Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Nenechme se vydírat ústavem pro studium totality

  21:33

Je na čase zapomenout na různé exhibice a pošuky ukájející se v halasném osočování protivníků, píše o situaci v ÚSTR Jan Schneider.

Herec Ondřej Vetchý byl členem Poradního kolegia ředitele ÚSTR Daniela Hermana. foto: © ČTKČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Debata kolem výměny vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je zbytečně vyhrocená a zpolitizovaná. Žádný „levicový puč“ nenastal, a bylo to dokázáno i biografickými údaji a politickými profily zúčastněných. Nebo se snad stala exponentka pravice Naděžda Kavalírová exponentkou levice, když ji do rady ústavu zvolil „levicový“ senát“? Prošla snad podobnou transsubstanciací i Emilie Benešová, kandidovaná TOP 09? Předsedkyně rady Petruška Šustrová byla ve své době kandidována taktéž vládní stranou. Politická polarizace, hodnoceno z hlediska kandidatury, je tedy v současné radě vyvážená.

Pouze kdosi, kdo si hraje na pravici, nemaje co říci originálního či alespoň k věci, opět oprašuje staré „antikomunistické“ střelivo. A už to začíná být celé trapné. Dalšími a dalšími komentáři jen plníme přání oněch vyšisovaných, vyčpělých a nicotně prázdných politiků čekajících v dalších volbách na ránu z milosti, aby se o nich ještě chvilku mluvilo.

V podstatě se nic zvláštního neděje. Žádný zákon porušen nebyl, i kdyby se Marek Benda na hlavu postavil.

Ne, nestojí za tu pozornost. Ani svět jim nevěnuje pozornost, to jen různí politici v odpovědích ze slušnosti projevují zájem na základě hysterických výlevů odsud (psaných či telefonovaných často v pracovní době). V podstatě se nic zvláštního neděje. Žádný zákon porušen nebyl, i kdyby se Marek Benda na hlavu postavil. Lepšího argumentu by stejně nepřinesl, na přímý dotaz neodpověděl. Nová Rada ÚSTR se přinejhorším zachovala v intencích té staré. Hůře ne. V mnoha ohledech prokazatelně lépe. Toť vše.

Vědecké uvažování

Pěkně se odkopala takzvaná vědecká rada ústavu. Aniž by dalšího vývoje, nebo alespoň verifikace právě proběhlých dějů vyčkala, aby mohla s chladnou hlavou situaci vědecky vyhodnotit, rozprchla se jako při razii v hampejzu. Zachovala se tedy buď zcela emocionálně, nebo ideologicky. V žádném případě ne vědecky, čili – žádná škoda!

I když je tu ještě jedna možnost – že se takzvaná vědecká rada rozprchla při první vhodné příležitosti, vedena pudem sebezáchovy. Pokud někdo tvrdí, že by tito vědci nepropůjčili jméno instituci s nekvalitní produkcí, může mít pravdu. Pokud je někdo méně naivní, více však si vědom, jaké neuvěřitelné podvody se již ve vědecké branži odehrály, mohl by připustit i jejich lehký domácí odvar coby variantu druhou. Vědci se třeba nechali naivně a v dobré víře zlákat do vědecké rady, ale pak, poznavše realitu, rozhodli se „z nezbytí“ velebit císařovy nové šaty (produkci ÚSTR). Jinak by byla jejich jména diskreditována. A současného mumraje proto možná využili jako kouřové clony k rychlému úprku. Kdoví, jestli ne dokonce s povděkem.

Je tu ještě jedna možnost – že se takzvaná vědecká rada rozprchla při první vhodné příležitosti, vedena pudem sebezáchovy

Možná jim došlo, že k tradicím a doporučeným způsobům slušných konzervativních pravičáků, za něž by někteří jistě byli rádi považováni, nikdy nepatřilo zakládání ideologicky předznamenaných ústavů a institucí. Pokud bychom chtěli vznik ÚSTR připodobnit k nějakému období, jistě by to byla doba spíše po únoru 1948 než po říjnu 1918. Z tohoto pohledu by se nám konzervativně, s odporem ke vzniku doslova orwellovských institucí, jevila především sociální demokracie (u komunistů, pravda, ten odpor nebyl tak nezištný).

