Lidovky.cz

Němečtí euroskeptici: voliči, jež nelze dál ignorovat

Evropa

  16:49
Alternativa pro Německo získala v eurovolbách dva miliony hlasů, a to ve všech voličských kategoriích. V zemi, kde se některým stranám daří oslovovat buď jen mladší ročníky, nebo starší občany, je to minimálně pozoruhodné.

Alternativa pro Německo (AfD) foto: © ReutersReuters

Postmoderní svět je komplexní, složitý a stále se mění. Lidé v něm často ztrácejí orientaci. Příliš jim nepomáhají ani tradiční političtí vůdci, kteří produkují mnohasetstránkové normy a za každým jejich „ano“ následuje „ale“. Není divu, že v této situaci mají úspěch strany a lídři, kteří nabízejí zdánlivě snadná a jednoduchá řešení. Zda jsou i reálná, není podstatné. Voliči na ně slyší.

Zjednodušeně se tomu říká populismus. Ve volbách do Evropského parlamentu (EP) na konci minulého týdne zaznamenal pozoruhodný úspěch i v nejlidnatější zemi Evropské unie. Eurokritická Alternativa pro Německo (AfD) zde získala sedm procent hlasů a stejný počet poslaneckých mandátů. Co to znamená pro budoucnost?

Evropský populismus má mnoho tváří. Lze jej s trochou nadsázky považovat za důkaz, že si jednotlivé členské země EU navzdory pokročilé evropské integraci stále zachovávají kulturní i politická specifika. V Rakousku se o místo proroka přihlásil svérázný stařík Frank Stronach, v Itálii se umí chytlavými hesly nejlépe ohánět komik Beppe Grillo. Národní fronta, francouzský vítěz evropských voleb, staví na nacionalismu a odporu vůči imigraci. A ve výčtu by bylo možné pokračovat. Čím ale zaujala své voliče německá AfD? 

Představa návratu 

Jednoznačně tím, co Němcům nejvíce vadí na EU. „Obsahem toho, co lze nazvat v německé společnosti euroskepse, je představa, že Evropu platí převážně Němci. A také, že záchranu eura museli zaplatit Němci,“ shrnul pro ČESKOU POZICI tento pocit Miroslav Kunštát z katedry německých a rakouských studií Univerzity Karlovy. A dodal: „Úplně přesné to samozřejmě není, ale tahle představa převládá ve velké části společnosti. Podle mého názoru je to hlavní proud, který přivedl AfD voliče.“

Loni vzniklá strana, kterou vede hamburský profesor ekonomie Bernd Lucke, nabídla Němcům možnost návratu toho, po čem se mnohým stýská – perspektivu rozpuštění eurozóny a možná i znovuzavedení německé marky. Vidinu pevné měny, kterou by nerozkolísávaly ekonomicky slabé členské země EU. A jak se zdá, tato představa má ve Spolkové republice Německo moc oslovit občany nehledě na jejich stáří a společenské postavení.

Věcný, odborný kritik společné evropské měny a jeden z vedoucího trojlístku AfD, hamburský profesor makroekonomie Bernd Lucke.

Podle povolebních průzkumů získala AfD stabilní podíl hlasů ve všech voličských kategoriích. V zemi, kde se některým stranám daří silně oslovovat buď jen mladší ročníky (například zeleným), nebo naopak starší občany (například sociálním demokratům, SPD), je to minimálně pozoruhodné. Ale nejde o žádnou senzaci. Bezprostředně po úspěchu v eurovolbách prohlásil Bernd Lucke sebevědomě, že se AfD stala novou všelidovou stranou. „To je neuvěřitelně ambiciózní a přehnané,“ říká Kunštátův kolega a pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Vladimír Handl. Oba odborníci se shodují, že voličský potenciál strany je omezený, pohybuje se maximálně okolo deseti procent hlasů.

Přívrženci AfD se nejčastěji rekrutují z řad lidí nespokojených s tím, že kancléřka Angela Merkelová posunula CDU/CSU z konzervativních pozic výrazně do politického středu, případně voličů zklamaných liberální FDP, která loni vypadla ze Spolkového sněmu (Bundestagu).

Stabilní zisk

Na první pohled se může zdát, že AfD získala v evropských volbách výrazně větší podporu než při loňských spolkových. Vyjádřeno procenty si skutečně polepšila ze 4,7 na sedm. Absolutní počet hlasů však zůstal prakticky neměnný (okolo dvou milionů) a rozdíl v procentech je dán jen nižší volební účastí v eurovolbách. K těm letos přišla asi polovina Němců, loni jich pro své zástupce v Bundestagu hlasovalo 71,5 procenta.

„Ve srovnání s volbami do Spolkového sněmu získala (AfD) asi jen o deset tisíc hlasů víc, svoji voličskou základnu tedy rozšířila jen nepatrně. Její vstup do Evropského parlamentu však byl v podstatě jistý,“ upřesňuje David Bebnowski z göttingenského institutu pro studium demokracie. A poukazuje na fakt, že při volbách do EP neplatila pro strany žádná minimální klauzule, a voliči se tudíž nemuseli bát, že jejich hlas propadne.

Záleží proto na tom, z jakého úhlu pohledu úspěch AfD hodnotíme. Sedm procent je solidní zisk, uvážíme-li však, že kritika současné podoby EU je „tahákem“ strany a že ve volbách do EP občané zpravidla ochotněji riskují, není to mnoho. „Z jistého hlediska jsem předpokládal, že by mohli dosáhnout i vyššího počtu hlasů, protože jejich kampaň alespoň začátkem roku vypadala, že bude hodně úspěšná,“ shrnuje tento pocit Handl. A dodává: „Měl jsem obavu, že na sebe nabalí pravicovou scénu, ale zatím to není tak masová záležitost.“ 

AfD také výrazně zaostala za zisky eurokritických stran z okolních zemí. Francouzská Národní fronta triumfovala s podporou čtvrtiny voličů, rakouští svobodní (FPÖ) získali téměř 20 procent hlasů. Čím to je? 

Monotematická strana 

První důvod spočívá v samotné DNA strany. AfD nevede charismatický vůdce, ale skupina erudovaných a současně lehce suchopárných profesorů ekonomie. Nedokáže proto právě fascinovat davy. Lidé se pro ni rozhodují spíše hlavou než srdcem. Mezi jejím personálem se tu a tam vyskytnou obskurní postavy. Druhý vážný důvod pak spočívá v jejím programu.

AfD zůstává víceméně monotematickou stranou, kterou si voliči spojují zejména s odporem vůči euru nebo ji volí jen z protestu. Nadprůměrné úspěchy zaznamenala nová síla v obcích, kde je na německé poměry hospodářská situace spíše horší – například ve Pforzheimu ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, v braniborském Frankfurtu nad Odrou nebo saském Zhořelci.

Kromě kritiky EU se ale zatím příliš nevyprofilovala. Neví se proto, stihne-li ji stejný osud jako Piráty, kteří v německé politice zazářili a shořeli, či zelené, kteří se svou agendou mají ve veřejném životě dlouhodobou a stabilní podporu. Vedení AfD chce, aby se strana ve vrcholné politice udržela. Kdyby ale chtěla oslovit širší spektrum nezakotvených voličů, musela by dle Kunštáta „vystupňovat populismus nebo jeho prvky o něco výše“, například přibrat populární proticizineckou rétoriku. Tomu se ale AfD, která se považuje za solidní subjekt, zatím brání stejně jako přílivu podezřelých ultrapravicových živlů. Do jejích řad nesmějí být například přijati bývalí členové extrémně pravicových stran NPD a DVU. Kontroverzní výroky nebo akce některých svých sympatizantů AfD striktně hodnotí jako soukromé záležitosti.

Nedávno dokonce odstartovala kampaň „Členové AfD s migrační historií“, v nichž představuje „své“ lidi z přistěhovalecké komunity. Vedení se zatím snaží tlumit i silně konzervativní hlasy ze své základny, zdůrazňující například roli tradiční rodiny a zamítající rovnoprávné postavení pro homosexuální páry.

Opatrná kritika EU

Ani v kritice EU není AfD kromě požadavku na zrušení společné měny nijak radikální. Nevystupuje proti integraci. Její politici sice zdůrazňují silnou roli členských států EU a odmítají zbytečné rozšiřování bruselských kompetencí, vyzdvihují ale význam celoevropského trhu a podporují vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Unie by se podle jejich představ neměla zrušit, ale změnit a zefektivnit. O tom, že AfD chce být ve vztahu k Bruselu spíše konstruktivním kritikem, také svědčí, že její zástupci odmítli vstoupit do nově vznikající frakce radikálních euroskeptiků vedené Národní frontou Marine Le Penové. Vedení AfD naopak od začátku neskrývalo, že by rádo zamířilo mezi evropské konzervativce a reformisty (ECR), do společnosti britských toryů, polského Práva a spravedlnosti (PiS) či české ODS.

