Německo: Ostrý spor o ochranu kulturního dědictví

Málokterý návrh zákona vzbudí takové vášně ještě předtím, než je předložen ke schválení. V Německu vzrušeně diskutují odborníci, množí se protestní dopisy, podepisují petice. Slavný malíř Georg Baselitz stáhl své obrazy z místních galerií.

Důvodem horečnaté aktivity je záměr ministryně kultury Moniky Grüttersové omezit obchod s kulturními předměty. Umělci a soukromí galeristé protestují, že se plánuje vyvlastnění. Státní úředníci namítají, že jim jde o potírání kriminality a ochranu národních kulturních statků.

Vývozu cenných uměleckých předmětů, které jsou součástí kulturního dědictví, se brání všechny státy. Někde jsou pravidla přísnější, jinde volnější. Současný německý návrh, o jehož konečné podobě by měl jednat Spolkový sněm po letní pauze, zachází podle jeho četných kritiků příliš daleko.

Negativní důsledky

Numismatička a novinářka Ursula Kampmannová, která proti plánovanému zákonu organizuje rozsáhlou podpisovou akci, je přesvědčena, že stát by měl v souladu s konvencí UNESCO z roku 1970 chránit pouze objekty, které jsou pro archeologii, historii, literaturu, umění nebo vědu „obzvlášť důležité“.

Toto omezení je podle ní klíčové, protože „devětadevadesát procent všech předmětů, jejichž import a export chce paní Grüttersová kontrolovat, nespadá do této kategorie“, vysvětlila Kampmannová ČESKÉ POZICI. „Ne každý antický střep, mince, skříň nebo oldtimer je národní kulturní statek,“ myslí si aktivistka. Plánovaný zákon s nimi ale tak prý zachází.

Stát v něm podle Kampmannové vznáší nepřiměřené nároky na soukromé vlastníky umění: „Pokud by se import a export takto zkomplikoval a omezil, znamenalo by to pro každého jednotlivého sběratele ztrátu hodnoty při prodeji.“ A dodává, že trh s uměním je mezinárodní a žije z výměny. Kdyby byla výrazně omezena, nezastavily by se prý negativní důsledky jen u financí: „Byla by to ztráta ve smyslu porozumění mezi národy, kdyby se trh s uměním znovu musel držet národních hranic.“

Nesoulad mezi spolkovými zeměmi

Kulturní novináři rozebírají problém ze všech stran. Například Jörg Häentzschel z deníku Süddeutsche Zeitung přiznává, že na současném globálním trhu s uměním není vše v pořádku. Ceny jsou občas přemrštěné, podvádí se a perou špinavé peníze. A připomíná, že seznamy německého kulturního dědictví dosud nebyly řádně vedeny a že nastával nesoulad mezi spolkovými zeměmi, které jsou v německém federálním uspořádání za kulturu zodpovědné.

Záměr udržet důležitá umělecká díla považuje Häentzschel za správný, kritizuje jen způsob, jímž jej chce ministryně Grüttersová dosáhnout. Sní prý „sen o státu, který postaví veškeré umění pod nucenou správu“.

Dosud bylo z Německa do členských zemí Evropské unie možné volně vyvézt jakýkoli předmět, který nefiguroval na seznamu národních kulturních statků. Pro export do jiných destinací bylo například u maleb starších 50 let a dražších než 150 tisíc eur třeba získat vývozní povolení. Nově by se tato omezení s upravenými stropy měla zpřísnit a vztahovat i na členské země EU.

Kritici tvrdí, že by to byl konec vnitřního evropského trhu s uměním. Někteří němečtí galeristé si stěžují, že by při výrazném rozšíření seznamu chráněných děl mohli cenné kousky nadále prodávat jen domácím zákazníkům. Podle nich by se tento krok rovnal vyvlastnění majetku. Počet domácích sběratelů je prý velmi omezený a ceny by výrazně poklesly.

Obavy odpůrců

Ministryně kultury Grüttersová se netají, že jí jde právě o stlačení astronomických prodejních cen. Německá muzea prý nejsou na mezinárodním trhu kvůli omezeným rozpočtům konkurenceschopná. Díky restrikcím by se mohla snáze dostat k žádaným artefaktům. Stát by prý mohl účinněji chránit majetek svých institucí a zabránit, aby důležité předměty mizely za hranicemi.

V této souvislosti se jako memento zmiňují dva případy z nedávné doby – prodej cenných deníků Alexandera von Humboldta, které Německo zachránilo na poslední chvíli, a kauzu dvou obrazů Andyho Warhola ze sbírek společnosti WestSpiel, kterou vlastní spolková země Severní Porýní-Vestfálsko. Jejich vydražení v newyorské aukční síni Christie’s se zabránit nepodařilo.

Odpůrci plánované normy se obávají, že pokud bude přijata v diskutovaném znění, zmizí některá zajímavá díla v zahraničí ještě předtím, než zákon vstoupí v platnost. A že další umělci podobně jako Baselitz vypovědí dlouhodobé muzejní zápůjčky z obavy, že by se svým dílem nadále nemohli volně nakládat.

Omezení dovozu cenných objektů

Zamýšlený schvalovací systém má údajně potenciál stát se byrokratickým molochem, který německý trh s uměním zcela paralyzuje a ze země vypudí obchodníky i sběratele. Zákon zahrnuje i výrazné omezení dovozu cenných objektů, což někteří odborníci vítají. Německo se prý v poslední době stalo centrem obchodu s předměty nakradenými ve válečných zónách, například v Iráku nebo Sýrii.