A že ÚSTR je orwellovskou institucí na ovládnutí historie, o tom snad netřeba pochybovat. Její bývalý ředitel Daniel Herman i premiér Petr Nečas nám vyjevili svá i její ledví, když spor o údajně vědeckou instituci vykládají jako boj o „klíče k historii“ a „monopol (!) na výklad našich nedávných dějin“. Nadto ještě se opírají o uzákoněný (!) výklad dějin a zakazují bádat o klíčovém pojmu „totalita“.

Vetché argumenty

Herec Ondřej Vetchý se stal tragikomickou figurkou, dobře ilustrující bizarnost celé pseudoaféry. Útočným tónem, skryt za černými brýlemi, s odhodlaným výrazem v tváři vznesl na pondělní tiskové konferenci Rady ÚSTR dotaz: „Můžeme se dohodnout na tom, že normalizace v Československu zůstane normalizací i nadále a že to byl zavrženíhodný čas pro tuto zemi? Můžeme se na tom dohodnout? Mě to hodně uklidní.“

Předsedkyně rady Petruška Šustrová mu trochu překvapeně, trochu pobaveně odpověděla na tento hlubokomyslný dotaz, že sdílí tentýž názor a že se na tom jistě dohodnout lze. Herec Vetchý pak pokračoval větou, že se říká, že lidé, co nešli proti režimu, se v té době měli dobře. Další tok jeho myšlenek však již byl tak zatrachtile komplikovaný, že vyzněl naprosto nelogicky a z prosté mezilidské úcty ho zde nebudeme zkoušet rozplétat.Některým lidem se opravdu za normalizace nežilo špatně a Ondřej Vetchý by měl hodně brzdit koně

Pouze mu můžeme ozřejmit, například výčtem 34 filmů, v nichž hrál v období 1978 až 1989, že se některým lidem opravdu za normalizace nežilo špatně, zejména na rozdíl od některých jejich kolegů, kteří v té době – pokud neemigrovali – nenatočili vůbec nic. Pokud se tedy nezabývali třeba bytovým divadlem, s rizikem občasného vyvlečení na výslech do Bartolomějské. Tam však byli skuteční policajti ve skutečných uniformách, to nebyl kompars, s nímž se tehdy potkával Vetchý.

Pokud se tedy nechce sám sadomasochisticky označit za přisluhovače totalitního a skrznaskrz zavrženíhodného a ve všech aspektech zločinného režimu, měl by hodně brzdit koně.

To pochybování některých členů Rady o tom, zda je správné držet dogma o nepřetržitém trvání totality od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, jde totiž v jeho prospěch! To pochybování bere v potaz i ty nedokonalé, neúplné, emocemi ovlivněné a naprosto subjektivní postoje, z nichž lidé vycházeli při svém rozhodování. To pochybování obsahuje také skrytý nesouhlas s jinak nezbytným dogmatickým závěrem, že všichni přisluhovači oné zločinné totality by měli viset na kandelábrech, včetně herců. Rozhodně by to však mohlo znamenat u těchto přisluhovačů zbavení občanských práv, včetně práva se vůbec zúčastnit tiskové konference v institutu zkoumajícím zločinnou totalitu a všechny, kteří se v tom nějak smočili.

Proto by bylo záhodno přestat věnovat pozornost různým exhibicím a pošukům ukájejícím se v halasném osočování protivníků a v antikomunistické mobilizaci nemnoha zbylých příznivců. Svět má mnohem vážnější starosti, než poskytovat sluchu lidem, kteří si nevědí rady se svou vlastní zbabranou minulostí, a proto agresivně útočí na druhé.

Autor: