Britský historik Niall Ferguson v knize Nešťastná válka z roku 1998 představil tezi, že nikoli Německo, ale Velká Británie nese hlavní vinu za vznik první světové války. Kdyby do ní Británie nevstoupila, nepřišla by o své impérium a Německo by nejen ve válce mnohem menšího rozměru zvítězilo, ale vytvořilo by se i prosperující evropské společenství pod německým vedením.
Ferguson se domnívá, že nějaká forma Evropské unie by vznikla mnohem dříve, což by zabránilo nástupu nacionálního socialismu v Německu, který byl přímým důsledkem první světové války. Příští rok uplyne od jejího začátku sto let a evropské společenství a jeho jednotná měna euro zažívají pod německým finančním diktátem nejvážnější krizi od založení.
Konflikt narůstá
V článku Kypr: Lekce života v maltském deníku Times of Malta popisuje tamní ministr financí Edward Scicluna způsob jednání německého kolegy Wolfganga Schäubleho. Po deseti nekonečných hodinách připomínajících let přes Atlantický oceán, během nějž se nesmí opustit sedadlo, souhlasil vyčerpaný kyperský ministr financí Michael Sarris „s pistolí u hlavy“ s návrhem unijních partnerů. I proto se jeden novinář na tiskové konferenci, jež se uskutečnila po následujícím krizovém týdnu, Schäubleho zeptal, jde-li o „totální německé vítězství“.
Německá kancléřka Angela Merkelová společně se Schäublem neustále opakují, že je třeba evropský projekt zachránit. Ve skutečnosti však konflikt Německa s partnerskými zeměmi v EU trvale narůstá. Hlavní důvody jsou tři:
- Německo u každé členské země EU ve finanční krizi interpretuje jinak bankovní zásady. V případě Irska bylo bankovnictví s vysokým podílem aktiv německých bank prohlášeno za systémově významné a vláda v Dublinu musela garantovat veškeré vklady, což následně dostalo tuto zemi do krize. Kypr systémově důležitý není, navíc by byly zachraňovány ruské finanční prostředky nejasného původu, a proto bylo najednou možné uvažovat i o „očesání“ úspor drobných střadatelů do sto tisíc eur.
- Generační výměna evropských politiků. Osobnosti s jasnou evropskou vizí opírající se o vlastní zážitek hrůz druhé světové války, jako byl německý exkancléř Helmut Kohl nebo zesnulý francouzský prezident François Mitterrand, vystřídali politici narození po této válce, kteří se stále častěji zaměřují především na domácí problémy.
Navíc dva vrcholní němečtí představitelé – kancléřka Merkelová a prezident Joachim Gauck – pocházejí z bývalého východního Německa a jejich názor na svět utvářejí především zkušenosti z komunistické diktatury, v níž permanentní tlak režimu a úsilí o překonání rozdělení Německa hrály mnohem větší roli než myšlenka evropské integrace. - Nový plán na vybudování Evropy, který Merkelová přijala v létě 2011. Novinář Stefan Kornelius v nové knize Angela Merkel: Die Kanzlerin und ihre Welt (Angela Merkelová: Kancléřka a její svět) ukazuje hlavní příčiny, jež vedly ke změně evropského kurzu Merkelové. Na základě různých sociálních a daňových systémů členských zemí EU, růstu nedůvěry jejich občanů k Bruselu a nechuti znovu projednávat evropské smlouvy dospěla k historickému odklonu od dosud nedotknutelného principu společných unijních rozhodnutí.
Dle Kornelia by se od nynějška zase měly řešit problémy na úrovni národních států a uzavírat bilaterální dohody. Z tohoto odklonu Merkelové vyplývá ukončení dosud prosazovaného procesu sjednocování Evropy a posílení Evropy národních států, jejichž stupeň integrace bude rozdílný, přičemž některé z nich se jí vůbec nezúčastní.
Fergusonova vize prosperujícího evropského společenství pod německým vedením tím vstupuje do nového stadia, které se však nebude líbit všem. Již dnes jsou protiněmecké nálady na jihu Evropy běžné.
Současný lucemburský premiér Jean-Claude Juncker v rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel připomněl rozpad bývalé Jugoslávie, a dokonce varoval před nebezpečím války: „Kdo si myslí, že otázka války a míru navždy zmizela, se může velmi mýlit. Démoni nezmizeli, jenom spí.“
