Neochota podřídit se autoritám je rysem dnešní společnosti

„Liberální a demokratický režim musí lidem dopřávat svobodu a volnost, ale také je chránit. Nesmí být naivní a slabý. Nesmí doplatit na to, že je příliš liberální a demokratický. Je důležité dívat se do historie, znát vývoj společnosti a vědět, proč určitá práva začala být chráněna,“ říká v rozhovoru ústavní soudce Tomáš Lichovník.

Tomáš Lichovník, soudce Ústavního soudu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Lichovník, soudce Ústavního soudu. | foto:  Dan Materna, MAFRA
Tomáš Lichovník, soudce Ústavního soudu.

Ústavní soudce Tomáš Lichovník celou svou 20letou soudcovskou kariéru rozhodoval občanskoprávní a rodinné kauzy na Vysočině. Před dvěma a půl lety nastala zásadní změna – prezident Miloš Zeman ho jmenoval soudcem Ústavního soudu. Podle Lichovníka by i většinově ateistická společnost měla bránit svobodu vyznání – včetně islámu.

V rozhovoru pak mimo jiné říká: „Každý jsme jiný a základní práva využíváme jinak. Proto je třeba chránit všechna. Ústavně garantovaná práva slouží k tomu, aby společnost fungovala. Je založená na pluralitě, na tom, že každý je jiný a má možnost to projevit. Jakmile se začnou někomu práva odpírat, ve společnosti to začne drhnout.“

LIDOVÉ NOVINY: Jak dlouho trvalo, než jste se stal opravdu „ústavním soudcem“ a zvykl si na agendu, kterou jste dříve nedělal?

Ústavní soud nemá říkat, kdo z účastníků měl pravdu, ale spíše zda po cestě k odhalení té pravdy nebylo někomu ublíženo, zda ta cesta byla správná

LICHOVNÍK: To ještě nenastalo. (smích) Zejména pro celoživotního soudce je obtížné udržet určité sebeomezení, abych nechytračil na běžné soudce jen proto, že jsem teď výše.

LIDOVÉ NOVINY: Nechcete jim dávat lekce z ústavního práva, protože jste ještě nedávno byl jedním z nich?

LICHOVNÍK: Přesně tak. A také se mi často stane, že osobně bych jako soudce danou kauzu rozhodl jinak. Jenže to není úkolem Ústavního soudu. Ten nemá říkat, kdo z účastníků měl pravdu, ale spíše zda po cestě k odhalení té pravdy nebylo někomu ublíženo, zda ta cesta byla správná.

Rozhodnutí soudu můžeme zvrátit jen v případě naprostých excesů, typicky při extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Teď mluvím o rozhodování o ústavních stížnostech, které tvoří většinu naší práce. Druhá část je přezkoumávání ústavnosti právních předpisů v plénu všech soudců. To je úplně jiná disciplína, mnohem abstraktnější.

LIDOVÉ NOVINY: Souhlasíte s pohledem předsedy soudu Pavla Rychetského, že debaty na plénu jsou hodně teoretické? Jak vám to přijde jako zkušenému praktikovi?

Byť třeba dochází k erozi klasických rodinných vztahů, Ústavní soud by k tomu neměl přispívat, právě naopak. Justice by měla držet tradiční hodnoty, a tato je jednou z nich.

LICHOVNÍK: Je to dáno složením soudu, v němž akademici tvoří podstatnou část. Oni logicky předkládají více teoretických argumentů než soudci a advokáti z praxe. Soud je namíchán opravdu pestře a debaty jsou díky tomu velmi zajímavé, plné různých pohledů na věc. Nemohu soutěžit s pány profesory v teoretických disputacích, na druhou stranu dobře vím, jak to na soudech chodí, a dovedu si představit dopady našich rozhodnutí do praxe.

LIDOVÉ NOVINY: Dovedete se vcítit do pozice řadových soudců?

LICHOVNÍK: Často přemýšlím, jak by si s případným rozhodnutím soudci poradili, jak by se na něj dívali. Ptám se, zda jim nějak pomůžeme v rozhodování nebo jim naopak zamotáme hlavu. Podle našich rozhodnutí musí být možné v praxi postupovat, nesmějí být čistě akademická.

LIDOVÉ NOVINY: Ústavním soudcem jste už dva a půl roku. Jaká rozhodnutí považujete za nejdůležitější?