Není ale jasné, zda se jí do tohoto klubu podaří proniknout. AfD totiž není s členskými stranami ECR programově kompatibilní. Navíc se celou svou politickou vahou bude snažit členství AfD v ECR zabránit kancléřka Angela Merkelová. Ta nechce, aby její domácí konkurenti získali solidní platformu pro agitování na evropské úrovni. Opatrný přístup získává AfD příznivce, skrývá ale i vážná úskalí. „Jejím dosavadním receptem na úspěch bylo přešlapování na hranici otevřeného porušení tabu,“ říká David Bebnowski. Není ale jasné, zda je tato strategie udržitelná dlouhodobě. Ani extrémnější kurz není snadné řešení – AfD by možná uškodil ještě více. „Pokud strana sklouzne dále doprava, hrozí jí rozštěpení,“ varuje Bebnowski.

Možná proto se její vedení snaží tančit mezi vejci a AfD definovat jako náhradu za výrazně oslabenou liberální FDP, která dlouhá desetiletí hrála roli jazýčku na vahách při sestavování vládních koalic. Rok stará strana se už připravuje na pozdně letní volby ve spolkových zemích Sasko, Durynsko a Braniborsko. Zejména v prvním regionu doufá v úspěch a aktivně se nabízí jako možný vládní partner. Z CDU/CSU už zaznívají hlasy, že by se AfD neměla ostrakizovat. Angela Merkelová ale spolupráci s ní zatím vyloučila.

Nadcházející regionální volby budou pro AfD bezpochyby náročnou zkouškou. Spolkové země hrají v mocenské architektuře výraznou roli. „Domnívám se, že strana zde musí posílit struktury, zejména pokud chce významně ovlivňovat německou politiku,“ říká Kunštát. To ale nebude jednoduché – sehnat prostředky, kvalitní personál a vytvořit komplexní programy pro volební boje i vládnutí v celkem 16 silných samosprávných celcích je velká výzva. Zejména pokud stranické vedení včetně předsedy Luckeho přesídlí do Bruselu. Ale jinudy než přes zemské koalice, kde si strany testují spolupráci, cesta k vládní zodpovědnosti na spolkové úrovni zřejmě nevede. 

Šíření resentimentů vůči Evropě

Celkově není úspěch uměřené AfD špatnou zprávou. Vypovídá o stabilitě německé společnosti a politického systému. „Sedm procent bych považoval za úspěch německého demokratického a proevropského mainstreamu,“ říká Handl. AfD svým vstupem na scénu rovněž hlasitě upozornila na existenci relativně velké (zhruba desetiprocentní) skupiny voličů, jejichž zájmy a nálady nebyly dosud etablované strany schopné podchytit. Skupina, kterou nelze nadále pomíjet a ignorovat.

Velké strany se nicméně nechtějí smířit s tím, že je nadále bude zastupovat AfD, a signalizují, že se prostřednictvím intenzivní komunikace a společenského dialogu budou snažit získat své ovečky nazpět. Je to pochopitelné. Vytváření koalic je už v současném systému čtyř až pěti parlamentních stran (čítajícím doposud na spolkové úrovni tabuizovanou Levici) relativně obtížné. V celém poválečném období měla SRN celkem tři vlády velké koalice, dvě z nich v uplynulých deseti letech. Nástup jakékoli nové strany by mohl systém jen dále zkomplikovat a rozdrobit.

Podle Bebnowského není aktuální úspěch AfD signálem, že v Německu nastupuje nový euroskeptický trend. A vysvětluje: „Jde o základní nedorozumění: souhlas s Evropou se v Německu vždy odhaduje jako mimořádně vysoký – to ale neodpovídá. Již během osmdesátých a devadesátých let minulého století se Německo vzhledem k euroskeptickým tendencím nacházelo spíše v evropském středu.“

Navzdory tomu není podle Davida Bebnowského většina německé společnosti výrazně euroskeptická. AfD prý jen využívá momentu, kdy se někteří Němci mohou cítit ohroženi nejistotou v eurozóně. A dospívá k závěru: „Nynější situace je skutečně ojedinělá, AfD ovšem může přispět k dalšímu šíření resentimentů vůči Evropě.“

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.