Podle Ursuly Kampmannové má ale stát na soukromé sběratele přemrštěné požadavky. Se zpětnou platností 20 let by například měli prokázat původ svého majetku, jinak by o něj mohli přijít. Důkazní břemeno by přitom mělo spočívat na nich. Tento požadavek prý vystavuje velkou část předmětů, se kterými se dnes legálně obchoduje, do podezření, že byly získány nezákonně, a tím prý značně snižuje jejich cenu.

Kampmannová, která si o současném návrhu myslí, že odporuje Ústavě, ve své petici požaduje jasnou definici pojmu „národní kulturní statky“ a omezení státních zásahů pouze na ně. Plánovaná norma by podle ní mohla zasáhnout i české sběratele, kteří prý „rádi nakupují a prodávají na německém trhu“.

Důležitý národní zájem

Ministryně Grüttersová svůj návrh hájí tím, že se snaží zastávat důležitý národní zájem a sladit německé normy s právem EU a požadavky UNESCO. Svým kritikům už v několika bodech ustoupila. Vyslyšela například obavy, že v důsledku nové normy utrpí muzea a galerie, které těží zejména ze soukromých darů a zápůjček.

Součástí zákona má být takzvaná opt-out klauzule, podle níž se sběratelé nebo umělci mohou sami rozhodnout, zda budou chtít, aby jejich trvalé zápůjčky byly označeny za národní kulturní statky, či nikoli. Grüttersová si od ní slibuje, že tím zabrání exodu důležitých děl jako v případě Baselitzových maleb.

Nejen ministryně doufá, že vášně okolo návrhu zákona opadnou a začne věcná debata. Vyzývá k ní ve svém příspěvku v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung také právník a sběratel Harald Falckenberg. Německá diskuse je podle něho zbytečně emočně zatížená. Mimo jiné proto, že země má nepříjemné historické zkušenosti s omezováním trhu s uměním.

Nacisté ve velkém likvidovali „zvrhlé umění“, komunistická Německá demokratická republika (NDR) naopak systematicky prodávala „buržoazní“ díla. Jakýkoli státní zásah do svobodného trhu s kulturními objekty je proto údajně pro veřejnost velmi citlivé téma.

„Národní kulturní statky“

Někteří odborníci navrhují, aby Německo při ochraně národního kulturního dědictví následovalo Velkou Británii. V ní má veřejná sféra při prodeji významných uměleckých děl předkupní právo, které může, nebo nemusí využít. Ministryně Grüttersová však tento systém jako údajně nákladný a neefektivní odmítá.

Některé zainteresované osobnosti se pozastavují nad samotným konceptem „národních kulturních statků“. Například italsko-německý sběratel Egidio Marzona jej zcela odmítá. Samotný zákon na ochranu národního kulturního dědictví označil v deníku Die Welt za absurdní, jeho plánovanou podobu za anachronickou. „Sankce, kontroly a hrozby“, které z něj vyplývají, upomínají podle Marzony na časy bývalé NDR.

Jediným důsledkem zpřísnění pravidel podle něho bude, že sběratelé přesunou svá díla do Lucemburska a Švýcarska. Domnívá se, že připravovaný zákon nelze ospravedlnit ani tím, že prodejem uměleckých děl částečně financuje své válečné tažení samozvaný Islámský stát a připomíná, že samotná německá muzea jsou plná kdysi ukořistěného umění. Nejen on si klade řečnickou otázku, zda by nyní Berlín měl vrátit třeba slavnou bustu egyptské královny Nefertiti.

Diskuse o roli kultury

Proti plánovaným státním zásahům se ozývají i další významní zástupci kulturní obce. Gerhard Richter, který je považován za nejdražšího žijícího umělce na světě, prohlásil, že nikdo nemá právo mu předepisovat, co udělá se svými obrazy. Günther Uecker a dědička malíře Maxe Beckmanna Mayen Beckmannová se nechali slyšet, že kvůli plánované normě zváží vyzvednutí svého majetku z německých muzeí.

Významní sběratelé Arend a Brigitte Oetkerovi připomínají, že v uplynulých letech opakovaně darovali cenná umělecká díla, například americkým galeriím. A ptají se, proč by jim jejich altruistické činy měl někdo schvalovat, nebo dokonce zakazovat. Hlasů, které záměr ministryně Grüttersové podporují, zaznívá podstatně méně.

Mezi jeho zastánce patří někteří šéfové státních muzeí, například intendant Umělecké a výstavní haly Spolkové republiky Rein Wolfs. Ten kulturnímu časopisu Monopol řekl, že připravovaný zákon „vítá jako pozitivní signál pro kulturu, která je v první řadě veřejná a staví na obsahových, nefinančních hodnotách“. Silného odlivu děl z německých muzeí se neobává. Prostřednictvím zákona podle něho nebude možné vývoz důležitých kulturních děl zcela zastavit, ale aspoň částečně jej omezit a kontrolovat.

Konec sporu o ochranu kulturního dědictví zatím není na obzoru.Zdá se, že jeho zastánci i odpůrci budou muset přistoupit na kompromisy. V případě, že se neshodnou, může mít případ i soudní dohru. Německo každopádně čekají zajímavé diskuse o roli kultury a jejím významu pro národní sebeuvědomění.