Světovým rekordmanem v kontaminaci rtutí je jeden z osmi cejnů velkých ulovených letos v Obříství pod Spolanou Neratovice. Odhalila to nezávislá analýza 326 rybích vzorků z dvaceti zemí celého světa, kterou provedl Biodiversity Research Institute až v americkém státě Maine. Také studie, kterou si nechala zpracovat sama Spolana (Srovnávací a dopadová analýza společnosti Techem CZ), dokládá, že měrné emise rtuti jak do vody, tak do ovzduší kolem chemičky stále rostou.
To jsou významná zjištění ve dvou sledovaných ohledech:
- Při jednání středočeského krajského úřadu o žádosti Spolany prodloužit integrované povolení pro amalgámou rtuťovou metodu výroby chlóru, které je svoláno na pondělí 12. listopadu. Spolana se chce zbavit uložené povinnosti rtuťový provoz zavřít a nahradit ho do konce roku 2014 neškodnou membránovou metodou (více se dozvíte v článku Spolana si podkopává budoucnost vypouštěním rtuti).
- Při intenzivní přípravě nové mezinárodní úmluvy o rtuti v režii Programu OSN pro životní prostředí (UNEP), protože dosavadní obrana před toxickou rtutí se ukázala být plochá a neúčinná.
Ne náhodou se soustřeďuje pozornost výzkumu na ryby. Rtuť má silnou schopnost akumulovat se v živých organismech. Do těch lidských vstupuje především potravou z ryb a z vodních živočichů, v nichž se nashromáždila před tím, než se stali naší potravou. Zákony potravního řetězce se projevují naplno a být nejvyšším predátorem není pro člověka jen výhodou. Během postupujícího života se lidský jedinec stává stále větším a větším „akumulátorem toxické rtuti“. Běda, chytá-li ryby pro svou pravidelnou spotřebu na Labi pod Spolanou. Hrozí mu rekordně velká kontaminace.
Proč právě cejn?
Cejn, jemuž se v líném a mělkém dolním toku české části Labe daří, je mezi všemi všežravými kaprovitými rybami největší dravec. Čím větší predátor, tím větší kumulace rtuti a prokazatelnější důkazy o znečištění říční vody tímto kovem.
Zatímco z osmi ulovených cejnů v Labi překračují evropské limity dva, v přísnějších Spojených státech by neobstálo sedm z osmi vzorkůJak uvedlo sdružení Arnika, které výzkum ryb pro Mezinárodní síť pro eliminaci perzistentních organických látek (IPEN) organizuje, měl spolanský rekordman ve svém těle 1,583 miligramu rtuti na kilogram své hmotnosti. A to je hodně i na dosud velice benevolentní evropské normy, které připouštějí půl miligramu rtuti na kilogram živé váhy ryby. A tak zatímco z osmi ulovených cejnů v Labi překračují evropské limity dva vzorky, v přísnějších Spojených státech by neobstálo sedm z osmi vzorků.
Výzkum kontaminace rtutí u cejna byl navíc uskutečněn už v roce 2008, a tak lze oba výsledky navzájem porovnat. Vedoucí programu Toxické látky a odpady a předseda Arniky Jindřich Petrlík zjistil nejen to, že průměrná hodnota všech odebraných vzorků po čtyřech letech stoupla, ale i to, že překročila evropskou normu.
Účast Arniky v síti IPEN je významná pro poznání celosvětové kontaminace rtutí. Vždyť síť sdružuje přes sedm set nevládních organizací ze 116 zemí světa. Arnika je navíc koordinačním centrem nevládních organizací, zabývajících se obranou před toxickými látkami v osmnácti zemích východní a střední Evropy. A tak se významnou měrou rovněž podílí na přípravách nové úmluvy o rtuti v režii OSN.
„Organický převlek“
Rtuť i její sloučeniny jsou vysoce toxické látky, které poškozují nervový a kardiovaskulární systém živých organismů. Rtuť se sice vyskytuje v přírodě a je součástí některých minerálů, do životního prostředí však vstupuje především jako produkt lidské činnosti. V globálním měřítku jsou hlavními antropogenními zdroji emisí rtuti a jejích sloučenin spalování fosilních paliv, hlavně uhlí, krematoria a dále zubní amalgamy, baterie a měřicí přístroje se rtutí. A samozřejmě daleko nejvydatněji výrobní provozy, využívající rtuťový elektrolytický proces, jaký je v neratovické Spolaně nebo v ústecké Spolchemii.
Ve vodních ekosystémech se rtuť proměňuje v ještě toxičtější organickou dimetylrtuť a stává se postrachem zejména malých dětí a těhotných ženLékař z Centra pro životní prostředí a zdraví Miroslav Šuta upozorňuje na „organický převlek“ rtuti, jakmile se dostane od přírodního prostředí. Zejména ve vodních ekosystémech se rtuť proměňuje v ještě toxičtější organickou dimetylrtuť a stává se postrachem zejména malých dětí a těhotných žen. Dimetylrtuť snadno proniká placentární i mozkovou bariérou a může narušit vývoj nervového systému dítěte již v těle matky. Když nenastane nic horšího, tak u dětí prokazatelně zpomaluje vývoj nervového systému.
