Německo: Předsudky i vstřícnost vůči imigrantům

Mezi velkými státy západní Evropy vypadá Německo jako ostrov stability. Nečelí francouzskému přízraku Národní fronty, snahám o odtržení části území, jako je tomu ve Velké Británii či Španělsku, ani vleklým hospodářským potížím a častému střídání vlád v případě Itálie.

Spolkové republice Německo (SRN) vládne už devět let jedna kancléřka – Angela Merkelová – a tato země v příštím roce chystá poprvé od roku 1969 hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Navzdory tomu se v jejím veřejném životě vyskytují témata, která politická reprezentace musí naléhavě řešit, aby se v budoucnu nestaly nebezpečnou rozbuškou. Patří mezi ně i problematika imigrace a zacházení s národnostními a náboženskými menšinami, zejména s muslimy.

Odlišná situace

Není to žádné německé specifikum, s přílivem běženců a problémy vyplývajícími ze soužití odlišných kultur se potýkají všechny západoveropské státy. Situace Německa se liší v tom, že se v uplynulých letech stalo po USA druhou nejatraktivnější zemí na světě pro přistěhovalce.

V roce 2012 se v SRN podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) natrvalo usadilo okolo 400 tisíc nově příchozích – o 38 procent více než v předchozím roce. Německo tím poprvé překonalo tradiční cíle imigrantů, kterými jsou Austrálie nebo Kanada. V roce 2009 přitom podle zpravodajského serveru Spiegel Online bylo v podobné statistice až na osmém místě.

Výrazně narostl počet žadatelů o politický azyl, oproti roku 2011 jen od ledna do listopadu 2014 více než trojnásobně. Nejpočetnější skupinu z nich tvoří lidé, kteří uprchli před občanskou válkou v Sýrii. Většina přistěhovalců ale do Německa přibyla ze střední, jižní a východní Evropy, vesměs z členských států Evropské unie, které silněji zasáhla nedávná hospodářská krize – většinou kvalifikovaní pracovníci, které vítají zaměstnavatelé.

Jako cizinci

„Německo potřebuje více než dříve odborné pracovní síly ze zahraničí. Země v celé své historii díky různým přistěhovalcům nesmírně mnoho získala. Vždy jsme ekonomicky a kulturně zchudli, když se zvětšila homogenita, a neNěmci neměli v naší společnosti místo. Bez Evropy by Německo už dnes nemělo na mezinárodní scéně šanci,“ říká Hanno Burmester analytik z berlínského levicově liberálního think tanku Progresivní centrum.

Nikoli celá společnost však imigraci vidí stejně pozitivně. Podle studie Bielefeldské univerzity a nadace Mercator, z níž citoval loni v září deník Die Welt, v Německu přetrvávají předsudky k národnostním menšinám. Téměř 20 procent dotázaných uvedlo, že se Židé dnes snaží získat výhody z nacistické minulosti Německa, necelých deset, že existuje přirozená hierarchie mezi bílou a černou rasou.

Podobný počet Němců podle průzkumu soudí, že imigranti jsou zátěží pro sociální síť, a 15 procent je přesvědčeno, že jich v Německu žije příliš. Navíc nejen podle výzkumníků, ale i vládní pověřenkyně pro integraci Aydan Özoguzové mnoho Němců svou vstřícnost přeceňuje a jejich tolerance kvapně mizí ve chvíli, kdy se obávají, že by museli změnit své zvyky nebo utrpět materiální újmu. Třetina dotázaných vyjádřila obavy, že přistěhovalci Němce převálcují, a pětina se kvůli mnoha muslimům občas cítí ve vlastní zemi jako cizinci.

Nástup Pegidy

Muslimové či spíše problematika vztahu k islámu víří veřejné mínění už dlouhé měsíce. Diskutuje se o nebezpečí, jež pro společnost představují radikální salafisté, kteří odcházejí do „svaté války“ v Sýrii, a navrátilci z této oblasti. Ulicemi německých měst pochodují několikatisícové zástupy sympatizantů hnutí, která vystupují proti „islamizaci“ Německa.

Radikální iniciativu Hogesa, spojenectví pravicových radikálů a hooligans proti salafistům, před nedávnem ve zpravodajských pořadech nahradila Pegida, sdružení „vlasteneckých občanů proti islamizaci Západu“. To dokázalo do své hlavní základny Drážďan přilákat již loni v říjnu stovky sympatizantů.