LICHOVNÍK: Z plenárních kauz mi přijde velmi důležité rozhodnutí o osvojení nesezdanými páry, jehož jsem byl zpravodajem (verdikt z konce roku 2015, který posvětil právní úpravu, která de facto znemožňuje osvojení dítěte druhým rodičem u nesezdaných párů – pozn. red.). Přišlo mi důležité, že jsme v něm vyjádřili podporu tradiční rodině. Byť třeba dochází k erozi klasických rodinných vztahů, Ústavní soud by k tomu neměl přispívat, právě naopak. Justice by měla držet tradiční hodnoty, a tato je jednou z nich.

Pro účastníky je určitě lepší, že se soudci posouvají mezi senáty. Pokud by třeba jeden senát byl mimořádně nevstřícný k ústavním stížnostem, pak se to po dvou letech může změnit.

Velmi důležitý pro mě byl i nález našeho senátu, kterým jsme zrušili odsuzující rozsudek za pokus vraždy pro kosovského Albánce, který střílel na policisty, kteří se mu dobývali do bytu beranidlem. Spletl si je s lupiči, bál se o svou rodinu. Přitom nebyl z ničeho obviněný ani podezřelý, v Česku pobýval legálně a byl bezúhonný. Přesto u něj policisté vykonali domovní prohlídku tímto způsobem.

Tam jsem cítil, že je to naprostý exces, že takové jednání není normální (zpravodajka nálezu Kateřina Šimáčková uvedla, že justice na věc pohlížela optikou policistů, nikoliv vyděšeného člověka, který má strach o své blízké a nestřílí s úmyslem usmrtit lidi za dveřmi – pozn. red.).

LIDOVÉ NOVINY: Je dobře, že se na Ústavním soudu zavedla rotace soudců mezi čtyřmi senáty?

LICHOVNÍK: Určitě ano. Začal jsem ve čtvrtém senátu s Vladimírem Sládečkem a Vlastou Formánkovou, místo níž pak přišel Jaromír Jirsa. A nyní jsem v prvním senátu s Kateřinou Šimáčkovou a Davidem Uhlířem. Ty senáty jsou naprosto rozdílné. Pro účastníky je určitě lepší, že se soudci posouvají mezi senáty. Pokud by třeba jeden senát byl mimořádně nevstřícný k ústavním stížnostem, pak se to po dvou letech může změnit.

LIDOVÉ NOVINY: Zrovna první senát je ale velmi vstřícný, ne?

Často vidím nevůli podřídit se rozhodnutí soudu. Pokud není v můj prospěch, nerespektuji ho a soudím se dál. To zatěžuje jak justiční systém, pak ty lidi samotné.

LICHOVNÍK: Panuje tam trochu aktivnější přístup. Je-li to namístě, tak proč ne? Jde jen o to, udržet si určitou zdrženlivost a nepodléhat emocím. Doktorka Šimáčková je bývalá advokátka a soudkyně Nejvyššího správního soudu a doktor Uhlíř je celoživotní advokát. Každý máme trochu jiný pohled na věc, ale všichni jsme zkušení praktici. Vedeme debaty o závažných otázkách, které mě velmi baví a naplňují.

LIDOVÉ NOVINY: Nedávno jste zmiňoval, že část Čechů nemá důvěru v justici a nechce akceptovat její verdikty, v důsledku čehož všechno žene na stále vyšší instance. Je to vidět i na kauzách, které vám přicházejí na stůl?

LICHOVNÍK: Ano, často vidím nevůli podřídit se rozhodnutí soudu. Pokud není v můj prospěch, nerespektuji ho a soudím se dál. To zatěžuje jak justiční systém, pak ty lidi samotné. Je lepší se smířit s porážkou než se dlouhé roky užírat odvolacím a dovolacím procesem, řízením u Ústavního soudu či dokonce štrasburského soudu...

Soud si musí sám vyfiltrovat, kterými věcmi se bude zabývat a které odmítne jako zjevně neopodstatněné. Je to lepší než se snažit nakreslit tlustou čáru, která nemusí být spravedlivá.

Ti lidé se jen utvrzují v domnělé nespravedlnosti a nikdo jim ne a ne dát za pravdu. Navíc je to stojí spoustu peněz. Asi je to určitý rys dnešní společnosti, neochota podřídit se autoritám,včetně soudní. Na stůl mi přichází spousta hloupostí, bagatelní spory o pár tisícovek. Já chápu, že pro někoho je i to hodně peněz, ale obvykle tam zásah do základních práv opravdu není. Těmto věcem vyhovujeme jen zcela výjimečně, pokud mají obecnější přesah a dají se využít pro další praxi.

