice těchto dvou hráčů není zdaleka rovnocenná. Stát sice vytváří zákony a další pravidla, ale těžko se budou dělat restrikce vůči někomu, od koho si stát potřebuje neustále půjčovat, aby nedošlo k bankrotu. Na stranu druhou je pravda, že pro banky představuje stát poměrně dobrého dlužníka, protože pravděpodobnost jeho bankrotu je přece jen relativně nízká.
Navíc stát a nadnárodní instituce jsou pro banky přece jen jistou poslední záchranou – dnes je možné deklarovat cokoli, ale pokud budeme někdy v budoucnu opět stát před volbou, zda obrovskou banku, na níž je závislá řada dalších bank, továren a úspory stovek tisíc či milionů lidí, zachránit, či nechat padnout, je více než pravděpodobné, že stát opět sáhne k záchraně.
Slepé cesty
Otázkou je, co z této vzájemné závislosti může vzejít. Státy mají totiž ještě jednu nevýhodu – jsou lokální, zatímco finanční instituce jsou často globální. Jinými slovy, pokud bude stát v pořádku, banky mu rády půjčí. Pokud v pořádku nebude, raději půjdou jinam a půjčí někomu jinému. Subjektů žádajících o úvěr bude vždy dost. Horší je to s těmi, které budou úvěr za přijatelných podmínek a v dané lokalitě nabízet. Tím se státy skutečně dostávají do područí bank, jak na to mnozí kritici upozorňují.
Cestou z tohoto područí ovšem není vytvoření vlastní ratingové agentury, jak svého času navrhovala Evropská komise. Ani založení státní banky, která by půjčila vždy za „rozumný úrok“, jak se také lze občas zaslechnout. Všechny tyto nápady by jen dočasně maskovaly problém a zadělávaly na problém ještě větší. Cestou je uzpůsobit veřejné finance tak, aby každoroční masivní emise dluhopisů nebyla nutná. Přebytkově hospodařící stát na žádné bance závislý není a nemůže si od ní nechat diktovat žádné podmínky. Cílem by tedy měl být vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet, jiná cesta ven nevede.