V pondělí 15. prosince jich bylo už v ulicích plných 15 tisíc. O třetinu více než o týden dříve. V demonstraci provolávající heslo „My jsme národ“ kráčeli bok po boku „normální“ občané, rodiče s dětmi, neonacisté i prominentní představitelé strany Alternativa pro Německo (AfD).

Odborníci oslovení ČESKOU POZICÍ hnutí Pegida nepovažují za méně rizikové, spíše naopak. „Hogesa a Pegida jsou velmi rozdílné fenomény, které by se neměly zaměňovat. Hogesa byla a je jednoznačně utvářena pravicovými extrémisty, což se o Pegidě říct nelze. Právě proto je však Pegida výrazně nebezpečnější. Tomuto hnutí se daří nacházet odezvu hluboko ve středu společnosti, a proto může snadněji posunout veřejné mínění doprava,“ řekl berlínský novinář Toralf Staud, který platí za odborníka na německou ultrapravicovou scénu.

Souhlasí s ním i Hanno Burmester z Progresivního centra: „Hnutí sice ukazuje pestrou tvář, ale má jednoznačné pravicově populistické až pravicově extrémistické sklony. Mísí se v něm nejasná nevole některých částí společnosti s radikální agendou.“.

Cíle

Mezi deklarované cíle Pegidy, která má spřízněné organizace v jiných německých regionech – například Legida v Lipsku či Bagida v Bavorsku –, patří zejména změna německé azylové politiky a ochrana společnosti proti „kriminálním přistěhovalcům“ a přílišnému vlivu cizích kultur.

Ve svém programovém prohlášení, které Pegida zveřejnila na internetu, propaguje uzákonění povinnosti integrovat se do společnosti, ale i například rozvoj přímé demokracie či právo na svobodnou volbu sexuálního partnera. Zároveň vystupuje proti „genderovým“ strategiím pro rovnost mezi muži a ženami či proti politické korektnosti a pro zachování „křesťansko-židovského“ charakteru západní kultury.

Zakladatelem a hlavní tváří Pegidy je saský politický aktivista Lutz Bachmann, v minulosti opakovaně odsouzený za trestní delikty, mimo jiné za vloupání či držení drog. Navzdory tomu má jen malé pochopení pro lidi, kteří se dostanou do sporu s většinovou společností.

Jasně se vyslovuje pro vyhoštění imigrantů, kteří překročí zákon, a pro tvrdý postup vůči ekonomickým běžencům. A se svými obavami z nejisté budoucnosti a šíření islámu nachází vstřícnou odezvu v překvapivě velké části společnosti.

Snaha o věcný dialog

Podle průzkumu institutu TNS Emnid pro zpravodajský magazín Focus vyjádřilo pochopení pro demonstrace Pegidy 53 procent východních a 48 procent západních Němců a růst sympatií s hnutím začíná rezonovat i na německé politické scéně. Zástupci hlavních stran se sice od Pegidy distancují, ale zejména z CDU/CSU zaznívá, že je protestující občany třeba brát vážně a navázat s nimi věcný dialog. Už jen proto, aby nebyli vháněni do sílící AfD.

Tvrdá kritika Pegidy zaznívá zejména z řad sociální demokracie (SPD). Ministr vnitra nejlidnatější spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Ralf Jäger organizátory demonstrací označil za „neonacisty v proužkovaných oblecích“ a zdůraznil, že v jeho regionu jsou úzce napojeni na ultrapravicovou stranu ProNRW. Jeho stranická kolegyně Yasmin Fahimiová jim vyčítá, že šíří nenávist, otravují politické prostředí a nebezpečně si zahrávají s předsudky společnosti.

O potřebě podchytit nálady obyvatelstva, než naplno učiní populisté, pak promluvil bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann (CSU) a proti „stigmatizaci“ řadových sympatizantů hnutí i jeho saský kolega Markus Ulbig (CDU). Pochopení pro demonstranty, kteří „vyjadřují obavy z výzev naší doby“ našel i spolkový ministr vnitra Thomas de Maizière.