LIDOVÉ NOVINY: Stálo by za to omezit přístup k Ústavnímu soudu, třeba řízení o ústavní stížnosti zpoplatnit?

LICHOVNÍK: To lidi nezastaví. Obecné soudy jsou navíc zatíženy rozhodováním o osvobození od soudních poplatků. Soud si musí sám vyfiltrovat, kterými věcmi se bude zabývat a které odmítne jako zjevně neopodstatněné. Je to lepší než se snažit nakreslit tlustou čáru, která nemusí být spravedlivá.

LIDOVÉ NOVINY: Strávil jste 20 let na okresním soudu ve Žďáru nad Sázavou. Nakolik má řadový soudce možnost zabývat se ústavními přesahy kauz, které řeší?

LICHOVNÍK: Na okresních a krajských soudech je tak velký tlak na výkonnost a rychlost rozhodování, že se zapomíná na to, aby si soudci rozšiřovali obzory. Justiční akademie nabízí zajímavé a užitečné semináře, ale ne každý soudce si může dovolit odjet na několik dní do Kroměříže. V tom by je měli podporovat i předsedové soudů. Neměli by říkat, že seminář o ústavním právu, psychologii či účetnictví je jim k ničemu, když rozhodují občanskoprávní spory.

Na okresních a krajských soudech je tak velký tlak na výkonnost a rychlost rozhodování, že se zapomíná na to, aby si soudci rozšiřovali obzory. Soudce by měl mít obecný přehled, jakousi širší základnu vědomostí. A k tomu potřebuje čas.

Soudce by měl mít obecný přehled, jakousi širší základnu vědomostí. A k tomu potřebuje čas. Souvisí to totiž se samotným rozhodováním. Pokud spěcháte, spíše uděláte chybu nebo přehlédnete nějakou důležitou věc. Prvostupňoví soudci řeší desítky a desítky úvěrových a pojistných žalob, jedna je jako druhá, ale každá dá dost práce s přepočítáváním, odůvodňováním... Může tím být notně utlučený, a když mu pak přijde těžká věc, která vyžaduje více času a rozvažování, studium judikatury, už mu nezbývá energie.

LIDOVÉ NOVINY: Na nedávné konferenci o Ústavě jste řekl, že všechna základní práva jsou stejně důležitá. Jak to konkrétně myslíte?

LICHOVNÍK: Jde především o to, že všechna základní práva si zaslouží ochranu bez ohledu na to, komu mají sloužit. Jen proto, že nějaké právo nevyužívám, na ně nesmím pohlížet tak, že je méně významné.Pro jednoho třeba význam nemá, zatímco pro jiného může být naopak velmi důležité. Někdo třeba vůbec nemusí využívat svobodu projevu, protože se nemá potřebu k ničemu vyjadřovat. Pro jiného je naopak zcela zásadní, aby mohl veřejně říkat, co si myslí.

Každý jsme jiný a základní práva využíváme jinak. Proto je třeba chránit všechna. Ústavně garantovaná práva slouží k tomu, aby společnost fungovala. Je založená na pluralitě, na tom, že každý je jiný a má možnost to projevit. Jakmile se začnou někomu práva odpírat, ve společnosti to začne drhnout.

LIDOVÉ NOVINY: Máte pocit, že je dnes tendence některá práva ohrožovat?

Jde především o to, že všechna základní práva si zaslouží ochranu bez ohledu na to, komu mají sloužit. Jen proto, že nějaké právo nevyužívám, na ně nesmím pohlížet tak, že je méně významné.

LICHOVNÍK: Zatím to ohrožení nevidím, spíše jakousi teoretickou možnost. Mám ale obavy třeba o právo svobodně projevovat náboženství. Ve společnosti vidíme vyhraněné nálady proti islámu. Nechci to zlehčovat, situace ve světě tomu nahrává a není divu, že lidé mají strach. Ale zrovna u nás, kde se po staletí bojovalo za náboženskou svobodu, bychom si na to měli dát pozor. I většinově ateistická společnost by tomuto právu měla přiznávat silnou ochranu.

LIDOVÉ NOVINY: Měla by si uvědomit, že pro určité skupiny společnosti jsou tato práva důležitá?