Před těhotnými a kojícími ženami a matkami velmi malých dětí stojí zdravotní a potravinářské dilema: Měly by jíst ryby, protože z obecného pohledu je to velice zdravé. Ale nesmějí jíst – ony ani jejich malé děti – ryby kontaminované rtutí. Jak to mají udělat? Přeci nemohou chystanou večeři zmrazit a poslat ji kurýrní poštou výzkumníkům do státu Maine a dlouhé týdny čekat na výsledek. Jedinou obranou je nákup ryb z osvědčených chovů, u nichž nehrozí přímá kontaminace rtutí jako v Labi pod Spolanou. U mořských druhů se Šuta drží doporučení některých přímořských států – vyhýbat se častějšímu konzumování ryb, které žijí dlouho a navíc jsou dravé.
Začalo to teploměrem
Některé náhražky rtuťových teploměrů dokážou proměnit člověka s drobnou virózou v nebezpečného šílence, jedna cesta úniku rtuti do prostředí nicméně byla zastavena. Jenže mnohé z masivních zdrojů emitují spoustu rtuti dál. Proto si Evropa vytkla za úkol co nejdříve zastavit ty nejhorší provozy, využívající výrobu chloru pomocí dávno překonané amalgamové elektrolýzy. Tím se problém Spolany propojuje s evropskou strategií eliminace rtuti, a ta zase s úsilím OSN připravit mnohem účinnější úmluvu o rtuti než slabé a neúčinné starší mezinárodní dohody.
Jednou z hlavních charakteristik rtuti je, že je schopna dálkového přenosu v atmosféře, čímž způsobuje kontaminaci životního prostředí ve velkých vzdálenostech od vlastního zdroje znečištění. To znečištění už je globální a globálně se musí postupovat i při odstraňování jeho zdrojů.
Organická forma rtuti, tedy ta, která se hromadí v živých organismech v řekách, je nebezpečná i v miniaturním množstvíOhroženy jsou nejen matky malých dětí. Nikdo z nás není vůči kontaminaci rtuti imunní. U zbytku populace se otrava rtutí může projevit zvýšením krevního tlaku, vyvoláním oběhových potíží, narušením imunity, tedy podporou ba vyvoláním nežádoucích „civilizačních chorob“.
Podle doktora Šuty můžeme kovovou rtuť i spolknout a nic vážného se nám nestane. Kovová rtuť většinou bez jakýchkoli následků projde zažívacím traktem. Zato organická forma rtuti, tedy ta, která se hromadí v živých organismech v řekách, je nebezpečná i v miniaturním množství. A ta nás „napadne“ právě s potravou.
Pro hromadění rtuti v těle je významné i její vdechování. O to se postarají především energetické zdroje spalující fosilní paliva, především uhlí. Ale ani spalování dříví není v emisích rtuti do ovzduší bez poskvrny.
Lidské tělo jako toxická skládka
Tkáně cejna nejsou žádným výjimečným „skladištěm“ toxické rtuti. Podobným jsou i naše tělesné schránky, i když nás nikdo neposílá do laboratoře ve státě Maine. V takzvané civilizované společnosti jsme atakováni vnějšími zdroji rtuti ze všech stran, ze vzduchu, z vody i z potravy. Mnozí z nás však inhalují rtuť z vlastních zdrojů – z amalgámových zubních plomb.
Lidé s amalgámovými plombami mají ve svých tkáních dvakrát až dvanáctkrát více rtuti než populace bez plombŠuta uvádí, že obyvatelé Evropské unie nosí ve svých zubech 1100 tun rtuti. A Joachim Mutter z Ústavu epidemiologie a environmentální medicíny univerzitní nemocnice ve Freiburgu zjistil, že lidé s amalgámovými plombami mají ve svých tkáních dvakrát až dvanáctkrát více rtuti než populace bez plomb. Pečlivě pečovat o své zuby by podle něj měly zejména dívky a mladé ženy, protože plomby by mohly u jejich budoucích dětí způsobit podobný efekt jako konzumace kontaminovaných ryb.
Protože i jiné zubní výplně mají své mouchy, a navíc bývají finančně nedostupnější, zubní lékařství teprve čeká na svou nejlepší dostupnou technologii. U chemických provozů jsou však takové technologie známy a na rozdíl od vlastních úst ohrožují zdraví množství nic netušících lidí. Benevolenci si nezaslouží.
A člověk? Jeden Šutův britský kolega výstižně poznamenal: „Naše těla jsou jako velká toxická skládka odpadu. Majitel každé odpadové firmy, která by takhle mizerně zabezpečila nebezpečné odpady, by nejspíš skončil ve vězení.“