Mezi křesťanskými demokraty lze také spatřit snahu oddělit běžné příznivce Pegidy od organizátorů protestů. Kancléřka Merkelová své spoluobčany dokonce varovala před zneužitím zakladateli hnutí a prohlásila, že v Německu sice platí svoboda shromažďování, ale není v něm „místo pro štvaní a urážení lidí, kteří k nám přicházejí z jiných zemí“.

Úloha politiků

Novinář Toralf Staud tyto reakce na současnou situaci vítá, zdůrazňuje ale nutnost dalšího dialogu: „Připadá mi smysluplné, když se demokratické strany od Pegidy striktně distancují. To ale neznamená, že by se neměly také zabývat tématy, kterých se chápe Pegida a AfD.“

Politici by podle něho měli tématizovat potíže při integraci imigrantů a kritizovat úřady, například pokud někde bez vědomí místních obyvatel budují velké ubytovny pro žadatele o azyl. Zároveň by měli oponovat rasistickým předsudkům a šířit osvětu, například o tom, že životní podmínky žadatelů o azyl jsou v Německu mnohem horší, než je líčí Pegida a její lídr Bachmann. Mezi jeho oblíbená tvrzení totiž patří, že si běženci v Německu žijí lépe než místní důchodci.

Shrnuto, nové hnutí, které je podezřele napojeno na pravicově populistickou až extrémistickou scénu, vyšlo do ulic s hesly, s nimiž se ztotožňuje nemalá část Němců, zejména kvůli strachu z budoucnosti, ztráty kulturní identity a materiálních jistot. Tuto, ve stabilním Německu překvapivě rozšířenou frustraci bere politická scéna natolik vážně, že nad situací nehodlá mávnout rukou. Nemá ale k dispozici žádná okamžitá řešení. Nadechuje se spíše k dlouhodobému a nesnadnému dialogu.

Vztah k demokracii

O slovo se současně hlásí zastánci otevřené společnosti. V sobotu 13. prosince se v Kolíně nad Rýnem shromáždilo z iniciativy místních umělců na 15 tisíc lidí, zástupců občanských iniciativ, církví či různých spolků, aby společně vyjádřili nesouhlas s hnutími, jako je Hogesa či Pegida, a sílící netolerancí k přistěhovalcům. Několikatisícové protestní demonstrace proti Pegidě se pravidelně scházejí i v Drážďanech.

Je dobré, že angažovaní občané vycházejí bránit své názory do ulic. Relativně široká podpora hnutí Pegida však svědčí o tom, že nemalá část Němců vystupuje proti „systému“ jako celku. V polovině prosince o tom hovořil v televizním pořadu Tagesthemen sociolog Andreas Zick a fenomén potvrdil ČESKÉ POZICI i novinář Toralf Staud.

Podle něho není demokracie v Německu zpochybňována jen v nedávné době: „Už mnoho let dokazují průzkumy veřejného mínění, že je souhlas obyvatelstva s demokracií (v konkrétní formě SRN) děsivě nízký.“ A Hanno Burmester dodává: „Jasné je, že většina Němců demokracií podporuje. Existuje ale důvod k obavám, protože se některé části obyvatel stále více vzdalují od demokratického procesu. Má to co dělat především s chybějící perspektivou. V některých regionech je navíc problém, že jsou antidemokratické názory ve společnosti přijatelné.“

Pocit izolovanosti

Podle Andrease Zicka má tento odpor k liberálnímu zřízení hluboké a různé kořeny a je dobře organizovaný. Těží především z jisté míry xenofobie, rozšířených předsudků vůči muslimům a skepse k evropské integraci. I řada Němců, kteří se dnes mají relativně dobře, sdílí obavy z budoucnosti a z konkurence přistěhovalců.

Burmester soudí, že je to svým způsobem pochopitelné, protože jeho země je „dnes většinově mnohem liberálnější a otevřenější světu než před deseti nebo dvaceti lety“, a poznání, že „německá budoucnost více než jindy spočívá v internacionalitě“, se dnes odráží i v projevech mainstreamových konzervativních stran, které dříve současně s jinými, méně průhlednými silami zvládaly pokrývat i pravý okraj politického spektra.