LICHOVNÍK: Přesně tak. Většina ochranu nepotřebuje, ochrání se sama. A úlohou Ústavního soudu je, aby nemohla prosadit své zájmy na úkor menšiny.Liberální a demokratický režim musí lidem dopřávat svobodu a volnost, ale současně musí být schopen je chránit. Nesmí být naivní a slabý. Nesmí doplatit na to, že je příliš liberální a příliš demokratický. Je velmi důležité dívat se do historie, znát vývoj společnosti a vědět, proč určitá práva začala být chráněna.

LIDOVÉ NOVINY: Co by znamenalo, kdyby se některá základní práva přestala chránit?

Většina ochranu nepotřebuje, ochrání se sama. A úlohou Ústavního soudu je, aby nemohla prosadit své zájmy na úkor menšiny.

LICHOVNÍK: Pak by se zrelativizovala i všechna ostatní. Je velmi nebezpečné v tomto ohledu ustupovat. Podívejte se na nacistické Německo, kde stát také určitým skupinám obyvatel jejich práva ukrajoval postupně. Většina byla ráda, že se jí to netýká, takže si toho nevšímala. Jenže restrikce postupně dopadaly na více a více lidí.

LIDOVÉ NOVINY: Jak lidi přesvědčit, že všechna práva jsou stejně důležitá? Třeba bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier si stěžoval, že veřejnost vnímá ochranu lidských práv jako nadržování určitým skupinám.

LICHOVNÍK: Místo obecných řečí je třeba sáhnout ke konkrétním příkladům. Na osudu jednotlivce si vše představíte lépe. Třeba šest milionů Židů zavražděných nacisty je tak obrovské číslo, že to nikdo nedovede pochopit. Velmi se mi proto líbí třeba projekt Kameny zmizelých (mosazných dlažebních kostek vsazených do chodníků před domy obětí holocaustu a nacistického režimu – pozn. red.). Když jdu po ulici a přečtu si lidský příběh shrnutý do několika slov a dat, tak mě to osloví. Vidím, že to byl člověk ze sousedství, který bydlel v tomto domě a který kvůli zrůdnému režimu zmizel.

LIDOVÉ NOVINY: Lze najít paralelu mezi děním v USA po útocích 11. září 2001, kdy byly omezovány svobody přijetím takzvaného vlasteneckého zákona, a děním v Evropě, kde dnes také panuje strach z teroru?

Nabízí se toho řada, co by se státu hodilo, aby nás mohl lépe chránit. Jenže pak už se dostáváme na tenkou hranici, zda ještě žijeme ve státě, který stojí za to chránit. Pokud zmizí to, na čem byl stát vybudován, začne se ztrácet on sám.

LICHOVNÍK: Vždy mám obavu, aby těchto tragických událostí nebylo využito či zneužito k oslabování práv a svobod. Prolomí se listovní tajemství, svoboda pohybu, nedotknutelnost obydlí... Nabízí se toho řada, co by se státu hodilo, aby nás mohl lépe chránit. Jenže pak už se dostáváme na tenkou hranici, zda ještě žijeme ve státě, který stojí za to chránit. Pokud zmizí to, na čem byl stát vybudován, začne se ztrácet on sám.

Říkám si, jestli teroristé nevyhráli už tím, že donutili západní demokracie, aby byly trochu méně demokratické. Pro politiky je to nesmírně těžké rozhodování. Na jednu stranu musejí něco dělat a bezpečnostní opatření se neobejdou bez určitého omezování práv a svobod. Ale jde o to, aby to bylo nezbytné a přiměřené. Aby to nebylo zneužito.

Problém je také v tom, že když ohrožení přejde, úroveň práv a svobod se obvykle nevrátí na původní úroveň. Je naprosto špatně, když se z opatření přijatých v mimořádné situaci stane norma. Ústavní soud je asi nejvýznamnější pojistkou práv. On může říci, co už je nepřiměřené omezení práv a svobod.

Tomáš Lichovník (52)

  • Od června 2014 je soudcem Ústavního soudu.
  • Po studiích na brněnské právnické fakultě pracoval jako podnikový právník. V roce 1992 byl jmenován soudcem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kde strávil dvacet let. Mezi lety 1994 a 2011 byl jeho předsedou.
  • Jeho posledním působištěm byl Krajský soud v Brně, kde jako místopředseda soudu vedl jeho jihlavskou pobočku. Celou svou kariéru řešil občanskoprávní věci.
  • V letech 2008 až 2014 byl prezidentem Soudcovské unie.