„To už dnes téměř nedělají,“ říká Burmester. A dodává: „Mnoho německých občanů, kteří se ještě na konci devadesátých letech viděli se svým xenofobním myšlením ve středu společnosti, se dnes cítí izolováno. Hledají nové platformy, kde by mohli vyjadřovat své názory. Pegida je jednou z nich.“ Další z nich je nově vzniklá euroskeptická strana AfD a občas se hlasy v temném pravém zákoutí snaží lovit i bavorská CSU – naposledy například návrhem, aby přistěhovalci hovořili i doma německy.

CDU a AfD

Zejména na konzervativní CDU, která je nejsilnější německou stranou a pod vedením Angely Merkelové se výrazně posunula do politického středu, proto bude záležet, jak se s populistickou konkurencí na pravici vyrovná. Strana zatím volí taktiku se o AfD příliš nezmiňovat a nedávat jí ve veřejné debatě více prostoru, než je nezbytně nutné. Dobré výsledky AfD v nedávných zemských volbách v Durynsku a Braniborsku, kde shodně získala více než deset procent hlasů, ale napovídají, že to nebude snadné.

V CDU existují minimálně úvahy o možné spolupráci s novou euroskeptickou formací. Ukázalo se to například v povolebních jednáních v Erfurtu, kde se křesťanští demokraté neúspěšně snažili zabránit nástupu rudo-rudé koalice v čele s historicky prvním zemským premiérem z částečně postkomunistické Strany levice. Oficiálně ale AfD zůstává pro stranu kancléřky Merkelové tabu. Vzhledem k profilu i personálnímu složení strany se není čemu divit.

To, že AfD není „salonfähig“ ale CDU příliš nepomáhá při hledání potenciálních koaličních partnerů. Liberální FDP, která se v loňských volbách nedostala do Spolkového sněmu, se zdá na cestě do propadliště dějin. CDU proto kromě zatím nevyzkoušeného spojenectví se Zelenými zbývají jen věčné velké koalice s SPD.

Za první půlstoletí existence vládla západnímu a později sjednocenému Německu koalice dvou nejsilnějších stran jen jednou. Za uplynulých deset let je u moci už podruhé. To není ideální situace.

Problém imigrace

Nezbývá než doufat, že se podaří naplnit heslo Angely Merkelové, že velká koalice vznikla, aby „zvládla velké úkoly“. Problém imigrace mezi ně v současné době rozhodně patří.

„Úkolem etablované politiky je nahradit vyvolávání strachu argumenty,“ soudí Hanno Burmester. Vláda se podle něho bude muset rovněž vyrovnat s antidemokratickými postoji a pochmurnými náladami části obyvatel: „Obojí jsou strukturální problémy, pro které neexistují žádná krátkodobá řešení. O to větším úkolem je pro pro stát, politiku a společnost, zajistit zlepšení.“

A uzavírá: „Souhlas s demokracií není nikdy jednoduše dán. Je třeba jej stále znovu vytvářet, a to v každé zemi.“

Nevím, zda lze s hnutím Pegida racionálně diskutovat Rozhovor s Rikem Behrensem, vědeckým spolupracovníkem Institutu politologie při Technické univerzitě v Drážďanech. ČESKÁ POZICE: Saská zemská centrála pro občanské vzdělávání údajně plánuje kulatý stůl s příznivci hnutí Pegida a další diskuse se „znepokojenými“ občany. Myslíte si, že tento přístup je správný? BEHRENS: Kulaté stoly dávají smysl tam, kde jsou lidé ochotní postavit se racionálním argumentům a vstoupit do diskuse. Nejsem si jistý, zda jsou k tomu svolní zástupci Pegidy, ani zda se o obavách jejích příznivců dá vůbec racionálně diskutovat. Varovat ve spolkové zemi s mizivým podílem muslimských přistěhovalců před islamizací, srovnávat žadatele o azyl s nemajetnými důchodci a navzdory vědomí o opaku šířit strach z nárůstu kriminality, to je v mnoha případech spíše vzdor než „obava“. Navzdory tomu je dobré si udržet schopnost komunikovat. Musíme vzít tyto obavy na vědomí a nesmíme tisíce lidí jednoduše onálepkovat jako nácky. Zároveň ale musíme příznivcům Pegidy předkládat fakta a jasně pojmenovávat rasistické a xenofobní odnože hnutí. Pokud k tomu přispějí kulaté stoly nebo veřejné akce, které zemská centrála pro občanské vzdělávání již organizovala, mohu to jen uvítat. ČESKÁ POZICE: K nejdůležitějším úkolům občanského vzdělávání patří, že má ve společnosti šířit osvětu o demokracii. Je těžší plnit tuto úlohu v nových spolkových zemích, kde demokratické zřízení funguje teprve 25 let? BEHRENS: Nemyslím si, že by bylo zásadně těžší informovat na východě o funkci a základech demokracie. Intelektuálně jsou lidé na východě i západě stejně schopní pojmout souvislosti. Také v průzkumech veřejného mínění asi dvě třetiny východních Němců souhlasí, že demokracie je nejlepší státní formou. Ze stejných anket ale víme, že jsou ve srovnání se svými západoněmeckými spoluobčany výrazně nespokojenější s konkrétní podobou demokracie v Německu. Na východě existuje větší odstup k politickým stranám, a proto možná i větší nedůvěra k etablovaným politickým procesům. Je povinností především politiků, aby důvěru získali zpět. Občanské vzdělávání je ale také naléhavě potřeba. Může posílit povědomí, že participace není prázdná fráze, ale základní předpoklad živé demokracie. ČESKÁ POZICE: Politická situace se v některých evropských zemích v uplynulých měsících a letech přiostřila. Extrémistické síly jsou na vzestupu například ve Francii nebo v Maďarsku. Je Německo proti podobným jevům lépe chráněno? A jak k tomu případně může přispět občanské vzdělávání? BEHRENS: Politici i veřejnost v Německu reagují kvůli naší historii na potenciálně extrémistické postoje a jednání citlivě. Pokud odhlédneme od NPD v nových spolkových zemích, dosud se v našich parlamentech delší dobu neudržela žádná extrémistická strana. Navzdory tomu zažíváme i v Německu vzestup pravicově populistických sil. Upomínají na národní a částečně nacionalistická myšlenková schémata a nabízejí vyhlídky na bezstarostnou a jistou budoucnost. To, že tato „mentalita vozové hradby“ není v diferencovaném a globalizovaném světě žádným řešením, mnoho lidí příliš netrápí. Občanské vzdělávání plní několik úkolů. Přispívá k odhalování zjednodušujících a často rasistických představ společnosti. Zároveň má podněcovat vědomí občanek a občanů, aby se vnímali v politice jako aktivní subjekty. K tomu patří, aby se naučili kriticky posuzovat politické otázky. Občanské vzdělávání navíc chce občanům umožnit, aby se zapojili do aktivit politiky a občanské společnosti tak, aby je utvářeli na základě demokratických hodnot. ČESKÁ POZICE: Mělo by být občanské vzdělávání vzhledem k novým výzvám například na školách posíleno? BEHRENS: Na tuto otázku můžu odpovědět jen jednoznačným ano. Vezměme si příklad Sasko, kde se s občanskou výchovou začíná až v deváté třídě. Děti, které jdou do učení, na ni v praxi nemají ani jeden celý školní rok. Ze svých výzkumů k tématu pravicového extremismu ale vím, že žákyně a žáci často již ve věku 15 let mohou mít sklony k extrémním názorům. Výuka proto začíná příliš pozdě. Situace na gymnáziích není o mnoho lepší. I zde tvoří občanské vzdělávání jen malou součást studia. Cílem je naučit studenty samostatně politicky myslet a jednat, a takto se toho dá dosáhnout jen obtížně. Nejde o to hromadit „mrtvé znalosti“ o struktuře demokratického systému. Mnohem důležitější je sahat při výuce k podobným tématům a konfliktům, jaké zažíváme aktuálně v Drážďanech. K tomu potřebujeme na našich školách nejen více hodin, ale i aby se s občanskou výchovou začínalo dříve a přiměřeně věku žáků. Rico Behrens Vědecký spolupracovník Institutu politologie při Technické univerzitě v Drážďanech. Zaměřuje se na didaktiku občanského vzdělávání a problematiku pravicového extremismu a jeho prevenci. Je autorem a spoluautorem několika publikací o občanském vzdělávání. Rico Behrens, vědecký spolupracovník Institutu politologie při Technické...